plk. v. v. Ing. Jan Judl

* 1927  †︎ 2014

  • „Několik dní po mém návratu domů byl velký nálet. Bydleli jsme před jatkami u seřaďovacího nádraží. Bylo tam asi dvacet kolejí, na nich seřazovali vlaky. V průběhu války byl v každém domě určený velitel civilní obrany. V našem domě byl velitelem civilní obrany tatínek. Bylo nařízeno odstranit z půd všechny hořlavé věci. Při bombardování byly také házeny malé hořlavé bomby, které prorazily střechu, a kdyby tam bylo něco hořlavého, shořel by celý dům. Každý nájemník měl na půdě dřevěnou kóji, kde mohl sušit prádlo. Ve sklepě byla prádelna a kóje pro uhlí a dřevo. Sklep nejprve mužští zpevnili plaňkami z kójí na půdě. V domě bydlel pan Klail, který byl zaměstnaný v pivovaře. Jako deputát na topení dostal dřevěné kmeny. Navrhl tatínkovi, že deputátní dřevo vymění za plaňky z půdy a dřevo použijí na zpevnění krytu. Mužští udělali brigádu, těsně před velkým náletem na seřaďovací nádraží. Na nádraží stály vlaky s národními hosty a se střelivem. Ulice dostala plný zásah, všechny domy byly srovnány se zemí, lidé šli rovnou do rakví. Kolem lítaly bedny s municí, na našem dvoře ležela lokomotiva. Místo našeho bytu byla asi pět metrů hluboká díra. V ní ležel vagon, na něm moje šaty a ještě jsem tam našel předválečný slovník Unikum - máme ho dodnes. Šaty byly potrhané, ale ještě jsem v nich chodil do tanečních. Měl jsem strejdu krejčího, který je spravil.“ .

  • „Setkal jsem se s ruským velitelem divize a odmítl mu podat ruku. Rusové připravili velké pohoštění, pití, dorty, maso. Samozřejmě, že jsme ničeho nedosáhli, ale jinak se jednat nemohlo. Ze schůzky mě vyváděli se samopalem a ruský důstojník si stěžoval u ministra Lomského. Ten s mým postupem ale souhlasil, jednal stejně. Ovšem v počínající době normalizace jsem na velitelství divize v Plzni zakusil trapná jednání. Nejdříve mě oslavovali jako hrdinu, ale když přišly prověrky, chtěli, abych udělal sebekritiku. Odmítl jsem se slovy: ,Co jsem řekl, za tím stojím a nic nebudu odvolávat.‘“

  • „Odtud jsem utekl. Seznámil jsem se s jedním Polákem, který než přišel o nohu, sloužil v německé armádě. Jako bývalý voják se dobře orientoval v situaci a ukazoval nám, jak se fronta blíží. Radil, abychom utekli, protože nám jde o krk. Požádal jsem ho, aby nám ukázal cestu, protože s ohledem na blížící se frontu nebyly nikde tabulky s označením rozcestníků ani s názvy vesnic. Slíbil, že nás seznámí se svou sestrou a ta nás odsud s kamarádem Růžičkou vyvede. Jak jsem se zmiňoval, protože jsem uměl německy, byl jsem vedoucím naší skupiny. Díky tomu jsem získal list s německým razítkem pro dvě osoby. Umožňoval volný pohyb po městě, který byl v té době zakázaný. Všude chodily kontroly. Bydleli jsme v Polském Těšíně. Město bylo rozdělené na dvě části. Český a Polský Těšín. Sestra Poláka nás vyvedla z města, šli jsme lesem, pěšina vedla přes louku, potom přes pole. K cestě byly drátěné zátarasy s průchodem. Zátarasy šly doprava a doleva a končily někde v lese. Naše průvodkyně nám ukázala, že se do protektorátu dostaneme, když půjdeme cestou a projdeme těmi zátarasy, za nimi už je protektorát. S kamarádem, říkali jsme mu Růža, jsme se dohadovali co dál. V průchodu nikdo nestál, na dohled jsme viděli dřevěný barák, nikdo u něho nebyl, nic se nedělo. Když jsme se chtěli dostat domů, museli jsme pokračovat v cestě, a tak jsme šli. Najednou, jak jsme se blížili k průchodu, z dřevěného baráku vyšel voják s puškou. Lekli jsme se, ale otočit se a utíkat nazpátek jsme nemohli, tak jsme pokračovali v cestě, voják také. Věděl jsem, že pokud nás bude kontrolovat, bude zle, protože my máme dovoleno pohybovat se po městě, ale ne tady za humny. No uvidíme, jak to dopadne. S vojákem jsme se sešli akorát v tom průchodu. Řekl jsem ,Guten Tag‘, odpověděl ,Heil Hitler‘ a my jsme prošli a nic se nestalo. Bylo to právě v den, kdy zemřel prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt.“

  • Full recordings
  • 1

    v bytě ing. Judla, 19.07.2012

    (audio)
    duration: 58:58
Full recordings are available only for logged users.

Řekl jsem: K čemu jsme cvičeni? Vyjedeme na nepřítele!

skenování0005.jpg (historic)
plk. v. v. Ing. Jan Judl
photo: archiv pamětníka

Plk. Ing. Jan Judl se narodil 14. ledna 1927 v Plzni. Otec pracoval ve Škodových závodech jako galvanizér. Po ukončení základní školy v Plzni vystudoval strojnickou průmyslovou školu. Po maturitě byl krátce zaměstnán, před nástupem na základní vojenskou službu, jako technický úředník ve Škodových závodech. V té době vstoupil do KSČ. V letech 1952-1955 vystudoval čtyřletou Vojenskou akademii v Praze a stal se vojákem z povolání. V roce 1970 neprošel prověrkami, byl vyloučen ze strany a propuštěn z armády. Po skončení pracovního poměru v armádě nemohl sehnat zaměstnání. Prostřednictvím známého ze skautského oddílu získal místo v plzeňské nemocnici. Odtud odešel v roce 1973 pro neshody s ředitelkou nemocnice do Slaného.