Miroslav Holub

* 1960

  • „Já jsem se tak díval na to a říkal jsem: ,Tati, proč ty ostatní lidi ten banán taky takhle nemají?‘ Protože to jsme viděli, z tý terasy bylo vidět taky do těch ostatních zahrad a tenhleten banánovník, co byl na tom pozemku toho konzulátu, tak byl přesně v rohu, takže musely ty výhony jít vlastně do těch sousedních zahrad. No, a táta říká: ,Víš, to máš tak, když by si to tam nechali vyrůst a začali by používat ty banány jako pro svoji potřebu, tak tutově by přišel nějakej comissario,‘ nebo já nevím, jak oni jim říkali, ,spočítal, kolik musí odvést státu z těch banánů, a kdyby neodvedli, tak by to byly zase nějaká sankce a tak dále, tak radši, aby s tím neměli žádný polízanice, tak to radši hned v zárodku, ty výhony, který tam určitě lezou, tak to prostě odsekávaj, aby se jim něco takovýho náhodou nestalo.‘ To je podstata krásně vystižená jako příklad, jak ta ekonomika nemůže fungovat, když se nedá ta iniciativa těm lidem.“

  • „Bylo to bohužel v době, kdy v té Kolumbii zuřila taková dost nepříjemná občanská válka mezi povstalcema, který byli ultralevicový – FARC – a už nevím, jak se jmenovali ty další, ale FARC byl ten nejhlavnější. Takže byla doba, taky s tím byly spojený ty drogový kartely, Pablo Escobar. To se tam tak třelo, byly tam různý výbuchy, letadlo nechali vybouchnout, letadlo Avianky, bomby třeba v obchodních centrech a podobný věci. Jako v tý době jsme tam žili, takže rodiče z obou stran se vždycky jako děsili. Museli jsme vždycky, když se něco stalo, tak jsme museli dost komplikovaně telefonovat domů, že jsme v pořádku.“

  • „Byla třídní schůzka někdy asi měsíc poté, co jsem začal chodit do té ruské školy, kde byli pozvaní tedy rodiče všech, i těch cizinců, protože my jsme byli pro Rusy cizinci. No, a když se táta z té rodičovské schůzky vrátil, tak mi říkal: ,Jestli chceš, tak to ukončíme a pojedeš domů a půjdeš na internát, protože to je šílený.‘ Vyprávěl mi, jak postavili ty rodiče úplně jako na vojně do zástupů, prostě jako na nástupu pluku, a teď prostě jednotlivě těm rodičům vytýkali všechny nešvary těch jejich ratolestí – veřejně, před všema ostatníma. A každej ten rodič musel říct jako, co s tím bude dělat, jakým způsobem to teda napraví. Takže to opravdu bylo i pro něho jako velké překvapení, že se takovýmhle způsobem taky dá jednat s rodičema dětí. No, ale mně se nechtělo odtamtud. Mně se tam líbilo na té Kubě, byl jsem s rodičema, bylo mi třináct let, já jsem nechtěl na internát, takže jsem to nějak překousnul a opravdu jsem to vydržel, což bylo dobře.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Tátu zavřeli a my museli do 24 hodin opustit zemi

Miroslav Holub v roce 2021
Miroslav Holub v roce 2021
photo: Post Bellum

Miroslav Holub se narodil 6. února 1960 v Praze, ale brzy odjel do Argentiny, kam byl jeho otec vyslán jako zaměstnanec ministerstva zahraničního obchodu. Až do roku 1963 žil s rodiči v Buenos Aires. V roce 1963 byl jeho otec na několik měsíců zatčen ve vykonstruovaném procesu a Miroslav s maminkou museli ze země uniknout. V roce 1966 odjela rodina na Kubu, kde žili až do roku 1969. Znovu se do země vrátili v roce 1973. V tu dobu musel Miroslav nastoupit v Havaně na ruskou školu. Po návratu do Prahy v roce 1979 vystudoval vnitřní obchod a nastoupil do podniku zahraničního obchodu Merkurie. Procestoval celou Jižní Ameriku a v letech 1986–1991 žil v Kolumbii. Po krachu Merkurie pracoval v české pobočce španělské logistické firmy a od roku 1998 ve firmě, kterou spoluzaložil.