The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dvořák (* 1954)

• narodil se 23. prosince 1954 v Kladně

• otec Josef Dvořák pracoval jako dělník v SONP Kladno, matka jako školnice v mateřské škole

• vyučil se zámečníkem v SONP Kladno

• jako učeň na začátku 70. let inicioval vystoupení celé třídy z SSM

• pracoval jako zámečník v SONP Kladno, kulisák v kladenském divadle a dělník v podniku Stavocentral

• při práci ve Stavocentralu vystoupil z ROH

• nosil dlouhé vlasy, stýkal se s liberálně smýšlející mládeží

• byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností, která mu též odebrala cestovní pas

• roku 1979 podepsal prohlášení Charty 77

• 1979 se oženil s Martou Lapčíkovou, narodil se jim syn Aleš

• v rámci akce Asanace se roku 1981 vystěhoval do Rakouska

• s manželkou se v Rakousku rozvedli

• roku 1985 následoval bývalou ženu do USA, aby neztratil kontakt se synem

• žil v Kalifornii, Idaho a Tennessee

• roku 2025 přesídlil s druhou manželkou do Čech

• v době dokončení rozhovoru (2025) žije v Pile u Karlových Varů

Josef Dvořák už od doby dospívání odmítal přistupovat na dohody s normalizačním režimem, které jiní lidé měli za samozřejmé: vystoupil z SSM, stejně jako později z ROH, podepsal také Chartu 77. Pracoval jako dělník, takže o zaměstnáním nepřišel, ale Státní bezpečnost na něj zaměřila svou pozornost a zařadila ho do akce Asanace – tedy mezi lidi, které nátlakem chtěla přimět k vystěhování z Československa. 

Prázdniny přerušila invaze 

Narodil se 23. prosince 1954 v Kladně v obyčejné dělnické rodině. Jeho matka Antonie pracovala jako školnice a uklízečka v mateřské škole, otec Josef Dvořák starší pracoval v kladenském SONP (Spojené ocelárny, národní podnik). Rodiče formálně vstoupili do KSČ, aby získali v Kladně byt. „Pak ty stranické knížky někam odhodili a vůbec se ve straně neangažovali,“ dodává Josef Dvořák. 

Josef vyrůstal s o čtyři roky starší sestrou. Do první třídy nastoupil do základní školy Kladno-Sítná, na druhém stupni potom pokračoval na základní škole Stará Amálka. 

Ještě jako žák základní školy, v necelých čtrnácti letech, zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Utkvělo mu v paměti, že den předtím byl s rodiči na výletě u hradu Křivoklát a následující den měl jet s bratrancem do Lovosic, kam ale už neodjeli. „Kladno je nedaleko ruzyňského letiště, pozorovali jsme, jak k němu směřují nákladní Antonovy. Pak se objevily kolony vozidel pěchoty,“ vzpomíná Josef Dvořák. Jako chlapec pozoroval dění se zvědavostí, i když rodiče ho varovali, ať se do ničeho nezaplétá. Vzpomíná, jak lidé přemisťovali směrové cedule u silnic, aby sovětským vojskům ztížili orientaci. 

Celá třída vystupuje z SSM!

Roku 1970 nastoupil Josef do učení na provozního zámečníka v SONP Kladno. Právě v té době si začal uvědomovat pokrytectví a absurdity normalizačního režimu. 

Jeho první střet přišel krátce poté, co celou jeho třídu v učilišti automaticky zapsali do nově založeného Socialistického svazu mládeže a členské příspěvky jim strhávali z učňovské výplaty. „Říkali nám, že budeme mít spoustu výhod, například lístky na fotbalová a hokejová utkání a tak dále. Zkrátka, mazali nám med kolem huby,“ vzpomíná Josef Dvořák. Lístky na fotbal ani na hokej učňové nikdy nedostali; svazáčtí funkcionáři je totiž přenechávali dívkám, jejichž přízeň chtěli získat, a na chlapce zbyly jen lístky na koncerty vážné hudby. 

