The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kášek (* 1943)

• narozen 24. května 1943 ve Statenicích, otec byl tehdy v totálním nasazení

• vychovaný v levicovém přesvědčení

• nechal se přesvědčit ke vstupu do profesionální armády

• po 21. srpnu 1968 okamžitě požádal o propuštění do civilu

• odmítl potlačit protestní hladovku vojáků při prvním výročí okupace, následně souzen

• působil v elektrárně v Holešovicích, posléze jako referent zlepšovacích návrhů

• zakládal v elektrárně Občanské fórum, odzbrojoval milice

• od roku 1994 po pět volebních období starostou Horoměřic

• mezi lety 2004–2008 zastupitelem Středočeského kraje

Mladý muž prodchnutý nadšením z obrodného procesu Pražského jara slouží v československé armádě. Přichází ale srpen 1968. „Nechci sloužit okupantům,“ odůvodňuje nadřízeným svou žádost o propuštění do civilu. Jedná se o dlouhý proces. Zbývají už jen čtyři dny. Píše se ale 21. srpen 1969 a vojáci se rozhodnou při prvním výročí okupace vyhlásit protestní hladovku. Václav Kášek odmítá splnit rozkaz, který velitelům nařizuje, aby přiměli vojáky jíst. Končí tak pár týdnů po narození prvního dítěte na Pankráci.

Tatínek byl totálně nasazen

Václav Kášek se narodil 24. května 1943 ve Statenicích Marii Káškové a Václavu Káškovi. Pocházel, jak sám říká, z nemajetných poměrů levicově smýšlejících rodičů, což byl následek jednak oné nemajetnosti, jednak zážitků z války. Když se Václav narodil, byl jeho otec totálně nasazen v Berlíně. Pamětník dodnes uchovává gratulaci, kterou jeho otci napsali na kousek papíru kamarádi v továrně. Tatínek se pokusil utéct, když se dozvěděl, že má syna. Ale chytili ho a zavřeli do vězení, kde při bombardování utrpěl úraz nohy. Po vyléčení putoval zpátky do továrny. Utéct se pokusil znovu v roce 1945. To už se, pár dní po Květnovém povstání, domů dostal. A poprvé tak uviděl svého již dvouletého syna.

Otec Václava Káška byl vyučený lakýrník, ale časem se jeho kariéra obrátila a stal se ředitelem stavebního podniku. Matka nebyla ani vyučená, vychodila obecnou školu a do narození dítěte se živila jako žehlířka pánských košil. Pak byla v domácnosti. Do rodiny přibyl v roce 1947 tehdy dvouletý bratranec, kterému zemřela matka na tuberkulózu. Pak se ještě v roce 1948 narodila sestra.

Stranická povinnost: vstoupit do armády

Prvních pět let školní docházky strávil Václav Kášek v rodných Statenicích a místní malotřídce, kterou leckteří místní nepovažovali za dobrou školu, a tak dávali své děti do Prahy. Václav tam byl ale spokojený. Další stupeň školy absolvoval v Lysolajích, pak se vyučil elektromontérem rozvodných zařízení. V souladu s rodinnou výchovou vstoupil v osmnácti letech do KSČ a při odvodu se nechal přesvědčit, aby místo klasické vojny zvolil vojenské učiliště, prý je to stranická povinnost. „V té době jsem tomu všemu věřil,“ přiznává Václav Kášek a dodává: „Věřit jsem přestal až na vojně s výukou marxismu-leninismu.“

Hned po nástupu na vojenské učiliště v Pardubicích vyjel pluk do základních bojových pozic. „My jako školní jednotka jsme zkusili střílet ze samopalu na pistolové střelnici přímo v kasárnách, abychom aspoň stiskli spoušť. Přísahu jsme neskládali na slavnostním shromáždění, ale v kanceláři, kam jsme chodili po pěti,“ vzpomíná Václav Kášek na zběsilé tempo počátku jeho vojenské služby. Psal se totiž rok 1962 a vypukla Karibská krize. Hned po prvním roce pochodoval Václav Kášek při vojenské přehlídce v Praze. Dva roky nato cvičil za vojáky na spartakiádě. Ty dva roky strávil seznamováním se s různými druhy vysílaček v Novém Mestě nad Váhom. Kromě odborných dovedností se učil také velení a politické práci s mužstvem. To mu šlo tak dobře, že mu nabídli studium na vojenské politické akademii. „Mně to šlo, ale nebavilo mě to,“ glosuje pamětník.

