The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Jiroš (* 1924  †︎ 2024)

• narodil se 28. ledna 1924 v Kvítkovicích

• školu navštěvoval v Hrubém Rohozci a v Turnově

• zúčastnil se X. všesokolského sletu v roce 1938 v Praze jako mladší dorostenec za Malý Rohozec, Ještědskou župu

• vyučil se strojním zámečníkem ve firmě Juta, Turnov

• nuceně pracovně nasazený v původně francouzské firmě Sellier a Bellot se sídlem ve Vlašimi

• po válce nemohl sehnat práci, nakonec zakotvil u Československých drah (ČSD)

• roční vojenskou službu prožil u 37. pěšího motorizovaného pluku v Jičíně

• o první manželku přišel záhy po porodu syna, s druhou ženou vychovali dvě děti

• většinu profesního života prožil jako strojvedoucí na nákladních i osobních vlacích ČSD

• od šedesáti let trpěl dědičnou chorobou, v jejímž důsledku později oslepl

• zemřel 23. května 2024 v Domově důchodců Pohoda v Turnově

Do tělovýchovné jednoty Sokol chodil Miloslav Jiroš cvičit rád, dokud spolek v roce 1941 nacisté nezakázali. Jako mladší dorostenec za Malý Rohozec, župu Ještědskou, se ve svých čtrnácti letech zúčastnil sokolské události, která pak vešla do dějin. X. všesokolský slet se stal pojmem. Konal se 6. a 7. července 1938, pohnutá doba plná bouřlivých politických událostí vehnala sokoly ze strahovského stadionu do ulic a stala se manifestací před nastupujícím nacismem. Proč? Obyvatelstvo pohraničních oblastí Československa, takzvaných Sudet, mělo v té době velkou šanci dostat se tam, kam chtějí: „Wir wollen heim ins Reich!” Tak znělo jejich ústřední heslo. Z Československa zpátky do Říše, ven z nevyhovujícího státního uspořádání. 

Miloslav Jiroš šel spolu se sokoly z dalších slovanských národů v šestihodinového průvodu a skandovali hlasitě: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme!” Ale co zmohla „hrstka sportovců” proti tehdejší evropské politické elitě z Anglie, Francie a Německa, která už delší dobu  zprostředkovávala jednání mezi Sudetoněmeckou stranou a československou vládou? Debaty vyústily v mnichovskou dohodou a pohraničí bylo Říši přece postoupeno, ať sokolové chtěli, nebo ne. Ona hrstka sportovců však čítala na třicet tisíc cvičenců a stoupenců Sokola. Jednalo se o jeden z největších všesokolských sletů v dějinách organizace.  

Říkali mu vyzbyl a vizitér

Miloslav Jiroš se narodil 28. ledna 1924 v Kvítkovicích, konkrétně v domě své babičky z otcovy strany. Tatínek Josef Jiroš byl brusičem drahokamů, což bylo v kraji oblíbené řemeslo, obráběli pravé drahokamy i polodrahokamy, které se na Turnovsku nacházely, rubíny i safíry.  Maminka Marie Jirošová, rozená Mlejnková, pracovala jako tovární dělnice, brousila sklo a korále, což bylo pro místní obyvatele také typickým zaměstnáním.

Na pamětníkovo dětství měly silný vliv obě babičky – a to ta z matčiny strany, která žila ve Vazovcích, i babička Jirošová z Kvítkovic. Oba dědečkové padli v první světové válce. Rodiny žily skromně a spořivě. Podle svých slov měl Miloslav Jiroš hezké dětství, žili v domě, chovali kozu a králíky. Některé rady babiček utkvěly pamětníkovi v hlavě po celý život. „Babička Jirošová mi říkala, že můžu být hloupý, ale musím si vědět rady,” vzpomíná. „A rodiče mne zase vedli k tomu, abych se učil a něco ze mne bylo,” dodává. 

Malý Miloslav nastoupil do obecné školy v Hrubém Rohozci až v sedmi letech, o rok později než ostatní, protože neuměl správně vyslovovat písmeno R. Někteří členové rodiny si z něj dlouhá léta utahovali a říkali mu vyzbyl, protože jednou při hledání babiččina rozbitého hrnce prohlásil: „Nevím, kdo ten hrnec vyzbyl.” Slovo „rozbil” mu nešlo vyslovit. Doma mu také říkali vizitér. „Babička mi říkala, že všude vlezu, že je mne všude plno, vizitýruju, proto jsem dostal i tuto přezdívku,” vzpomíná s úsměvem pamětník. 