Josef Dvořák tehdy inicioval vzpouru a přesvědčil celou třídu, že ze Svazu mládeže vystoupí. „No to byl poprask, když jsme jim oznámili, že všichni vystupujeme. Začali nás volat na ředitelství a ptali se, jak si to jako představujeme?“ Učňové byli předvoláváni jeden po druhém a většinu z nich vedení učiliště dokázalo zlomit. Pouze Josef a dva jeho kamarádi si obhájili své původní stanovisko. „To byl asi první moment, kdy jsem se dostal do konfliktu s režimem,“ usmívá se Josef Dvořák. 

V té době poslouchal západní skupiny jako Doors, Uriah Heep, Deep Purple nebo Black Sabbath. K jejich hudebnímu stylu samozřejmě patřily dlouhé vlasy, které provokovaly jeho tehdejšího mistra. Ten učně opakovaně posílal k holiči, a i když si Josef nechal vlasy částečně zkrátit, stále se mu to nezdálo dostatečné. 

Josef Dvořák vysvětluje, že kromě inspirace západními kapelami pro ně bylo motivací k nošení dlouhých vlasů i vymezení se vůči konformní většině: „Chtěli jsme se odlišovat od takzvané socialistické mládeže, okudlané nakrátko a oblečené v tesilkách, jak ji prezentovali v Mladém světě nebo v novinách. Pak se z toho stalo skoro hnutí a takzvané máničky byly zahrnuty mezi lidi, kteří jsou nežádoucí. A to právem, protože my jsme ten režim opravdu neměli rádi.“ 

Z psychiatrické léčebny rovnou na vojnu?

Po vyučení nastoupil Josef do provozu, kde bylo jeho úkolem opravovat pojízdný jeřáb. Vzpomíná, že v době, kdy mezi jeho kolegy probíhal nábor nových členů do KSČ, ho už neoslovili, protože jeho postoje byly známé: „Stál jsem u ponku a říkal jsem si, jen přijďte, soudruzi, a já vás přede všemi pošlu někam. Ale vyhnuli se mi, už o mně věděli.“ 

Jako čerstvě vyučený očekával, že brzy bude povolán na základní vojenskou službu, a uvažoval, jak by se jí mohl vyhnout. Rozhodl se pro fingovaný pokus o sebevraždu: spolykal větší množství prášků Algena, které hned vyzvracel, nicméně ho odvezla sanitka a na měsíc ho hospitalizovali v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. 

Nejprve se ocitl na uzavřeném oddělení: „Tam byli lidi, kteří přišli i z kriminálu. Oni se s nimi nemazlili, naládovali ji medikamenty, takže byli úplně odrovnaní.“ Po čase ho přeložili na otevřené oddělení s volnějším režimem. 

Bezprostředně po propuštění měl Josef nastoupit na vojnu. Když ale přišel na správu branců s informací, že se právě vrací z psychiatrické léčebny, podařilo se mu získat odklad. Při pozdějším přezkoušení pak u odvodní komise poukázal nejen na svou psychiatrickou diagnózu, ale také na plíseň na nohou, kterou si v té době záměrně „pěstoval“. Nakonec byl uznán neschopným vojenské služby na základě tří diagnóz, mykotické onemocnění, podezření z toxikomanie a legendární psychiatrické diagnózy 307. 

Vy chcete vystoupit z ROH?

V učilišti musel Josef podepsat smlouvu, podle níž měl nejméně pět let po vyučení pracovat v SONP Kladno. V podniku se mu ale nelíbilo a chtěl ho opustit. Navzdory nelibosti nadřízených se mu podařilo ze smlouvy vyvázat a nastoupil jako kulisák v kladenském divadle. „Hrozili mi, že se budu muset do Poldovky vrátit, ale nakonec jsem mohl v divadle zůstat,“ konstatuje. 

