Miroslav Holub

„Bylo to bohužel v době, kdy v té Kolumbii zuřila taková dost nepříjemná občanská válka mezi povstalcema, který byli ultralevicový – FARC – a už nevím, jak se jmenovali ty další, ale FARC byl ten nejhlavnější. Takže byla doba, taky s tím byly spojený ty drogový kartely, Pablo Escobar. To se tam tak třelo, byly tam různý výbuchy, letadlo nechali vybouchnout, letadlo Avianky, bomby třeba v obchodních centrech a podobný věci. Jako v tý době jsme tam žili, takže rodiče z obou stran se vždycky jako děsili. Museli jsme vždycky, když se něco stalo, tak jsme museli dost komplikovaně telefonovat domů, že jsme v pořádku.“

„Byla třídní schůzka někdy asi měsíc poté, co jsem začal chodit do té ruské školy, kde byli pozvaní tedy rodiče všech, i těch cizinců, protože my jsme byli pro Rusy cizinci. No, a když se táta z té rodičovské schůzky vrátil, tak mi říkal: ,Jestli chceš, tak to ukončíme a pojedeš domů a půjdeš na internát, protože to je šílený.‘ Vyprávěl mi, jak postavili ty rodiče úplně jako na vojně do zástupů, prostě jako na nástupu pluku, a teď prostě jednotlivě těm rodičům vytýkali všechny nešvary těch jejich ratolestí – veřejně, před všema ostatníma. A každej ten rodič musel říct jako, co s tím bude dělat, jakým způsobem to teda napraví. Takže to opravdu bylo i pro něho jako velké překvapení, že se takovýmhle způsobem taky dá jednat s rodičema dětí. No, ale mně se nechtělo odtamtud. Mně se tam líbilo na té Kubě, byl jsem s rodičema, bylo mi třináct let, já jsem nechtěl na internát, takže jsem to nějak překousnul a opravdu jsem to vydržel, což bylo dobře.“