The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Holub (* 1960)

• narozen 6. února 1960 v Praze

• v letech 1960–1963 rodina žila v Argentině

• roku 1963 otec v Argentině zatčen a rodina za dramatických okolností odjela do Československa

• po několika měsících otce propustili

• v letech 1966–1969 rodina žila na Kubě

• opět se na Kubu vrátili v roce 1973

• pamětník zde studoval na ruské škole

• roku 1979 se rodina vrátila do Československa

• vystudoval VŠE, obor vnitřní obchod

• nastoupil do podniku zahraničního obchodu Merkurie

• v letech 1986–1991 žil v Kolumbii

Velká část života Miroslava Holuba je spjatá s Kubou a Jižní Amerikou. Díky zaměstnání otce a později své práci pro podnik zahraničního obchodu navštívil mnoho zemí a na Kubě a v Kolumbii několik let žil. Ač nebyl členem komunistické strany, dařilo se mu, i díky perfektní znalosti španělštiny, během let normalizace cestovat po světě.

Domů jsme se vrátili bez táty

Narodil se 6. února 1960 v Praze. „V době, kdy jsem se narodil, tak táta byl už několik měsíců v Argentině.“ Miroslavův otec pracoval jako zaměstnanec ministerstva zahraničního obchodu a byl vyslán do Argentiny. Miroslav s maminkou se za ním vydali asi čtyři měsíce po jeho narození. První tři roky života prožil Miroslav v Buenos Aires. „Měl jsem chůvu Argentinku, ta se jmenovala Ramona a díky tomu mám španělštinu jako druhej jazyk.“

Na Argentinu má Miroslav pěkné vzpomínky, mimo jiné proto, že bydleli hned vedle zoologické zahrady. „Tu jsem miloval, viděli jsme na ni z okna.“ Z Argentiny však musela rodina v roce 1963 odjet za velmi dramatických okolností. „Nějakou provokací se stalo, že českoslovenští pracovníci, co neměli diplomatický pas, tak byli vyhoštění… Táta byl několik měsíců zavřenej kvůli nějakému vykonstruovanému obvinění a moje maminka se mnou musela do 24 hodin odjet.“

Miroslav s maminkou utíkali z Argentiny zpět do Československa. „Bylo to asi pro ni velice těžké, byla v tu dobu v jiném stavu a čekala moji sestru… Vrátili jsme se bez táty a nevěděli jsme, co s ním bude. V té Argentině tehdy lidé mizeli, aniž by se cokoliv o nich vědělo.“ Tatínek byl naštěstí po pár týdnech propuštěn spolu s ostatními diplomaty na základě mezinárodních intervencí. V Praze se všichni setkali a Miroslavovi se brzy narodila sestra.

To je ten chlapeček, co mluví jen španělsky

V Praze nastoupil Miroslav do školky. „Vím od mámy, že učitelky vždycky říkali: ,To je ten chlapeček, co mluví jenom španělsky.‘“ V roce 1966 byl Miroslavův otec opět vyslán do zahraničí a tentokrát se celá rodina stěhovala na Kubu. Tam přijeli v září 1966 a Miroslav tam nastoupil do první třídy v české škole. „Tyhle roky pro mě byly nesmírně příjemný. Je to nádherná země, pláže, slunce, písek, palmy. Je to velice nádhernej Karibik.“

Na Kubě už v tu dobu vládl komunistický diktátor Fidel Castro. Miroslav však vzpomíná, že socialismus byl v té době na Kubě ještě poměrně mírný ve srovnání s pozdější dobou. „V tu dobu tam byly ještě takové americké poměry.“ Kuba, která je velmi úrodnou zemí, zavedla přídělový systém, takže místní lidé měli k potravinám omezený přístup. „Začal jsem vnímat, že my jako cizinci jsme měli speciální obchody, kde jsme mohli nakupovat pro svou potřebu. Jak to dělali místní, jsem tehdy netušil… Už tehdy mi vrtalo hlavou, proč ten režim není schopen ty lidi živit, když tam všechno bylo.“