Střet se sovětskými vojáky 21. srpna 1968

Vybral si tak za své další působiště spojovací pluk v Berouně. Vzhledem k tomu, že se ostatní spolužáci snažili uklidit k menším útvarům, aby jim do spojařiny nikdo moc nemluvil, měl trochu možnost volby a nebál se výzvy uspět mezi nejlepšími. Beroun navíc nebyl daleko od jeho bydliště, do kasáren jezdil ze Statenic na kole a později na motorce.  Psala se šedesátá léta a bylo cítit uvolnění. „V té době jako mnoho daleko starších, moudřejších jsem si myslel, když ta strana způsobila spoustu zla a měla vedoucí úlohu, tak že je to její povinnost to všechno opravit. Socialismus s lidskou tváří se tomu potom začalo říkat. Tomuhle jsem pořád ještě věřil,“ popisuje pamětník atmosféru druhé poloviny šedesátých let.

Všechno se ale změnilo v noci z 20. na 21. srpna 1968. Nejen pro Československo, ale i pro Václava Káška. Měl pár dní po svatbě a užíval si dovolenou. V noci ho vzbudil rachot motorů letadel, která přistávala v Ruzyni. Pustil si rádio a hned věděl, o co jde. Nasedl na motorku a zamířil do kasáren. Zastavili ho ale sovětští vojáci. „Já jsem ho chtěl odstrčit, on natáhl samopal a vytáhl mi klíček ze zapalování. Tak jsem věděl, že asi tudy cesta nevede,“ popisuje dramatické okamžiky na rychlostní komunikaci kousek od letiště. Voják z povolání se ale  nenechal vykolejit, použil svoji hodnost a domluvil se s velitelem hlídky. Pustili ho, ale přikázali mu, že má jet hned domů. To však Václav Kášek neudělal.

To, že situace byla vážná, dokládá i fakt, že kamarád Václava Káška Miroslav Málek při zabavování nákladních aut na rychlostní komunikaci u ruzyňského letišti přišel o život, jak se později pamětník dozvěděl. „Byl to řidič náklaďáku a asi jim dělal problémy. Vůbec se s tím nepárali. Pak byl asi za týden velikánský pohřeb,“ vzpomíná na rodáka ze Statenic Miroslava Málka Václav Kášek. 

Ten po střetu se sovětskými vojáky prokličkoval Prahou a dostal se do berounských kasáren. Hned podal hlášení veliteli Milanu Matovičovi. V Berouně se v té době ještě nic nedělo, a tak Václav Kášek odjel domů. Do Berouna dorazila sovětská vojska až kolem poledne a velitel je do kasáren odmítl vpustit. Vojáci se tak utábořili na cvičišti nad Berounem. Jakmile Václavu Káškovi skončila dovolená, dorazil za velitelem s žádostí o propuštění do civilu. „Nechci sloužit okupantům,“ uvedl jako důvod. Velitel nechtěl situaci řešit ve vypjaté situaci, a tak si dali tři měsíce na rozmyšlenou. Ale ani po třech měsících se postoj Václava Káška nezměnil. Žádost tedy byla předána velitelství Západního okruhu, ale Václav Kášek dál svědomitě pracoval. Dokonce v mezičase dostal za svou práci odměnu.

