The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Dlabalová (* 1932)

• narodila se roku 1932 v Jírovicích u Benešova

• její babička byla v Jírovicích poslicí, roznášela po staveních zprávy a dokumenty

• za války často doprovázela babičku s posílkou

• v roce 1943 chodila s listinami také za obyvateli Jírovic a Semovic, kteří se měli na příkaz okupantů vystěhovat ze svých domovů

• její rodina zůstala v letech 1943–1945 v Jírovicích, na území výcvikového prostoru Waffen SS Benešovsko

• byla svědkem exploze muničního skladiště v Semovicích

• v Jírovicích prožila konec války i příjezd Rudé armády

• po válce se vyučila prodavačkou, vdala se a odstěhovala do Benešova

• v padesátých letech se jí narodily dvě děti

• s druhým mužem se znovu vrátila do Jírovic

„Rybníček na návsi, všechno zbourané. U Kliků to vybouchlo, v té hospodě… ze všeho ruiny,“ vypráví Růžena Dlabalová o explozi třaskavin, k níž došlo za dodnes ne zcela jasných okolností roku 1944 v Semovicích, obci nedaleko Jírovic, ve kterých Růžena Dlabalová vyrostla. Jírovice i Semovice byly součástí násilně vysídlené oblasti výcvikového prostoru Waffen SS. Zatímco Jírovice byly vysídlené jen zpola a lidé, kteří v nich směli zůstat, museli pracovat pro Říši, Semovice okupantům sloužily převážně jako sklad a výrobna munice.

Růžena Dlabalová se narodila roku 1932 v Jírovicích u Benešova jako druhé ze tří dětí Marie a Václava Brabcových. Brabcovi měli v Jírovicích domek a malý kousek pole. Právě kvůli tomuto políčku chodila matka denně posluhovat k jednomu z místních sedláků – Brabcovi totiž potřebovali, aby jim ho sedlák na jaře a na podzim pomáhal obdělat. Otec pracoval v sousedním Hanzlově v cihelně. 

Děti vychovávala také babička Františka Brabcová, se kterou se malá Růžena vydávala nejen každou neděli do kostela, ale i zvonit a s posílkou. Babička třikrát denně zvonila na místní zvoničce, starala se o kapličku na návsi a vykonávala službu obecní poslice.

Musí to být František

V roce 1936 se čtyřleté Růženě a její o pět let starší sestře Marii narodil malý bratříček. „Když mu nedáte jméno František, nebudu ho kolébat!“ hrozila rodičům babička. A tak Brabcovi chlapce pojmenovali po jednom z otcových bratrů, o které rodinu připravila první světová válka. Po hornistovi Františkovi, který, „když v Benešově v kasárnách zatroubil, bylo to slyšet až sem do Jírovic!“ 

František Brabec, syn Františky Brabcové, padl 12. února roku 1915 v Uhrách[1]. Sloužil u Szolnoku. Údajně ho zastřelili, když držel hlídku na stromě. Jakmile se Františka Brabcová dozvěděla o jeho smrti, vydala se, ač nebyla zvyklá cestovat, až do Szolnoku na jeho pohřeb, jela tam vlakem. A poté v červnu téhož roku přišla ještě o jednoho syna. Antonín Brabec padl v Haliči[2].

Olej za komínem

V roce 1938 Růžena nastoupila školní docházku v Obecné a měšťanské škole Na Karlově v Benešově. Se spolužačkou Anežkou Marušákovou, která také bydlela v Jírovicích, pak chodívaly pět kilometrů do Benešova a pět zpátky.

Brabcovi i před válkou patřili spíše k chudším obyvatelům Jírovic, ale s nástupem německé správy vesnice se jejich situace ještě zhoršila. Správy Jírovic se totiž ujali dva obávaní němečtí četníci Ulfik a Fromme, kteří obcházeli po obci, počítali domácí zvířata a kontrolovali příděly potravin na lístky. Růžena Dlabalová si vzpomíná, jak ji maminka často odrazovala od prosby o kousek chleba před spaním, zřejmě aby ho ušetřila na další den: „Chlebíček už šel spát!“ říkávala prý. 