Jako učeň získal finanční nezávislost na rodičích

Po čtyřech letech obecné školy přešel do navazující školy v Turnově a poté pokračoval na měšťanské škole. V posledních dvou ročnících se naučil také podvojné účetnictví, psaní na stroji a těsnopis. Po ukončení měšťanské školy nastoupil do učení. Firma Juta v Turnově ho přijala jako učně v oboru strojní zámečník. „Juta byla ve své době naprosto energeticky soběstačná firma. Měli jsme vlastní parní stroj a parní kotel a pracovali jsme na strojích dovezených z Anglie,” vzpomíná. Právě učni měli na starosti opravy zahraničních strojů. Pracovali šest dnů v týdnu, volno měli jen v neděli.

V této době si začal Miloslav Jiroš sám vydělávat a již nikdy nebyl na rodičích finančně závislý. V prvním roce dostávali 50 haléřů na hodinu, což činilo týdně 25 Kčs. V následujících dvou letech se zvyšoval plat nejdříve na 50 a v posledním roce na 75 Kčs za týden, čímž se prakticky vyrovnal platu maminky. „Tatínek měl jako brusič drahokamů 120 až 150 Kčs týdně. Byl jsem rád za to, že jsem od té doby už byl finančně vždy samostatný,” vzpomíná pamětník na tehdejší platové podmínky. 

Po ukončení učení nastoupil na krátký čas do firmy Pospíšil, ale záhy se Československo stalo protektorátem Čechy a Morava a od 15. března 1938 se tak pro mladého muže mnohé změnilo. 

Kamarádi, kteří byli nuceně nasazeni do Říše, dostávali knedlíky ještě teplé

Brzy přišlo nařízení, že lidé narození v roce 1924 budou takzvaně „totálně nasazeni“. Jednalo se o nucené práce pro nacistické Německo. Miloslava Jiroše díky jeho profesi zámečníka přidělili pouze do Vlašimi, do Německa nemusel. Bydleli ve vystěhované firmě na obuv a pracovali ve francouzské továrně na munici Sellier a Bellot. Pracovali na denní a noční směny, domů se dostal jednou za dva týdny. Vyráběli patrony, takzvané hlizny. Zámečníci měli na starosti seřizování a kontrolu výrobních strojů, manuální práce s municí obstarávaly dělnice. „Pracovali jsme s nebezpečným olovem, takže jsme měli příděl čtvrt litr mléka na den navíc. Díky tomu jsme zřejmě tu práci přežili.”

Zajímavé jsou rovněž jeho vzpomínky na kamarády a spolužáky, kteří neměli tolik štěstí a museli odejít pracovat do Říše. Z Turnova tehdy jezdil přímý vlak do Berlína. „Maminky chlapcům poslaly tím přímým vlakem domácí švestkové knedlíky, a když dojely do Berlína, kluci si je přebírali ještě teplé,” vzpomíná na obsah dopisů, které si s kamarády z Německa vyměňovali.

Ve Vlašimi zůstal do roku 1944, pak se přesunul do Semil, kde vyráběli součástky do raket. Dne 3. května 1945 přišli do továrny partyzáni, členové revoluční gardy, a oznámili dělníkům, že je konec války. „V Semilech přistálo letadlo a odvezlo nacistické pohlaváry pryč. My jsme pak dostali trikolóry a šli jsme domů. Šli jsme pěšky, protože mezi Košťálovem a Nedvězím vykolejil vlak s uhlím. Lidé si tam chodili uhlí brát,” dodává k situaci na konci války pamětník.   

S manželkou jsme se mohli vidět jen přes sklo

Během války se Miroslav Jiroš seznámil se svou budoucí první manželkou. V době osvobození, konkrétně 4. května 1945, se jim narodil syn. Podle slova „mír” mu dali jméno Miroslav.  Manželka pocházela z Kostelních Louček, byla katolického vyznání a chtěla svatbu v kostele. S uspořádáním svatby však měli potíže, protože pamětník byl naopak stoupencem Československé církve bratrské a musel kvůli svatbě konvertovat. 

Novomanželé však nikdy nežili v jedné domácnosti, osudy jejich vztahu byly pohnuté: „Jednou k nám přišly domů dvě ženy a řekly, že chlapec, tedy syn, musí být ihned odebrán od matky, aby od ní nedostal plicní onemocnění, kterým trpí,” vzpomíná pamětník. Museli si tedy chlapce vzít k sobě, protože manželka musela podstoupit léčbu, která ale nebyla plně hrazena státem. Miloslav Jiroš žádal u svého zaměstnavatele, zda by plicní sanatorium v Žamberku jeho manželce pomohli financovat.

„Jezdil jsem za ní do sanatoria, ale nesměli jsme se potkat. Seděli jsme odděleně, v takových boxech, za sklem. Nemohl jsem jí osobně předat ani dopisy, vše probíhalo pouze přes zdravotní sestry,“ vzpomíná. Podle jeho slov si manželka vážnou nemoc dlouho nepřipouštěla, myslela si, že má zápal plic. Dlouho se čekalo na penicilín, ale nepřišel včas a manželka tuberkulóze nakonec podlehla,” vzpomíná smutně pamětník. O chlapce se tedy od té doby starali jeho rodiče.

