Albert Iser

* 1946

  • „Oni přišli v jednu ve dvě v noci přišli a šli se podívat – den před odjezdem – jestli máš všecko doma. Protože lidi dělali to, že zapíchli občanku na záclonu, všechno rozprodali a už se nevrátili. Takže vždycky se přišli podívat. A podruhé… to mě tak naštvalo. Přišel policajt z Jáchymova, kterého jsem znal, v civilu jsme si tykali. Hazucha, policajt Hazucha. A on přišel v jedenáct hodin večer. A já připravený, že ráno pojedu. Tehdy jsem měl GLS stodvacítku. Byl jsem připravený, že pojedeme, a tak jsem si šel lehnout. Ráno ve čtyři hodiny jsme chtěli vyjet, Ichenhausen, Aschau, Bad Tölz, tohle všechno objet. Mezi dveřmi policajt: ,Dobrý den, pane Iser.’ Já říkám: ,Jaký dobrý den? V jedenáct hodin večer?’ ‚Tady máme povolení k prohlídce od prokurátora.’ A že se jde podívat, jestli všechno mám doma. Nechal jsem ho všechno projít. A pak jsem ho chytnul za flígr, celou cestu z prvního poschodí z baráku jsem ho držel za flígr a celou dobu jsem do něj kopal. Vyhodil jsem ho ven před barák, nakopl jsem ho a řekl: ,A zmiz. Protože ti dám ránu. A pokud nespadneš, tak jsem se netrefil. A táhni!’ A teď jsem přišel domů a Jana, moje žena, říká: ,Hele, my nikam nejedem. Za chvilku je tady kriminálka a pojedeš.' No ale nic se nedělo. I když určitě mě potom zase sledovali, to je jasný.“

  • „Němci, kteří pracovali na šachtě v různých profesích, třeba střelmistr, zámečník truhlář, kovář, pokrývač, ve svých domech neplatili nájem ani elektriku. Takže my jsme neplatili za barák nájem ani elektriku, ani vodu. A ještě dostávali každý měsíc příděl uhlí. Protože uranové doly neměly s uhlím nic společného, ale byly takzvané příděly. Ještě k těm výdělkům. Když byly výplaty, oni vydělávali strašné prachy. To byly ohromné, ohromné peníze, které oni vydělávali. Táta si mohl koupit z každé výplaty pět [aut] oktávek, pět felicií. Ne ty současné felicie, ale tehdejší. Felicie stála devatenáct tisíc, on přinesl domů sedmdesát tisíc. A felicie s plachtou stála šestnáct, sedmnáct tisíc. Nebo oktávka, ta stála jednadvacet tisíc, mohl si koupit tři. Ale v té době nebylo možné koupit si auto jen tak, člověk musel mít povolení. Třeba když byl na šachtě vyhodnocen jako nejlepší pracovník, dostal bumážku a na tu bumážku si mohl jít koupit auto. Ale dokud neměl povolení nebo nějakou zásluhu, tak prostě nic. A proto oni ty peníze převážně všichni, když to řeknu česky, prochlastali. Oni vyfárali, když byla výplata… Nebo devátého září, na Den horníků. Tak oni vyfárali a jak byli, špinaví, si zavolali taxíky, volhy, šestsettrojky. Do jednoho tam hodili helmu, do druhého baterky a do třetího ve fárákách nastoupili a jeli do Puppu. Tam se ožrali, všechno rozbili, zaplatili a zase jeli domů. Jo, takže takhle oni žili. Pro ně peníze v té době nebyly nic. A v třiapadesátém, když byla měna, to si pamatuju, protože jsem už chodil do první třídy, všude lítaly tisícovky. Všude byly peníze, protože byla měna a měnilo se 1:50. A pak, když někdo přinesl sto tisíc na výměnu, tak nedostal ani korunu. Takže s těmi bankovkami si zapalovali cigarety a trhali je házeli je křížem krážem. Takže my jsme v té době opravdu v ničem nestrádali, protože táta ty prachy měl. Každý měsíc se dostával takzvaný ,ruský příděl’, protože všechno vlastnili Rusáci. Uran se vyvážel do Ruska jako za osvobození Československé republiky, takže se ten uran vyvážel jako kompenzace za osvobození. Takže dostávali k výplatě takové výslužky, tomu říkali ,ruský příděl’. Kilo čokolády, štangle salámu, pražská šunka v plechovce. Nebo desetikilový kbelík plný marmelády. Takže jsme jedli chleba s marmeládou… A to, co nebylo, zase vyměnili třeba za čokoládu. Takhle se kšeftovalo. Takhle to fungovalo.“

  • „V té třídě v to tak začalo. Když jsem potom postupoval dál… Je jedna taková historka, dneska se tomu už směju. Ve třídách, protože nás bylo hodně – já jsem byl v béčku a bylo áčko, béčko, céčko – v každé každý třídě bylo minimálně třicet, pětatřicet dětí. A v průměru takových šedesát, sedmdesát procent z celého toho množství byli Němci. Takže i na chodbách jsme se mezi sebou bavili německy. A jedna taková paní učitelka, nechci jmenovat, protože možná ještě žije v Abertamech, nás chytila, že spolu mluvíme německy. Takže jsme museli tisíckrát napsat: ,Nesmím mluvit německy’. No a shodou okolností přišla revoluce, tahle… A ona bydlí v Abertamech, kousíček od hřbitova. Já tam mám pochovanou sestru, rodiče, tátu, mámu, takže jezdím na hřbitov pořád. A koukám, ona měla přes celý barák velikánskou ceduli ,Zimmer frei’. V té době mě to na…lo, a dneska se tomu už směju.“ 

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 18.03.2023

    (audio)
    duration: 02:38:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Cítím se jako Němec, ale chovám se jako člověk

Albert Iser v uniformě řidiče autobusu, 70. léta
Albert Iser v uniformě řidiče autobusu, 70. léta
photo: archiv pamětníka

Albert Iser se narodil 5. dubna 1946 do rodiny krušnohorských Němců v obci Hřebečná. Jeho otec Josef Iser pracoval jako horník v místních dolech, matka Marie, za svobodna Kraus, byla zaměstnaná v rukavičkářské manufaktuře. Otec za války narukoval do wehrmachtu a sloužil v Norsku. Po válce rodina strávila tři měsíce v internačním táboře, ale nebyla odsunuta vzhledem k otcově profesi. Uranové doly na Jáchymovsku totiž nutně potřebovaly kvalifikovanou pracovní sílu. Dům Iserových v Hřebečné však mezitím obsadili dosídlenci a rodina byla přestěhována do nedalekých Abertam. Doma se mluvilo pouze německy, po nástupu do školy se Albert potýkal s problémy kvůli tomu, že neuměl česky. Po dokončení základní školy se vyučil rukavičkářem. Během základní vojenské služby (1965–1967) si udělal řidičské oprávnění na autobus a následujících pětadvacet let pracoval jako řidič ČSAD v Jáchymově. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 měsíc jezdil autobusem popsaným protiokupačními nápisy. Jako Němec nesměl řídit autobus na zájezdech do NDR. V době normalizace šestkrát žádal o vystěhování, ale kvůli úředním průtahům nikdy nesehnal všechny potřebné dokumenty. V devadesátých letech nastoupil jako zámečník do jáchymovských dolů, kde se v té době čerpala radonová voda pro lázeňské účely. V roce 2014 podstoupil úspěšnou operaci mozkového nádoru. Jako vlajkonoš se účastnil hornických slavností po celé republice.