Všichni museli z vlaku ven

V létě 1968 odjeli Holubovi na dovolenou do Prahy. Bydleli tam na dnešní Evropské (tehdy Leninově) ulici, která vede od letiště do Dejvic. Tam prožili i události 21. srpna. „Ve čtyři ráno nás probudil hluk a tou Evropskou se valily řady tanků. Neuvěřitelný množství tanků.“ Miroslav si vzpomíná na paniku všude okolo i na to, že nebylo zpočátku úplně jasné, kdo zemi obsazuje, protože tanky byly označeny jen bílým pruhem. „Letiště bylo rozbitý těma těžkýma letadlama, co přivážely tanky, takže my jsme se nemohli vrátit na tu Kubu.“

Holubovi nevěděli, jestli se budou moci na Kubu vrátit, a tak Miroslav v září nastoupil do školy v Praze. Koncem září dokázal otec zajistit povolení k odjezdu. „Táta najednou přijel s tím, že se vracíme na Kubu, ale protože letiště na Ruzyni je rozbitý, tak pojedeme vlakem do Vídně.“ Dostat se měsíc po okupaci do Rakouska nebylo však nic snadného. „Už jenom cesta do Vídně byla hodně dobrodružná. Každou chvíli ten vlak někde stál...“           

Neuměl jsem ani slovo rusky

Z Vídně nakonec Holubovi úspěšně odletěli na Kubu, kde byli do roku 1969. Pak se znovu vraceli na pár let do Prahy a na Kubu letěli zpět v roce 1973. „To už tátu poslali jako obchodního přidělence, protože se mezitím stal specialistou na ty kubánský záležitosti.“ V roce 1973 už nemohl Miroslav nastoupit do české školy, protože ta byla v Havaně jen do páté třídy. „Jediná možnost, kam jsem mohl chodit, byla ruská škola. Nepovolili mi, i když jsme se o to pokoušeli, abych chodil do kubánské školy.“

Začátky v ruské škole byly pro Miroslava velmi náročné. „Neuměl jsem ani slovo rusky, protože ta výuka ruštiny v našich školách byla katastrofální.“ Zpočátku neuměl tedy jazyk a v ruské škole panoval velmi tvrdý režim. Po pár týdnech šel jeho otec na třídní schůzky a vrátil se zdrcený. „Když se táta z té třídní schůzky vrátil, tak říkal, že jestli chci, tak to ukončíme a já můžu jet domů na internát, že je to šílený… Vyprávěl mi, jak postavili rodiče jako na vojně a jednotlivě jim veřejně vyčítali nešvary ratolestí a každý musel říct, jakým způsobem to napraví.“

Nějak jsem to vydržel

Miroslav stál před rozhodnutím, zda z milované Kuby odjet, anebo zůstat a snášet podmínky na škole. „Mně se na Kubě líbilo, byl jsem tam s rodičema, bylo mi jenom třináct let a nechtěl jsem na internát, tak jsem to nějak vydržel.“ Výhodou ruské školy bylo to, že tam byli sovětští učitelé posíláni za odměnu, takže na škole učili skutečně špičkoví pedagogové. Miroslav byl díky tomu skvěle připraven na další studium.

Během let na ruské škole začal Miroslav nahlížet to, že hesla o socialismu a přátelském Sovětském svazu nejsou úplně pravdivá. Tím se dostával občas do konfliktu s otcem, který byl členem komunistické strany. „Najednou jsem v té ruské škole zjistil, že Rusové se cítí jako hegemon, jako vůdčí slovanský národ, kterému musí všichni podléhat. To jsem tam jasně cítil… Když jsem se třeba bavili o osmašedesátém roku, tak nám učitelé říkali, ať jsme rádi, že k nám přijeli, že jinak bychom byli na Západě.“ Na škole nakonec Miroslav odmaturoval s vyznamenáním.