Na dráze vystřídal všechny práce

Po skončení války hledal práci a přijali ho k Československým drahám (ČSD), konkrétně do Hodkovic nad Mohelkou. Přidal se k četě, která manuálně pracovala na trati, přesouvali štěrk mezi kolejemi. Nepobyl tam však dlouho, protože hned v říjnu 1946 nastoupil na vojenskou službu do Jičína ke 37. pěšímu motorizovanému pluku. Chodili s vojáky cvičit na horu Zebín a později byli nasazeni do Stalinových závodů v Litvínově, aby hlídali továrnu, kde během války Němci dělali z hnědého uhlí benzín. Po prvním roce vojny se vrátil k ČSD jako náhradní záloha, protože dráhy nutně potřebovaly pracovníky.

V roce 1950 poznal v Malé Skále druhou ženu Věru. Měla vystudovanou rodinnou školu a také cvičila v Sokole, v Malé Skále vedla družstvo žákyň. Když se začalo jednat o vážnější vztah, otec Miloslava Jiroše navštívil rodiče budoucí manželky, aby jim oznámil, že jeho syn už jedno dítě měl. Postavili se k situaci rozumně. „Řekli, že pokud to tak chceme, nebudou nám bránit,” vzpomíná pamětník na začátky svého druhého vztahu. Měli pak společně dvě děti, syna Josefa a dceru Věru. 

Pamětník zůstal po celý svůj profesní život věrný Československým drahám. Po svatbě ještě šestnáct let obsluhoval parní lokomotivu. Později se přeškolil na dieselové motory a na těchto vlacích jezdil až do důchodu, dalších dvacet let. „Byla to náročná práce, dětem jsem se věnoval jen tak, jak to šlo. Do práce jsem musel chodit odpočatý, protože vyžadovala plné soustředění a po směně jsem byl unavený. Směna začínala buď v poledne anebo o půlnoci a byl jsem tam dvanáct hodin,” vzpomíná na své zaměstnání. 

Já ne Rus, já Gruzijec!

V srpnu roku 1968 byli manželé Jirošovi na dovolené v Bulharsku. Rodina jinak příliš necestovala, protože k tomu potřebovali devizový příslib a výjezdní doložku, kterou Miloslav Jiroš nedostal. „Tatínek mi vždycky říkal, že politika je svinstvo. Já sám jsem nikdy v žádné politické organizaci nefiguroval. Byl jsem jen celoživotním členem hasičů, ale bez zvláštní funkce, jen jsem do spolku přispíval,” komentuje svůj vztah k tehdy vládnoucí komunistické straně. Násilný vpád vojsk varšavské smlouvy si uvědomoval zejména díky své práci. „Pamatuji si, že na dráze, někde poblíž stanice Praha-Kbely, byly soupravy s děly namířenými na Prahu,” komentuje srpnové události.

V Turnově byli podle pamětníkových slov drážní zaměstnanci, kteří bydleli pod kasárnami, a Sověti, kteří přišli po roce 1968 do Turnova, jim tam nosili například naftu a jiné věci. „Oslovil jsem jednoho z nich, který chodil v civilu, jestli by mi nepřivezl barevnou televizi,” vzpomíná pamětník. „Ten člověk souhlasil a svůj slib opravdu dodržel. Jeli jsme pro ni pak s kamarádem, který celou akci zprostředkoval a uměl na rozdíl ode mne rusky,” vzpomíná Miloslav Jiroš. Jeli v noci, naložili spolu obrovskou televizi do auta a zaplatil za ni pouhých pět tisíc, jinak by stála trojnásobek. Podle slov pamětníka ten člověk z ničeho nic vstal, bil se v prsa a několikrát hlasitě zvolal: „Já ne Rus, já Gruzijec!” „Zřejmě to pro něho bylo velmi důležité sdělení,” dodává pamětník.      

Vrozená oční vada mu předčasně vzala zrak

Poté, co Miloslav Jiroš odešel do důchodu, řadu let ještě pracoval. Napřed jako topič ve sklárnách, pár let česal jablka v Lažanech a nakonec se vrátil do depa k ČSD, kde pracoval v takzvané olejárně. „Rekonstruoval jsem dům, potřeboval jsem si přivydělávat i během důchodu,” komentuje své vysoké pracovní nasazení i v době zaslouženého odpočinku.

V sedmdesáti letech se však u něj již plně rozvinula vrozená choroba, vysoký nitrooční tlak, který způsobil, že pamětník nejdříve přestal vidět plasticky. Musel zanechat řízení automobilu a zůstal trvale v péči lékařů. Ve věku osmdesáti let však oslepl zcela a zůstal v péči své rodiny, zejména dcery Věry. Poslední dva roky života strávil v domově pro seniory v Turnově, kde 23. května 2024 zemřel.