Josef Dvořák

„První bylo to, že musíte vědět, jestli vás někdo přijme a kam, jestli můžete vůbec někam odcestovat. Takže někteří lidi skončili v západním Německu, někteří v Rakousku. To mi poradili kamarádi, co už byli ve Vídni. Říkali, hele, musíš si zajít na rakouskou ambasádu v Praze, oni mají seznam signatářů Charty, vysvětli jim, co se stalo, požádej o přijetí do Rakouska, o azyl. Takže tím to začalo a oni mi řekli, že mě vezmou a řekli mi, že si můžu začít vyjednávat odchod z republiky. A tak jsem prostě přišel na to oddělení StB nebo pasů a víz. Řekl jsem jim, že si podávám žádost o vystěhování. A v podstatě jsem nevěděl, jestli k tomu dojde, jestli mi to povolí. Ale prostě jsem následoval to, co mi poradili lidi, kteří už ve Vídni byli a s kterými jsem si dopisoval. A tak mi řekli ty všechny kroky, co mám dělat. A už jsem pak prostě následoval to, co jsem musel udělat. Ty orgány si stanovily podmínky, že se musím vyrovnat s tím, co mi socialistické Československo umožnilo, že mi umožnili vystudovat, teda vyučit se, moje žena vystudovat. Syn byl narozen v kladenské nemocnici, za to jsme museli zaplatit taky. A za vyřizování žádosti, to byla další položka, to bylo asi tři tisíce korun. Moje žena to měla za pět a půl, protože to byly dvě osoby. A pak to vyplacení za tyhle všechny věci, jak jsem říkal, za vyučení, za její školu, za porod. A vyřizovalo se to na okresním národním výboru v Kladně, jak jsem zmiňoval soudružku Martu Čivišovou. Ta měla tenkrát dosti nevhodné připomínky, jak se o nás socialistický stát staral a že my jsme nevděční a já nevím, co všechno. Já jsem si říkal, já jsem tady od toho, abyste mi vyřídila žádost a já tady nejsem od toho, abych poslouchal vaše názory. Hned oheň na střeše, jak si vůbec někdo může dovolit se ptát nějaký soudružky, jestli to dělá správně nebo ne. To neexistovalo. Ale prošel jsem tím celým procesem, a jak jsem už říkal, musel jsem odevzdat občanský průkaz, ale oni mi nedali papír, že jsem ho odevzdal, a z hranic, z Českých Velenic, mě vrátili zpátky, Opozdilo se to o další týden. Musel jsem poslat telegram do Vídně, tenkrát nebyly telefony, tak jsem musel poslat telegram, co se mi stalo, a že přijedu za týden. No a za týden jsem pak projel.“