Protestní hladovka proti okupaci

Už mu zbývaly jen čtyři dny do civilu, pár týdnů předtím se mu narodila dcera. Bylo 21. srpna 1969 a vojáci z celého praporu, pod který patřila i pamětníkova rota, vyhlásili v den prvního výročí invaze protestní hladovku proti vstupu vojsk a připnuli si trikoloru, což bylo považováno za vzpouru. Situaci ihned začalo řešit velitelství Západního okruhu, jednala o tom vláda, protestovala sovětská ambasáda. Velitel pluku nařídil, že všichni velitelé rot musejí své vojáky odvést do jídelny a přesvědčovat je, aby jedli, a jíst tam s nimi. „Já jsem na shromáždění velitelů rot prohlásil jako jediný, že tento rozkaz nesplním,“ vypráví Václav Kášek. V době oběda šel pamětník, stejně jako ostatní velitelé rot, do jídelny. Sám si stravu nevyzvedl. Jeho vojáci zopakovali postup od snídaně, kdy jídlo hned vyhodili do odpadu.

Přestože se stejně zachovali i další velitelé a jiní vojáci, mělo to následky jen pro Václava Káška. Velitel pluku ho za to ihned potrestal několika dny domácího vězení. Druhý den od rána začalo pod nátlakem politruků Západního okruhu a kontrarozvědky vyšetřování. Důstojník, který měl jít za pár dní do civilu, byl převezen do vazební věznice na Pankráci a čekalo ho několik kol soudního řízení. „Když jsem si to zpětně vyhodnotil, tak jsem pochopil, že vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci byli tak moc poznamenaní obrodným procesem, že nikdo z nich neměl zájem mě exemplárně trestat,“ uvědomuje si Václav Kášek. Přesto strávil dva měsíce na Pankráci, který tenkrát praskal ve švech. Proti invazi se protestovalo i v Praze a mnoho z demonstrantů vazbě neuniklo.

Nechci být komunista

Václav Kášek byl nejprve zproštěn obžaloby s poukazem na předchozí trest domácího vězení od velitele pluku. Prokurátor se ale odvolal a navrhl podmínku a soud tento návrh potvrdil. Právnímu zástupci Václava Káška bylo jasné, že lepšího výsledku se nedočkají, a tak se neodvolali. Přišel ale jiný prokurátor a odvolala se druhá strana. Jednání tak putovalo k vyššímu soudu do Příbrami. Ale ani tam nebyli soudci nakloněni vyššímu trestu, a Václavu Káškovi tak zůstala podmínka. Soudy probíhaly na svobodě a trvaly do roku 1970.

Mezitím ale Václav Kášek změnil kariéru. Už při odchodu z armády si hledal uplatnění v civilu a jednou z možností byla elektrárna v Holešovicích. Zamířil tam neumytý, v uválené uniformě hned po propuštění z Pankráce, kde panovaly zoufalé hygienické podmínky. „Člověče, kde jste? Vždyť jste měl nastoupit 1. září a je konec října,“ přijal ho hlavní inženýr. Pamětník jemu a řediteli závodu vysvětlil svou situaci. Varovali ho, ať podrobnosti nesděluje hlavní kádrovačce, a přijali ho. Záhy ho čekaly stranické prověrky. Před komisi přišel se slovy: „Nedávejte mi žádné otázky. Já nechci být komunista.“ A tak se stalo. Měl zaražený kariérní postup.

Předvolávání na StB

Už na vojně si Václav Kášek dodělal gymnázium. V letech 1976–1979 vystudoval na elektrotechnické průmyslovce nástavbu, ač mu na ni v práci nedali studijní volno. Hlavní kádrovák argumentoval tím, že je to zbytečné, když pamětník stejně nikdy nebude dělat technickou funkci. Na tu ale časem potřeba byl. „Byl jsem osoba odpovědná za veškerý elektroprovoz nejen v Holešovicích, ale i v teplárně v Třeboradicích, ve výtopně na Proseku. V několika dalších, menších výtopnách jsem odpovídal za elektroprovoz s tím, že jsem nesměl být nikomu nadřízený,“ popisuje absurdní situaci pamětník.

