Václav Kášek

* 1943

  • „Hned jsme odzbrojili milice.“ – „Bránily se?“ – „Nebránily. Já jsem tomu veliteli, který byl mechanikem v závodě v Holešovicích a se kterým jsem se znal léta, a dokonce jsem mu dělal nějaké zlepšováky, protože byl šikovný, ale byl to velitel milice, říkal: ‚Zdeňku, máš klíče?‘ – ‚No, mám je v šatně.‘ – ‚Tak si pro ně dojdi a jdeme. My přebíráme váš sklad.‘ A on povídá: ‚Z jakého titulu?‘ – ‚Jsme Občanské fórum, Zdeňku. Jaký jiný titul bys chtěl?‘ Tohle zas bylo na mně, protože jsem se s ním dost dobře znal a věděl jsem, že nebude dělat potíže. Tak říká: ‚Já jdu pro ty klíče.‘ Přinesl klíče. Ale můžu vám říct, že mi oči vylézaly z důlků, co oni tam všechno měli. Oni měli samopaly, spoustu střeliva, ruční granáty, kulomety.“

  • „Ale po čase, když jsem měl požádáno o pas, tak jsem tam byl pozván a seděl tam takovej mladej, příjemnej, sympatickej a říkal: ‚Pane Kášek, vy tady máte požádáno o pas, ale my tady máme uvedeno, že jste byl – a to už jsem to měl teoreticky vymazané – máme tady, že jste byl odsouzen, a tak my se rozhodujeme, jestli bysme vám ten pas měli dát, nebo ne.‘ A zase to bylo takové jako lovení. Že za určitých okolností by to možná... A ještě říkal: ‚Víte, my samozřejmě nedovedeme... Já jsem mladej, nedovedu posoudit tu situaci v tom šedesátém devátém roce. Ale máme to tady pořád.‘ A já jsem říkal: ‚Víte co, mně je to jedno. Vždyť i s tím pasem mě nepustíte nikam jinam, než kam jezdím: do Maďarska, do NDR. Oni ti Maďaři nebo ti Němci se neposerou, když tam nepřijedu.‘ A on řekl: ‚Tak vám děkuju. Na shledanou.‘ A do týdne mi přišel papír, ať si přijdu pro pas.“

  • „V roce 1968 po vstupu vojsk. Měl jsem několik dní dovolené, takže jsem byl doma v Horoměřicích. Přes nás, přes Horoměřice, létají letadla na Ruzyň, takže první, co jsem slyšel – v létě, otevřená okna – veliký rachot. Tak jsem si pustil rádio a už jsem věděl, o co jde. Tak jsem se oblékl, sednul jsem na motorku a jel jsem do Berouna do kasáren. V Ruzyni mě zastavili ruští vojáci. Tam už byl kus té rychlostní komunikace, která tam teď je, ale dalo se tam najíždět ještě do obou směrů, ještě to nebylo tak zjednosměrněné. Tak mě zastavili. Já jsem ho chtěl odstrčit, on natáhl samopal a vytáhl mi klíček ze zapalování. Tak jsem věděl, že asi tudy cesta nevede. Ale vytáhl jsem průkaz, ukázal jsem mu, že jsem ‚oficer‘ a aby mě kontaktoval s velitelem. Tak přišel taky zase ruský poručík. Trošku jsme se domluvili. Voják mi vrátil klíče, ale řekl mi, že se musím vrátit domů a že nesmím nikam jezdit. Tak jsem mu to slíbil. Ale na křižovatce u Nebušic jsem to ohnul a přes Prahu, kde sice už jezdily tanky, ale nebylo to tak tvrdě regulované, jsem projel. Dostal jsem se do Berouna, byl jsem ihned předveden k veliteli pluku. […] Velitel pluku se nechal informovat, jak to v Praze vypadá. Já jsem něco věděl, protože jsem kus Prahy prokličkoval. Jak to vypadá v Ruzyni, to jsem taky řekl. A tam to bylo zlé, protože tam zabavovali vozidla, hlavně nákladní vozidla. A zastřelili tam mého kamaráda, který byl řidičem jednoho náklaďáku a trošku jim možná dělal problémy. Vůbec se s tím nepárali, takže pak byl za týden velikánský pohřeb.“

  • Full recordings
  • 1

    Horoměřice, 01.10.2024

    (audio)
    duration: 02:07:35
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 05.06.2025

    (audio)
    duration: 03:02:40
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nechci být komunista

Václav Kášek v roce 1969 po propuštění z vězení
Václav Kášek v roce 1969 po propuštění z vězení
photo: Archiv pamětníka

Na svět přišel Václav Kášek 24. května 1943 ve Statenicích, v době, kdy byl jeho otec totálně nasazen v Berlíně. V souladu s rodinným zázemím vstoupil na prahu dospělosti do KSČ a stal se profesionálním vojákem. Už při studiu marxismu-leninismu na vojenském učilišti ale rodinné přesvědčení ztrácel. Rozchod s komunistickou ideologií pro Václava Káška definitivně stvrdila invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Okamžitě požádal o propuštění z armády, proces ale nějaký čas trval. Při prvním výročí invaze tak byl Václav Kášek stále profesionální voják, zbývaly mu však jen čtyři dny služby. Vojáci z jeho praporu vyhlásili protestní hladovku, což vyvolalo zděšení a snahu revoltu potlačit. Václav Kášek tento pohled se svými nadřízenými nesdílel a rozkaz odmítl splnit. Proto se hned druhý den ocitl ve vazební věznici na Pankráci. Jeho žena přitom jen pár dní předtím porodila jejich první dítě. Ve vazbě strávil několik týdnů, soudní líčení se táhlo více než rok. Ihned po propuštění z Pankráce Václav Kášek nastoupil do civilního zaměstnání v elektrárně v pražských Holešovicích, kde se posléze jeho srdeční záležitostí stala péče o zlepšovatele. V listopadu 1989 spoluzakládal v elektrárně Občanské fórum a odzbrojoval místní milice. Později po pět volebních období coby starosta pečoval o svou takřka rodnou obec Horoměřice, ve které žil i v roce 2025.