Hannelore Erber

* 1940

  • „Autobusem jsme směli jen projíždět, a když jsme vystoupili, hned tam byli vojáci a my jsme nemohli moc fotit. Byli jsme hodně pod dohledem. Museli jsme si vyměnit spoustu peněz na koruny, ale neutratili jsme je, protože nic nebylo. Navrhla jsem tedy, abychom zašli do hotelu a dali si skleničku vína. Všimli jsme si, že tam sedí lidé, kteří jen poslouchají a nemohou se zapojit. Pak jsme chtěli zaplatit, ale řekli nám, že už je zaplaceno. Řekla jsem mamince, že nám určitě špatně rozuměli, ať řekne ještě jednou, že chceme platit. Byli to Němci, kteří zůstali [v Československu] – rozuměli nám, ale nemohli s námi mluvit. Teprve potom jsme se dozvěděli, že by se bývali dostali do potíží, kdyby nás oslovili německy.“

  • „Přišli Češi a my jsme museli pryč. Museli jsme jít na nádraží, kde nás naložili do nákladního vlaku na uhlí. Později jsem se dozvěděla, že vlak měl jet do Sovětského svazu. Dojel ale jen k polské hranici a Poláci ho nepustili dál. Byli jsme ve vlaku tři dny a jezdili sem a tam po kolejích. Bylo to zlé, nikdo se o nás nepostaral, byli jsme tam nacpaní, pak přišel déšť a vagóny byly otevřené. V dešti jsme se vrátili do tábora v Meziměstí, který už byl přeplněný. Tam jsme museli zůstat od září do ledna.“

  • „Bylo pro mě důležité vidět chodbu uvnitř domu. Když nás tehdy přepadli Poláci a bušili na dveře, všichni sourozenci utekli [k babičce do pokoje] a já jsem se nemohla dostat z postele. Byla tam zábrana, přes kterou jsem musela přelézt. Asi jsem byla ještě rozespalá, všichni moji sourozenci už byli u babičky a já jsem za nimi přes chodbu nemohla. Stála jsem tam úplně sama, hrozné bušení, že se dveře skoro vylomily. Musela jsem se chovat klidně, ale určitě jsem strašně plakala. Babička otevřela a oni vpadli dovnitř. Stála jsem tam úplně sama a nějaká paní mě zvedla, protože jsem hrozně plakala. Chtěla jsem vědět, proč jsem chodbu nepřeběhla na druhou stranu. Jak je chodba velká? Teď jsem chodbu viděla jako dospělá a pomyslela jsem si, že jsem mohla udělat tři kroky a byla bych na druhé straně u babičky. Jako dítě jsem to ale nezvládla.“

  • Full recordings
  • 1

    Bad Kissingen, 13.07.2025

    (audio)
    duration: 01:07:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nedokázala udělat tři kroky na druhou stranu chodby

Hannelore Erber při natáčení v roce 2025
Hannelore Erber při natáčení v roce 2025
photo: Post Bellum

Hannelore Erber, za svobodna Weißer, se narodila 18. srpna 1940 v Šonově (Schönau) nedaleko Broumova. Měla dvě sestry a jednoho bratra. Maminka Rosa Weißer se starala o domácnost a malý statek, otec Josef Weißer pracoval jako zvonař ve slévárně železa v Broumově. Narukoval do německé armády začátkem druhé světové války a až v roce 1948 se vrátil z francouzského zajetí. V květnu 1945 přepadla jejich statek skupina polských civilistů. Koncem srpna 1945 museli opustit svůj dům a strávili tři dny ve vlaku na uhlí, když je polská strana odmítla pustit přes hranici. Dobu od září 1945 do ledna 1946 strávili v táboře v Meziměstí. Matka chodila pomáhat na statky novým českým majitelům. V lednu 1946 je vysídlili i s babičkou Marií Weißer transportem do Forchheimu v Bavorsku. Z jídelního sálu v továrně a z tanečního sálu v hostinci je s policejním doprovodem vyvedli a ubytovali v jedné místnosti v centru města. Později žili v dvoupokojovém bytě i s babičkou Berthou Hitschfel a s otcem. Do osmileté katolické dívčí školy nastoupila pamětnice v září 1946. Potom se tři roky učila na kadeřnici, protože na střední školu neměli peníze. Ve dvaceti pracovala v nemocnici, poté absolvovala střední odborné vzdělání v sociální oblasti v Düsseldorfu a stala se vychovatelkou. Pracovala v dětské ozdravovně, v azylovém domě pro svobodné matky a mnoho let na psychiatrii pro děti a mládež v Mnichově. Vdala se v padesáti letech. Od sedmdesátých let jezdila s krajanským spolkem na Broumovsko, vždy navštívili i rodný dům v Šonově. V roce 2016 se vrátila do Forchheimu a později převzala vedení Broumovského krajanského muzea. V době natáčení (2025) žila ve Forchheimu.