V divadle našel nejen zajímavější práci, ale i partu podobně smýšlejících kolegů. Někteří z nich později hledali lépe placenou práci a Josef dostal nabídku pracovat ve skladech Národního divadla v Apolinářské ulici. Zde ale vydržel jen krátce, protože práce vyžadovala každodenní dojíždění do Prahy. 

Jeho dalším působištěm se stal podnik Stavocentral; zde pracoval nejprve jako brigádník, oficiálně zaměstnaný ve slovenském zemědělském družstvu Seňa, později už jako běžný zaměstnanec. 

Ve Stavocentralu jednou vyvolal rozruch, když se – podobně jako kdysi na učilišti – rozhodl vystoupit z organizace, v níž se členství pokládalo za zcela samozřejmé, totiž z ROH (Revolučního odborového hnutí). Odbory za normalizace v drtivé většině podniků neplnily svou původní funkci ochrany práv zaměstnanců, zajišťovaly pouze vánoční čokoládové kolekce či letní rekreace. Josef Dvořák s kolegou Přemyslem Voskou jeli do pražského ústředí a žádali písemné potvrzení o vystoupení z ROH, aby jim podnik přestal strhávat z platu odborářské příspěvky. „Ta soudružka to nemohla vůbec pochopit. Říkala, že to je první případ v historii, kdy chce někdo vystoupit z ROH, a to tam dělá už pěknou řádku let.“ Josef Dvořák s Přemyslem Voskou si zrušení členství v odborech prosadili, ale jak Josef Dvořák dodává, bylo to pro něj „další mínus“. 

Protestní fotbal místo prvomájového průvodu

Volný čas Josef trávil ve společenství kladenských „mániček“, s nimiž navštěvoval restauraci Myslivecká jizba nebo chodil hrát fotbal. Protestní fotbalová utkání hráli i během prvomájových manifestací: „V Kladně na Sítné byla průmyslová škola, kam na Prvního máje mířily průvody s vlajkami. Tam se to srotilo před tribunou, soudruzi kecali, zatímco my, máničkové a vyvrhelové, jsme na hřišti za školou hráli fotbal.“ Jejich svobodomyslné chování vyvolávalo nelibost nejen u státních orgánů, ale i u běžných občanů: „Šel jsem po ulici a v amplionech začali hrát sovětskou hymnu. A teď všichni jako ovce zastavilli. Já jsem normálně šel dál, ale to jste měli vidět ty pohledy!“ popisuje. 

Někteří sousedé v jejich domě na sídlišti 9. května, s nimiž se od dětství zdravil, mu kvůli jeho vzhledu přestali odpovídat na pozdrav. Další kontroverzní situace přišla v období voleb: domovní důvěrník, který dohlížel na vyvěšování vlaječek a měl za úkol zajistit stoprocentní účast nájemníků u volebních uren, se ujišťoval, že Josef se k volbám dostaví. „S tím nepočítejte, a – mezi námi – co je vám do toho?“ ohradil se Josef. „Hele, já je taky nemusím, ale půjdu…“ ošíval se domovní důvěrník. „Vidíte, a to děláte chybu. Kvůli lidem jako vy se tady nikdy nic nezmění,“ odvětil Josef a k volbám nešel. 

Další konflikty přinášela setkání s policií. Policisté podle jeho slov dělali problémy zejména těm, kdo na fotografii v občanském průkazu měli krátké vlasy, ale ve skutečnosti dlouhé. 

Jako dělník neměl co ztratit

Už od doby, kdy pracoval v kladenském divadle, byl Josef Dvořák sledován Státní bezpečností jako jeden z příslušníků tzv. volné (tedy neorganizované) mládeže. „My jsme věděli, že jsme na černé listině, že o nás mají zájem a že nás sledují,“ konstatuje. Například v Myslivecké jizbě mohli odposlouchávat jejich rozhovory muži sedící u sousedních stolů, mezi nimiž mohli být informátoři – i když identitu konkrétních osob neznal. 

