Annelore Finková

„Na začátku, říkala máma, byli trochu… ale jinak udělali volné pokoje. Sedláci byli strašní, ti vzali všechno, co lidi měli. ‚Ty jsi dostal mléko, tak za to musíš dělat.‘ Ze začátku to byla katastrofa, ale jak nás potom poznali, máma měla práci a tak, tak s námi nebyly problémy, vůbec. Naopak, kluci přišli a říkali: ‚Anne, my potřebujeme cukr na víno, my máme hodně ovoce. Já ti přivezu, my budeme zabíjet, pak dostanete ze zabijačky.‘ Tenkrát ještě byly, to vy neznáte, masové konzervy. Na vesnici jsem chodila do školy, chvilku, potom jsem šla do Bad Lausitz za tetou.“

„Náš barák byl taky z půlky rozbitý, všechno bylo černé. Jednoho dne přijdu ven, a to je to, co nezapomenu. Brácha řval: ‚Pojď už, pojď!‘ Ženy jsou trochu pomalejší, že, a já jdu s ním ven. ‚Tady je něco, Anne, pojď.‘ Tak jsem šla za ním a tam byl ten lékárník. Byl jenom už takhle velký, jen půlka, úplně černý, všechno spálené. Teď si nevzpomenu, jak se to jmenuje. Teror. Všechno to zničí.“ – „Fosforové bomby?“ – „Asi fosfor. Tohle nemůžu zapomenout. To mám v hlavě furt. Máma říkala, že musím jít trochu, že zapomenu. Hodně věcí vím od mámy.“

„Jak jsem viděla ještě v Německu číslo…“ – „Na ruce měl vytetované číslo?“ – „No jistě. Z koncentráku. On byl rok s mámou v Theresienstadtu, v Terezíně. Tátu potom potkali až v Auschwitz, za rok. Vaši lidé to určitě znají, jak tam mladí udělali divadlo, to všechno manžel zažil v Terezíně. On moc ze začátku, když se někdo zeptal: ‚Proč máš tady, Harry, číslo?‘ On řekl: ‚Och, to byla dětská blbost.‘ On o tom nemluvil.“

„To jsme prostě museli ven z baráku, tam byli ruští vojáci a měli flintu nebo co, tak nás vyháněli. Nesměli jsme tam zůstat, tak jsme šli směrem k Německu, to bylo jenom Německo, ne východní a západní, to ještě tenkrát neexistovalo. Byla strašná zima, byl leden nebo únor. Máma byla s námi, brácha byl o tři roky starší, já pět, on osm, tak on pomáhal mámě mě trochu vozit. Často jsme byli na Gütterwagen, ne osobní vlaky, ale ty, které jezdily také do Auschwitz. To muselo být strašné, podle toho, co říkala máma, záchod tam nebyl, lidi tam byli namačkaní. Potom jsme museli ven. Asi víc než půlku jsme šli pěšky ve sněhu.“