V sedmdesátých letech se o Václava Káška zajímala Státní bezpečnost, která ho vedla jako NO, tedy jako nepřátelskou osobu. Svazek, který na něj StB vedla, vznikl v roce 1973. V prosinci roku 1989 byl svazek zničen. Několikahodinové výslechy absolvoval Václav Kášek podle svých vzpomínek od roku 1977 v Praze 7. „Hrozně je zajímalo, jestli se s někým nestýkám,“ prozrazuje Václav Kášek. Dále je prý zajímalo, jestli nemá zbraň, nebo se ho ptali, co si myslí o zdražení nějaké komodity. V odpovědích už švejkoval. Dokonce mu nabídli i spolupráci. „Vy jste takovej šikovnej, schopnej člověk. Nám byste se hodil,“ zaznělo podle vzpomínek Václava Káška opakovaně. Nabídky odrážel způsobem, za který by se Josef Švejk nemusel stydět. „Prosím vás, já a šikovnej? Já se považuju za podprůměrného člověka. Se mnou nemůžete počítat,“ reagoval. Ve stejné době, kdy byl předvoláván na Státní bezpečnost Prahy 7, si Václava Káška „vyhlédli“ také policisté z Prahy-západ, kam spadaly jeho domovské Horoměřice. Čtyřikrát do roka si pamětníka zvali na technickou prohlídku vozidla. Vždy něco našli, dostal pokutu a musel vadu odstranit. Podle svých vzpomínek nebyl sám, koho si takhle zvali. „Když se tam někdo vzepřel, hned ho vzali na přezkoušení do prvního patra a přišel o řidičák,“ dokresluje pamětník atmosféru. Je přesvědčen, že za těmito akcemi stála také StB. Přehnaným kontrolám se vyhnul tím, že trabanta prodal.

Další vůz napsali na manželku. „Od té doby všechna auta, co jsme měli, má moje manželka,“ glosuje situaci Václav Kášek. Pak si ho opakovaně zvali na kontrolu motocyklu, který posléze také odhlásil. A když už nebylo co, tak dostával pravidelná předvolání na kontrolu občanského průkazu. Měl také problémy získat pas. Holešovická StB také ještě nějakou dobu v předvolávání vytrvala, i když vedlejší oddělení, kam Václav Kášek chodil vysvětlovat poruchy v elektrárně, se postupu kolegů tajného útvaru divilo.

Patron zlepšovatelů

V osmdesátých letech dostal pamětník možnost studia na Energetickém institutu. Sice neměl vykonávat práci, kde by takové vzdělání uplatnil, ale potřebovali ho jako oporu pro jiné kolegy, kteří vzdělání potřebovali. „Na to už jsem studijní volno dostal,“ směje se Václav Kášek a upřesňuje, že studium ukončil v roce 1986. Zhruba v polovině osmé dekády 20. století si k práci přibral také péči o zlepšovatele v závodě. I přes nesouhlas ředitele závodu a ředitele podniku se nakonec dostal na pozici referenta pro zlepšovací návrhy pro celý podnik. Zažil i soudy, kdy se zlepšovatelé přeli se svým zaměstnavatelem o přiznání odměny za úspory, které svými zlepšováky firmě přinesli. „Mě tak moc bavila ta moje práce, že jsem ani na nic jiného nepomýšlel,“ ilustruje svůj zápal pro své uplatnění.

Ve druhé polovině osmdesátých let bylo podle Václava Káška cítit postupné uvolňování. Důkazem budiž zřízení podnikové samosprávy v elektrárně, kde pracoval. Volil se zástupce z každého závodu i ze zastřešujícího podniku. Sám kandidoval. „Z celého podnikového ředitelství jsem byl zvolen s velkým náskokem. Proti mně kandidovali šéfové různých technických odborů,“ vzpomíná s tím, že nakonec z toho nic nebylo. „Ale ukázalo to, že si můžu dovolit oslovovat lidi,“ dodává Václav Kášek s odkazem na svoji budoucí  kariéru, kterou mu přineslo dění po 17. listopadu 1989.