Kdybych musel, tak do strany vstoupím

V roce 1977 se Holubovi vraceli zpět do Prahy a Miroslav se přihlásil na vysokou školu na zahraniční obchod, kam ho však nepřijali. „Kvůli Kubě jsem chtěl studovat zahraniční obchod, abych se tam mohl zase vrátit.“ Nakonec tedy nastoupil na obchodní fakultu na vnitřní obchod, kde promoval v roce 1981. Hned po dokončení školy si našel Miroslav místo v podniku zahraničního obchodu Merkuria, ale brzy byl povolán na vojenskou službu. „Na vojně jsem byl naštěstí jako provianťák, takže jsem měl vojnu velmi příjemnou. Poslali mě do kuchařskýho kurzu, takže jsem se díky tomu naučil vařit a je to dodneška mým koníčkem.“

Po návratu z vojny nastoupil v roce 1982 do Merkurie, která vyvážela do zahraničí hlavně elektronické zboží. „Protože jsem měl tu španělštinu, tak jsem od začátku měl na starosti Jižní Ameriku.“ Díky zaměstnání procestoval Miroslav celou Jižní Ameriku. Cestovat mohl i přesto, že nebyl členem komunistické strany. „Říkám na rovinu, že kdyby mi někdo řekl, že musím vstoupit do strany, jinak nepojedu do Kolumbie, tak bych tam vstoupil. Ta touha odjet byla taková, že bych se tomu nebránil.“

Už to bylo zdevastované úplně

V roce 1986 dostal Miroslav příležitost pracovat pro svou firmu v Kolumbii. Tam odjel už i s manželkou a zůstali tam až do roku 1991. Kupodivu Miroslava nikdy kvůli jeho cestám nekontaktovala StB.  „Nikdo mi to nevěří, ale mě StB nikdy nekontaktovala. Ani kolegové mi to nevěřili.“

Na život v Kolumbii vzpomíná Miroslav velmi rád, a to i přesto, že tam žili ve velmi vypjaté době. V zemi probíhala občanská válka a v zemi řádily drogové kartely, z nichž nejvýznamnější byl ten vedený Pablem Escobarem. „Rodiče z obou stran se dost děsili. Vždycky, když se něco stalo, tak jsme museli dost komplikovaně volat domů, že jsme v pořádku.“

Než se vrátil Miroslav s manželkou do Československa, tak využili ještě dovolené a odjeli na Kubu, kde v tu dobu opět žili Miroslavovi rodiče. „V tu dobu byl táta už za Dienstbiera poslaný znovu na Kubu.“ Miroslav měl tak možnost pozorovat vývoj na Kubě v 60., 70. a teď v 90. letech. „Pak pro mě bylo šokující se tam dostat v roce 1991, to už bylo zdevastované úplně.“

Už byly jiné poměry

Do Prahy se Miroslav vrátil už po sametové revoluci a pracoval dál v Merkurii. „Už byly ale jiný poměry, Merkurie se privatizovala a noví majitelé ji začali tunelovat, jak tady bylo zvykem.“ Podnik tedy brzo zkrachoval a Miroslav z něj odešel. Našel si práci ve španělské logistické společnosti, která otevírala novou pobočku v České republice. Tam pracoval až do roku 1998, kdy s kolegy ze Španělska založil novou firmu Ares Bilbao. Až do roku 2014 působil Miroslav jako ředitel české pobočky. „Živila mě zase ta španělština a donutilo mě to se naučit i anglicky.“

Na firmu bohužel tvrdě dopadla hospodářská krize na počátku desátých let 21. století. „Firmu jsme museli zlikvidovat s velmi těžkým srdcem. Naštěstí jsme si nikdy nevzali úvěr.“ Od roku 2014 pak vystřídal Miroslav Holub více zaměstnání.