Několikrát ho Státní bezpečnost předvedla k výslechu, poté, co ho zadrželi přímo na ulici nebo si pro něj i další kolegy přijeli do práce. Estébáci se zajímali zejména o to, odkud získávají zahraniční nahrávky a tiskoviny. Vyhrožovali mu vězením za „protistátní“ činnost. Státní bezpečnost mu podle jeho slov nikdy nenabízela spolupráci: „Byl jsem zásadový a s takovými lidmi jako já by se jim spolupracovalo těžko.“ 

Roku 1979, v témže roce, kdy se Josef Dvořák jako čtyřiadvacetiletý oženil s Martou Lapčíkovou, mu Státní bezpečnost zabavila cestovní pas. „Přišla obsílka na moji adresu, abych se toho a toho dne dostavil na oddělení pasů a víz v Kladně a vzal si s sebou cestovní pas. Vysvětlení prý dostanu na místě,“ vzpomíná. Tehdy ještě netušil, že jde o běžnou praktiku v případech, kdy se StB chystá pas odebrat. „Chtěli, abych pas ukázal, a když jsem jim ho podal, do ruky mi dali lejstro, kde bylo napsáno, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abych byl držitelem cestovního pasu.“ 

Krátce nato Josef podepsal prohlášení Charty 77. Chartu mu k podpisu nabídl Pavel Skála, kamarád, který často jezdil do Prahy a znal se s pražskými signatáři. „V hospodě u piva souhlasili s podpisem skoro všichni. Ale když pak přišlo na věc, snažili se vykroutit. Báli se, že je vyhodí z práce nebo ze školy. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Ale já jsem si říkal, že ve své dělnické profesi nemám co ztratit, tu mi soudruzi nevezmou.“ Význam Charty podle něj spočívá především v tom, že upozorňovala na nedodržování lidských práv, svobody tisku, projevu a shromažďování ze strany československého státu. 

Vystěhován v rámci akce Asanace

Na začátku osmdesátých let se chování estébáků vůči Josefu Dvořákovi nevysvětlitelně změnilo. „Do té doby na nás řvali, fackovali nás, vyhrožovali nám a najednou úplně obrátili. Chovali se, jako by mi chtěli s něčím vyhovět. Říkal jsem si, jestli to nebude nějaká past,“ vypráví Josef Dvořák. Až později se dozvěděl, že šlo o takzvanou akci Asanace podle nařízení tehdejšího ministra vnitra Jaroslava Obziny. Jejím cílem bylo přimět nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty, k vystěhování z Československa. „Najednou ke mně byli vstřícní, naznačovali, že vystěhování by nebyl problém,“ dodává Josef Dvořák. Od kamarádů, chartistů ze severních Čech, kteří již žili za hranicemi, se dozvěděl, že v jejich případě to probíhalo podobně. 

Čekalo ho obtížné rozhodování. „Když tady zůstanu, budou mě pronásledovat, budu mít mizerný život. Nebyla to příjemná myšlenka, být v mladém věku odepsaný. Možná budu později litovat, že jsem neudělal to velké rozhodnutí,“ uvažoval. Na druhou stranu, jeho manželka v té době ještě nebyla pro emigraci rozhodnutá, měli spolu malého syna Aleše. Josef si uvědomoval závažnost svého dilematu, viděl to i na příkladu svých přátel: „Někteří kamarádi o tom hodně mluvili, ale nakonec to neudělali. Emigrace není pro každého. Doopravdy hodně tím ztratíte, ztrácíte známé, rodiče, vztahy, a zdaleka ne hned něco získáte.“  

Nakonec se i s manželkou rozhodli pro odchod z republiky. Josef nejprve zamířil na rakouskou ambasádu, kde měli seznam signatářů Charty 77, a tam požádal o přijetí do Rakouska. Když mu potvrdili, že Rakousko ho přijme, na oddělení pasů a víz si podal žádost o vystěhování. 