Rok 1989: Buď teď, nebo nikdy

O násilně potlačeném průvodu na Národní třídě se pamětník dozvěděl druhý den ze zpráv na Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky. „Kontaktoval jsem se s mým starším švagrem, který také nebyl režimu nakloněn, a řekli jsme si: ‚Buď teď, nebo nikdy.‘ A šli jsme zvonit klíči,“ popisuje, jak s odhodláním od počátku chodil na demonstrace. Hned v pondělí přišel za Václavem Káškem tehdejší podnikový právník Petr Kužvart ještě s jedním kolegou a založili Občanské fórum. „Byli jsme zadobře s děvčaty z rozmnožovny. Když jsem za noc napsal několikastránkovou výzvu a přinesl jsem ji ráno do rozmnožovny, tak v poledne jsem měl exempláře pro všechny závody. To se okamžitě rozvezlo,“ popisuje pamětník, jak se šířily informace v době bez mobilních telefonů a internetu. Ani kopírovací stroje nebyly v té době zcela běžně dostupné.

Přes týden se organizovala shromáždění na Václavském náměstí. „My jsme se vždycky sešli v podnikové jídelně a tam chodilo dvě stě, tři sta lidí. A to bylo jen ze závodu Holešovice, podnikového ředitelství a část ze závodu Rozvod tepla, který sídlil poblíž,“ vypráví Václav Kášek, jak prožil listopadové dny roku 1989. Společně pak vyrazili s transparenty na Václavské náměstí. Se stávkovým výborem okamžitě zrušili funkci podnikového kádrováka. „Víte, že se ani nebránil?“ pousměje se pamětník. Stávkový výbor pořádal setkání s pracujícími. Vysvětlovat, co se děje a co je potřeba, přišli i studenti. „Ti byli hodně dobří,“ uznává i po letech Václav Kášek. Dalším důležitým krokem, který bývalý profesionální voják vedl, bylo odzbrojení milicí. „Můžu vám říct, že mi oči vylézaly z důlků, co oni tam všechno měli: samopaly, spoustu střeliva, ruční granáty, kulomety,“ popisuje pamětník. Sklad si obratem převzala armáda.

Starostou Horoměřic

První dny vedl shromáždění Občanského fóra v holešovické elektrárně hlavně on. „Nikdo jiný si netroufl hlasově přehlušit to množství lidí,“ zlehčuje své vyprávění Václav Kášek. Když se sehnalo ozvučení, slovo si brali i další. „Někteří už to brali tak, že by to mohla být cestička výš,“ popisuje pamětník svůj tehdejší pocit. Někteří se podle jeho vzpomínek skutečně posléze začali cpát do vyšších funkcí. „Protože ne všichni na tom odborně byli dobře, že by to mohli dělat, tak se začali paktovat s těmi bývalými, s komunisty. Bylo mi to proti mysli a v tom smyslu jsem se i kriticky vyjadřoval,“ vzpomíná, jak nakonec zůstal v této kritice bez širší podpory. Situaci vyřešila nabídka od bývalého kolegy, který si založil firmu na dovoz elektroniky GM electronic. Václav Kášek tak začátkem roku 1991 holešovickou elektrárnu opustil. V nové soukromé firmě vytvořil systém na uspokojování velkoobchodních objednávek.

Také se hned v prvních komunálních volbách ucházel o post starosty Horoměřic. V tomto pokusu byl neúspěšný, zůstal ale v zastupitelstvu. Do čela obce se dostal v roce 1994 jako člen tehdejší politické strany ODA. Za jeho starostování se plně plynofikovala obec, do celé obce se zavedla kanalizace a cesty a silnice přestaly být blátivé a prašné. Z původní prvostupňové školy se stala plnohodnotná základní škola. „Jednou z mých motivací, proč dělat starostu, bylo, aby v Horoměřicích byla devítiletka. A to se mi splnilo,“ dodává spokojeně Václav Kášek. Byl také iniciátorem domluvy Letiště Praha s přilehlými obcemi o finanční kompenzaci hlučného provozu. Jedno volební období strávil v krajském zastupitelstvu tehdejšího hejtmana Petra Bendla. Vyšší patra politiky ho ale nezaujala. „V obci víte o všem. Ale na kraji se očekává, že budete věřit tomu, co se vám předloží, a že pro to loajálně zvednete ruku,“ vysvětluje. „Mně vždycky hrozně záleželo na té obci,“ vyznává se někdejší dlouholetý starosta Horoměřic Václav Kášek.