Růžena Dlabalová

„Sestra se jmenovala Marie a bratr František. Když se narodil, tak stará babička říkala: ‚Jestli mu nedáte jméno František, tak ho kolíbat nebudu.‘ A potom – ona měla toho Františka strašně ráda – ono klukům bylo patnáct šestnáct let a museli na vojnu. Byli na vojně a František byl hornista, byl v kasárně v Benešově – a ten když troubil, tak ho bylo slyšet až sem, v Jírovicích. Babička ho měla strašně ráda a potom museli do té války a tam v Uhrách, v Szolnoku, ho zastřelili. Byl nad nimi na nějakém… byl na stromě, dával pozor a někdo ho sestřelil. A tak zemřel a ona chudák neměla nic, byli chudáci, tak musela mít potvrzení od starosty a jela mu do toho Szolnoku na pohřeb. Jela mu na pohřeb a povídala, že musela mít potvrzení od starosty, jak říkám, a tak tam jela vlakem a povídala, že ji vedli nějací oficíři, to byli asi nějací ti vyšší důstojnici, ti že ji vedli. A tak tam je pochovaný v Uhrách a tady má na kapličce desku František Brabec.“

„My jsme šli v osmatřicátém roce do školy a potom přišla válka. Tady v Jírovicích přijeli esesáci, u Chotovinských měli komando, byl tam Ulfik a byl tam Fromme. To byli Němci a těch jsme se strašně báli, protože jak si třeba někdo vzal snopek z pole nebo něco, hned ho seřezali. Nesmělo se nic. Báli jsme se, chodili po barácích – kolik máme slepic, kolik máme králíků. Všechno se schovávalo, jak se dalo. Byla bída, byla bída. Nebyly potraviny, byla Sana, Sana místo másla. Všechno na příděl. Kilo cukru na celý měsíc. Půl kila rýže na půl roku. To bylo všechno, i droždí bylo na lístky. Byla to hrozná doba. My jsme neměli nic. Na Kukačce byl pekař, který pekl chleba. Tříkilový. A to jsme museli dávat jako chalupníci mouku, která se mlela v Hanzlově. Tak to se tam dávalo, dostali jsme takové malé poukázky na ten tříkilový chleba. A my jsme ho vždycky nesli domů, ona tam byla taková boule, a my jsme ji okousali, než jsme to donesli domů.“