Ivanka Fišerová

„Druhý den [po demonstraci na Národní třídě] jsem vzala dceru do kina na Pražskou pětku a jely jsme metrem z Dejvic, kde se promítalo, domů do Nuslí. A já jsem řekla: ‚Víš co, vystoupíme si z metra na Můstku a projdeme se po Václaváku. Já ti totiž ukážu, která v tom sousoší je svatá Anežka.‘ Protože předtím byla kanonizace, ne kanonizace, svatořečení Anežky České. Já jsem to ani neviděla, tyto věci jsou nové. ‚Tak pojď, půjdeme kolem.‘ A šli jsme po té straně, co je Baťa. A jak jsme šli, tak slyším po druhém chodníku něco jako cinkání klíčů. A jde tam nějaká skupina. Říkala jsem si, to se mi možná zdá. Byly jsme ale už v půlce Václaváku a oni šli pořád. A já jsem říkala: ‚Baru, to možná jsou ti studenti. Oni možná chtějí dojít do Opletalovy ulice, protože oni tam nemohli dojít včera.‘ Řekla jsem jí, co se [včera] stalo. ‚Pojď, já ti ukážu, nepůjdeme s nimi, ale ukážu ti tu svatou Anežku.‘ Protože jsem nechtěla riskovat s tou dcerou. Ale my jsme se s nimi [studenty] sešli u toho svatého Václava. Přestala jsem je sledovat, ale stejně jsme se tam s nimi potkali. A jak jsme šli tím Václavákem, tak jsme viděli v každé pasáži, v každé postranní ulici: antony, policajty v bílých přilbách s obušky, přikrčené, připravené jenom vyběhnout. Opravdu vyběhli, když jsme tam došli. A to byl i pro mě šok, protože já jsem si nevšímala té druhé skupiny, nebo té skupiny [studentů]. A tam nás prostě začali honit. Všichni jsme utíkali do podchodu. A oni za námi házeli dělobuchy. Takže to skoro ohluchnete. To nechcete jít zpátky. To opravdu nechcete zpátky...“

„Tomu, té okupaci, předcházela [vojenská] cvičení. Rodila jsem koncem června a byla jsem ve vysokém stupni těhotenství a pamatuji se, že jsem jela do Technického muzea podepsat petici, aby vojska odešla, protože oni tady měli cvičení a neodcházeli. A pořád se tady zdržovali a pořád... Takže vznikla petice a já jsem ji jela podepsat. Vím, že nějaké dva dny potom nebo tak něco jsem přivedla prvního syna na svět. A když byla okupace, tak jsem byla tady ve Vojkově na Sedlčansku, kam jezdili rodiče, a byla jsem tam shodou okolností s nimi. Protože to bylo první vnouče v rodině a ten dům byl takový, řekněme, sporadicky zařízený, velmi skromně – nebyla tam voda v domě a tak dále, tak jsem potřebovala nějakou pomoc. Můj manžel pracoval, takže byl v Praze. A úplně vidím našeho tátu u rádia. Měl staré rádio, takže tam byly nějaké vlnové délky, že tam ještě byly ty stanice – vím, že poslouchal Luxembourg, třeba. A dostali jsme zprávy ze západního světa o tom, co se děje tady. Můj bratr byl v té době na vojně v Bratislavě. A moje sestra, protože byly prázdniny, byla s námi. A já jsem toho… teď přemýšlím, 21. se počítá večer, že, ta invaze. Takže to bylo už 22. nad ránem. Bylo třeba půl páté. A já jsem v takovém podkrovním pokojíku kojila. A do toho přišla moje maminka mi říct, že přišla sousedka, aby nám sdělila, že jsme okupovaní. A ten šok, že vlastně tady je nový život, který chováte v náruči a vlastně ho živíte, aby mohl žít. A přitom slyšíte takovouto zprávu... Nevěděli jsme vůbec, co bude, jestli to bude válka nebo co. To jsme fakt netušili. To byl tedy veliký šok.“