V roce 1938 jsme s ostatními sokoly skandovali: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme!”
Download image
Miloslav Jiroš se narodil 28. ledna 1924 v domě své babičky v Kvítkovicích. Otec byl brusičem drahých kamenů a maminka tovární dělnice. Oba dědečkové zemřeli v první světové válce. Obecnou školu vychodil v jednotřídce na Hrubém Rohozci, od páté třídy navštěvoval měšťanskou školu v Turnově. Ve vyšších ročnících měšťanky se učil podvojné účetnictví i psaní na stroji. Poté se vyučil strojním zámečníkem ve firmě Juta Turnov. Jako mladší dorostenec za Malý Rohozec, župu Ještědskou, se zúčastnil X. všesokolského sletu v roce 1938. V této pohnuté době probíhala jednání o postoupení Československa Německu a sokolové skandovali: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme.” V době protektorátu Čechy a Morava byl s ostatními mladými lidmi narozenými v roce 1924 nuceně pracovně nasazený. Jakožto zámečník se dostal do Vlašimi, do původně francouzské firmy Sellier a Bellot, kde seřizoval stroje na výrobu nábojů do pušek. V roce 1944 ho přesunuli do továrny v Semilech, kde prožil osvobození Československa. Po návratu do Turnova byl přijat k Československým dráhám (ČSD), kde během několika měsíců vystřídal řadu pracovních pozic. Následovala roční vojenská služba v Jičíně u 37. pěšího motorizovaného pluku. Během války poznal svou první manželku, se kterou však nikdy nežil v jedné domácnosti. Onemocněla tuberkulózou a těsně po narození jejich syna byla hospitalizována do léčebny a pro nedostatek penicilinu zemřela. O syna se zprvu postarali pamětníkovi rodiče. Druhou manželku poznal na Malé Skále a měli společně syna Josefa a dceru Věru. Celý svůj profesní život pracoval u ČSD. Prošel érou parních vlaků, zažil přechod na motory dieselové a řídil vlaky nákladní i osobní. Od šedesáti let trpěl dědičnou chorobou vysokého nitroočního tlaku, v důsledku které v osmdesáti letech zcela oslepl. Poslední léta strávil nejdříve v domě své dcery Věry a později ze zdravotních důvodů žil v Domově důchodců Pohoda v Turnově, kde 24. května 2024 zemřel.