Její vyřízení obnášelo velmi složité papírování, navíc bylo i poměrně nákladné. Josef musel státu uhradit náklady na své vyučení, manželčino studium i porod syna v kladenské nemocnici. Celkem se jednalo asi o patnáct tisíc korun, což byl v té době zhruba půlroční průměrný výdělek. Úřednice na národním výboru, která měla potvrdit zaplacení těchto výloh, nešetřila kousavými komentáři: „Prý jak se o nás socialistický stát staral a že jsme nevděční. Řekl jsem jí, že mi má vyřídit žádost a že tu nejsem od toho, abych poslouchal její názory. Takže byl okamžitě oheň na střeše.“ 

Na konci celého byrokratického kolečka Josef, který odjížděl do Rakouska dříve než žena a syn, odevzdal občanský průkaz, ale neobdržel o tom příslušné potvrzení. Z hraničního přechodu v Českých Velenicích ho proto vrátili zpět a definitivně odcestoval až o týden později. „Člověk má smíšené pocity. Ale věděl jsem, že jsem udělal správné rozhodnutí, se kterým teď budu muset žít.“ 

Učit se cizí řeč, mít  vlastní plány…

Ve Vídni na nádraží už Josefa očekávali kamarádi i zmocněnec rakouské spolkové vlády. Rakousko se zavázalo pomáhat politickým uprchlíkům z Československa; jako signatář Charty 77 tedy Josef Dvořák nemusel do utečeneckého lágru, měl zajištěné ubytování ve Vídni i finanční podporu. Zavedli ho do domu na Obere Donaustrasse, kde již byli ubytovaní další chartisté. Měl možnost chodit na hodiny němčiny, začal se také učit anglicky. 

Josefův spolubydlící Josef Stehlík, malíř pokojů a natěrač z Chomutova, ho zpočátku bral s sebou za prací jako pomocníka. Později začal pracovat pro firmu, která pro benzínové pumpy ÖMV vyráběla nádrže na benzín. Ve volném čase se setkával s dalšími disidenty-emigranty, včetně známých jmen jako byl Pavel Landovský, Jaroslav Hutka či Vlasta Třešňák… „Byla tam mračna chartistů. Ale po čase nebylo zdrávo zůstávat jenom mezi nimi. Lidi se pomlouvali a záviděli si, takové ty normální vztahy. Místo, aby se posouvali dopředu, pořád řešili minulost. Takže bylo dobré se odtrhnout, jít se učit řeč, mít vlastní plány.“ 

Postupně pochopil, že i ve Vídni narážel na spolupracovníky Státní bezpečnosti, například lidi, kteří sem přijížděli jako turisté a zavázali se ke spolupráci, aby získali výjezdní doložku. Ve Vídni se pohybovali i samotní estébáci: „Vídal jsem je na Mariahilfer Straße. Mluvili mezi sebou samozřejmě česky a byli tak nápadně nenápadní… nosili takové taštičky, které nikdo jiný nenosil,“ říká Josef Dvořák. „Později jsem se dozvěděl, že i rakouská policie komunikovala s československým ministerstvem vnitra.“ Stejně jako mnoho jiných uprchlíků míval emigrantské sny o tom, že ho Státní bezpečnost zavlekla do Československa a nemůže se dostat zpět za hranice. 

Mezi Vídní a Amerikou

Josef Dvořák měl v úmyslu z Rakouska pokračovat do Kanady, ale tento sen se mu nesplnil. Jednotlivé země měly na imigraci své kvóty a tu pro Kanadu zcela vyčerpali Poláci, kteří v té době prchali ze země pod vojenským režimem generála Jaruzelského. Stejně tak ho nepřijali ani do Austrálie. 

Jeho rozhodování za něj posléze vyřešila rodinná situace. Manželka Marta sice také roku 1982 odešla do Rakouska, ale zde se s Josefem dohodli na rozvodu. Syna Aleše svěřil rozvodový soud ve Vídni do péče matky a Josef ho mohl navštěvovat. O rok později však Marta i se synem odjela do Spojených států. 

