Ivanka Fišerová

* 1947

  • „A jak jsme byli v tom podchodu, říkám: ‚Ale víš co, my se můžeme podívat, co se tam děje. My vyjdeme tady z podchodu a půjdeme na rampu Národního muzea, tam to krásně uvidíme.‘ Tak jsme tam přišly a teď jsme viděly Dům potravin – policajti schovaní, antony, tady Mezibranská – policajti schovaní, antony a jinde a podobně. A teď začali z metra vylézat lidé, kteří šli demonstrovat. A oni zase vyběhli, ti policajti, a zase s těmi obušky na ně. A takhle to proběhlo několikrát, než koukám a říkám si, a co tady ten policajt, ten byl takový jako starší, macatější, řekla bych. A on lezl na zábradlí, které bylo u magistrály, lezl přes to zábradlí. A já jsem na ně koukala a říkala si, kam on to leze, co to jako bude. A on šel za námi! Přeběhl magistrálu k té fontáně a já jsem se teprve začala rozhlížet – my jsme tam už nebyli sami! Už nás tam bylo víc. Rozhlédla jsem se ještě víc a vlastně na té rampě po obou stranách byli seřazení policajti a šli nahoru – v řadě. A já jsem říkala, tak ale to nemůžeme prostě projevit žádný strach. To by byl konec. Žádný. ‚Nesmíš utíkat, v žádném případě,‘ říkala jsem dceři. Půjdeme pomalu proti nim. A když jsme k nim přišly, tak jsme viděly, že měli v první řadě kluky ze školy. To mě tedy úplně dostalo – říkala jsem si, že je vysloveně používali... jak se to řekne. Jako nárazník. Jako nárazník, tak to jsem chtěla říct. A když za nimi šli tihle otylí, tedy jejich učitelé, tak jsem cedila skrz zuby: ‚Že se nestydíte, že se nestydíte, že se nestydíte!‘ Dělali, že to neslyší. Ale sešly jsme dolů, takže jsme prošly normálně...“

  • „Druhý den [po demonstraci na Národní třídě] jsem vzala dceru do kina na Pražskou pětku a jely jsme metrem z Dejvic, kde se promítalo, domů do Nuslí. A já jsem řekla: ‚Víš co, vystoupíme si z metra na Můstku a projdeme se po Václaváku. Já ti totiž ukážu, která v tom sousoší je svatá Anežka.‘ Protože předtím byla kanonizace, ne kanonizace, svatořečení Anežky České. Já jsem to ani neviděla, tyto věci jsou nové. ‚Tak pojď, půjdeme kolem.‘ A šli jsme po té straně, co je Baťa. A jak jsme šli, tak slyším po druhém chodníku něco jako cinkání klíčů. A jde tam nějaká skupina. Říkala jsem si, to se mi možná zdá. Byly jsme ale už v půlce Václaváku a oni šli pořád. A já jsem říkala: ‚Baru, to možná jsou ti studenti. Oni možná chtějí dojít do Opletalovy ulice, protože oni tam nemohli dojít včera.‘ Řekla jsem jí, co se [včera] stalo. ‚Pojď, já ti ukážu, nepůjdeme s nimi, ale ukážu ti tu svatou Anežku.‘ Protože jsem nechtěla riskovat s tou dcerou. Ale my jsme se s nimi [studenty] sešli u toho svatého Václava. Přestala jsem je sledovat, ale stejně jsme se tam s nimi potkali. A jak jsme šli tím Václavákem, tak jsme viděli v každé pasáži, v každé postranní ulici: antony, policajty v bílých přilbách s obušky, přikrčené, připravené jenom vyběhnout. Opravdu vyběhli, když jsme tam došli. A to byl i pro mě šok, protože já jsem si nevšímala té druhé skupiny, nebo té skupiny [studentů]. A tam nás prostě začali honit. Všichni jsme utíkali do podchodu. A oni za námi házeli dělobuchy. Takže to skoro ohluchnete. To nechcete jít zpátky. To opravdu nechcete zpátky...“

  • „Tomu, té okupaci, předcházela [vojenská] cvičení. Rodila jsem koncem června a byla jsem ve vysokém stupni těhotenství a pamatuji se, že jsem jela do Technického muzea podepsat petici, aby vojska odešla, protože oni tady měli cvičení a neodcházeli. A pořád se tady zdržovali a pořád... Takže vznikla petice a já jsem ji jela podepsat. Vím, že nějaké dva dny potom nebo tak něco jsem přivedla prvního syna na svět. A když byla okupace, tak jsem byla tady ve Vojkově na Sedlčansku, kam jezdili rodiče, a byla jsem tam shodou okolností s nimi. Protože to bylo první vnouče v rodině a ten dům byl takový, řekněme, sporadicky zařízený, velmi skromně – nebyla tam voda v domě a tak dále, tak jsem potřebovala nějakou pomoc. Můj manžel pracoval, takže byl v Praze. A úplně vidím našeho tátu u rádia. Měl staré rádio, takže tam byly nějaké vlnové délky, že tam ještě byly ty stanice – vím, že poslouchal Luxembourg, třeba. A dostali jsme zprávy ze západního světa o tom, co se děje tady. Můj bratr byl v té době na vojně v Bratislavě. A moje sestra, protože byly prázdniny, byla s námi. A já jsem toho… teď přemýšlím, 21. se počítá večer, že, ta invaze. Takže to bylo už 22. nad ránem. Bylo třeba půl páté. A já jsem v takovém podkrovním pokojíku kojila. A do toho přišla moje maminka mi říct, že přišla sousedka, aby nám sdělila, že jsme okupovaní. A ten šok, že vlastně tady je nový život, který chováte v náruči a vlastně ho živíte, aby mohl žít. A přitom slyšíte takovouto zprávu... Nevěděli jsme vůbec, co bude, jestli to bude válka nebo co. To jsme fakt netušili. To byl tedy veliký šok.“

  • Full recordings
  • 1

    Sedlčany, 11.02.2026

    (audio)
    duration: 02:49:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Svoboda není jednou pro vždy, je to dlouhá cesta osobních rozhodnutí

Ivanka Fišerová, 1954
Ivanka Fišerová, 1954
photo: Archiv Pamětnice

Ivanka Fišerová se narodila 13. února 1947 v Praze. Jejím otcem byl Jiří Fišer, elektrotechnik a radiomechanik, později technik v Československé televizi. Matkou Vlasta Fišerová, absolventka zahradnické školy. Měla dva mladší sourozence. Její strýc Josef Chaloupka byl 6. června 1942 popraven v Praze-Kobylisích za údajné schvalování atentátu na Reinharda Heydricha. Otec byl za nacistické okupace nuceně pracovně nasazen v Berlíně, Vídni a v Praze. Od počátků Československé televize se jako technik podílel na vysílání. Ivanka Fischerová nastoupila roku 1953 do základní školy ve Střešovicích, poté vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) – dnešní Keplerovo gymnázium. Po maturitě v roce 1965 nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, studium však nedokončila. Pracovala v Československé televizi jako asistentka zvuku. Provdala se za studenta FAMU Jana Vopeláka, první dítě porodila dva měsíce před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. V 70. letech se rozvedla a změnila kariérní směr. Pracovala jako ředitelka Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě, později působila jako správkyně zámku Hořovice. Od roku 1982 nastoupila do památkové péče v Jihomoravském kraji. Nejprve na zámku Bučovice, poté v Náměšti nad Oslavou jako zástupkyně správce. Absolvovala dvouleté dálkové studium při Státním ústavu památkové péče pro kastelány. V dubnu 1989 se vrátila do Prahy a pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury jako vedoucí sekretariátu. Během listopadu 1989 se aktivně zapojila do podpory sametové revoluce, účastnila se demonstrací na Václavském náměstí a podílela se na přijetí rezoluce na podporu změn ve svém podniku. Od roku 1993 působila jako vedoucí sekretariátu Náboženské společnosti českých unitářů. V letech 2003–2005 absolvovala magisterské teologické studium v Chicagu a po návratu působila jako duchovní. Po roce 2022 se zapojila do pomoci ukrajinským uprchlíkům v Sedlčanech v souvislosti s válkou na Ukrajině. Byla dvakrát vdaná, je matkou tří dětí. V roce 2026 žila v Sedlčanech.