Josef získal povolení k pobytu v USA přes humanitární organizaci International Rescue Committee. Odjel do USA, kde navštívil syna, ale poté se vrátil do Vídně, aby tam před definitivním odchodem do Ameriky uzavřel své záležitosti. Netušil ale, že jako uprchlík nemá takzvaný re-entry permit, nesmí USA opustit a potom se tam zase vrátit. O své povolení k trvalému pobytu tedy přišel. Jak ho ale nenápadně upozornil jeden z imigračních úředníků, při prvním pobytu mu bylo přiděleno „social security number“, číslo sociálního pojištění, což je registrace, která k běžnému životu v USA zcela postačuje. V roce 1985 se tedy v USA usadil natrvalo. 

Svůj pobyt v USA zlegalizoval až o mnoho let později, poté, co se oženil s Mexičankou, kterou potkal na hodinách angličtiny pro cizince. 

Amerika není země, kde chcete zestárnout

Ještě i po letech strávených v USA Josefa Dvořáka pronásledovaly obavy z policie, které se mu dostaly pod kůži skrze policejní šikanu v komunistickém Československu. S kamarádkou tehdy jeli autem z Oregonu do Kalifornie a po přejezdu kalifornské hranice mírně překročil povolenou rychlost. Najednou se za ním objevilo auto dopravní policie s rozsvíceným majáčkem, signalizujícím příkaz k zastavení. „A já jsem se celý rozklepal. Ten strach, co se děje, co jsem provedl, jsem měl v sobě zafixovaný.“ 

Josef Dvořák žil nejprve nedaleko San Franciska, později v San Diegu, kde se seznámil se svou budoucí ženou Carmen a narodil se jim syn Vincent Gabriel. V roce 2008 se odtamtud přestěhovali do státu Idaho, kde prožili patnáct let. Další dva roky strávili ve státě Tennessee, kde žije Josefův syn Aleš, který tam působí jako učitel. S vidinou blížícího se stáří se ale rozhodli nadobro opustit USA a přesídlit do Čech: „Amerika není země, kde chcete zestárnout. V soukromých domovech důchodců vás sedřou o všechny peníze, které jste v životě vydělali. Za péči se platí neuvěřitelné částky. A nechtěli jsme být břemenem pro syna.“ 

V roce 2025 se tedy usadili v Karlových Varech; město si vybrali proto, že nedaleko žije kamarádka, mluvící česky, anglicky i španělsky. Josef tu má blíže i k mladšímu synovi Vincentovi. Ten v Idahu vystudoval Boise State University, ve studiích na magisterském stupni pokračoval v Německu a nyní v Hamburku provozuje společnost pro podporu městské cyklodopravy. 

Když se Josef Dvořák ohlíží za československou a českou minulostí, kritizuje zejména, že nebyly důsledně potrestány zločiny komunismu: „Těm, co škodili a byli zodpovědní za smrt mnoha lidí, se vůbec nic nestalo. Lubomír Štrougal – nikdo mu ani vlásek na hlavě nezkřivil, do konce života bral vysoký důchod. Prokurátor Vaš, který posílal lidi na smrt, se v klidu dožil vysokého věku. Nelíbí se mi, že je nikdo nepotrestal a ani se o to nesnažil.“ Oceňuje nicméně snahu odškodnit ty, kteří byli režimem pronásledováni, třebaže mnozí se toho už nedožili. On sám získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. 

Na závěr Josef Dvořák shrnuje své poselství pro budoucí generace: „Člověk si má jít za tím, o čem si myslí, že je nejsprávnější. A ne se podvolovat, ohýbat hřbet a dělat něco jen proto, že mu z toho plyne nějaká výhoda.“ Prospěchářství, které lidi vedlo k tomu, že před rokem 1989 vstupovali do KSČ, však podle něj nikdy nezmizí: „Dřív se říkalo, že za jednu nebo dvě generace se to změní. Já si to nemyslím. To je prostě v lidech – dělají věci, které si vyhodnotí jako výhodné.“