Otec jednou načerno získal ve mlýně, kde pracoval po odchodu z cihelny, baňku s řepkovým olejem, plných dvacet pět litrů. Baňku pak museli schovávat za komínem pro případ, že by četníci Ulfik nebo Fromme přišli do domu. „A maminka s tím pekla,“ vypráví Růžena Dlabalová. „To bylo cítit po celé návsi, jak to smrdělo… A já dodnes řepkový olej nemůžu ani vidět!“

Aby se ten prach nevznítil

Marie, starší dcera Brabcových, vyšla v roce 1941 obecnou školu a musela nastoupit na práci do zbrojovky Sellier a Bellot ve Vlašimi. „Tam se chodilo v bačkorách potichu, aby nešoupali nohama a ten prach se nevznítil,“ říká pamětnice. „V noci přišla v jedenáct hodin, tma byla, zima byla, sníh byl, tak někdy spala u tety v Benešově… a někdy jí maminka šla naproti s lucernou, ale zase se bála svítit, šly přes pole, ne po silnici, protože všude jezdili ti Němci.“ Na „kapslovnu“ Sellier a Bellot prý nezřídka dělali nálety hloubkaři.

Když bylo Růženě asi jedenáct nebo dvanáct let, sáňkovala a klouzala se s ostatními dětmi u zvoničky a na koni mezi ně přijel četník Ulfik. Rozhlédl se a vybídl Růženu, aby šla s ním. Poslechla ho a on ji odvedl do konírny, kde ji okamžitě začal obtěžovat. Podařilo se jí utéct. Věděla, že maminka zrovna nedaleko od konírny dojí sedlákovi krávu, a proto běžela za ní.

Všechno bylo spakované

Život veškerých obyvatel Jírovic se znovu dramaticky změnil v roce 1943. Okupanti v roce 1942 začali zřizovat na rozsáhlém území mezi řekami Sázavou a Vltavou nový výcvikový prostor Waffen SS. Tento výcvikový prostor byl rozšiřován po etapách a v roce 1943 plány okupantů zasáhly i Jírovice, přibližně polovina lidí se odtud musela bez meškání vystěhovat.

„My jsme se měli stěhovat do Senohrab,“ vypráví Růžena Dlabalová. „Všechno už bylo spakované, babička měla obrázky sundané, všechno – stará ženská, my děti, že přijedou žebřiny, tenkrát žádná auta nebyla – tak žebřiny a pár koní a že nás odvezou do těch Senohrab. To bylo navečer. A ráno přišel pan starosta Marušák a říkal: ‚Nikam se stěhovat nebudete, zůstanete tady!‘“

Na pozemku Brabcových se okupanti původně chystali postavit výběh pro chov prasat, ale jejich plány se změnily, a proto se Brabcovi nemuseli přidat k lidem, kteří naprosto nedobrovolně nakvap opouštěli svoje domovy.

Nikdo tam nezůstal

Na jaře roku 1943 obcházela jedenáctiletá Růžena s posílkou také obyvatele nedalekých Semovic, dělala to za svou babičku. Semovičtí se prý měli odstěhovat všichni. „Ke každému, do každé té chalupy jsem musela, že se museli vystěhovat, aby mi to podepsali, tu listinu… Nikdo tam nezůstal.“ Lidé plakali, ve vesnici byli nuceni nechat živobytí i všechna svá zvířata s výjimkou psů.

Natrhej makovice

Brabcovi sice zůstali doma v Jírovicích, ale žili tam v neustálém strachu. Mamince, která měla od té doby povinnost pracovat po celý den po okolních vesnicích pro okupanty, dělala různé zemědělské práce podle pokynů, se někdy podařilo dostat v poledne na hodinu domů. Jednou šla v této krátké přestávce nasekat srpem trávu a Růžena ji doprovázela. Zdálky je při tom zahlédl příslušník SS na koni. Zatímco k nim přijížděl, maminka Růženu v hrůze varovala: „Uteč, on tě zastřelí!“ Utéct nebylo kdy, příslušník SS už byl u nich a dívce nařídil, aby mu natrhala pár makovic z blízkého pole. Když je dostal, otočil se a tryskem zase odjel pryč. Vlastně se nic zlého nepřihodilo, ale Růžena Dlabalová si dodnes pamatuje na maminčino zoufalství.

Plná zem mrtvých německých vojáků

Třetího března roku 1944 stála dvanáctiletá Růžena u okna a strouhala brambory na knedlíky, ale najednou se ozvala velká rána a z oken se začalo sypat sklo. Růžena vyběhla ven a údajně viděla, že sněhový poprašek na zemi místy zčervenal. Bohouš, příbuzný Růženiny kamarádky Anežky Marušákové, uměl německy, a tak se společně s ním, Anežkou a dvěma dalšími děvčaty rozběhli do lesa směrem k Semovicím, odkud ta velká rána zazněla. 

V lese prý ležely vojenské výložky a ze stromu visela lidská ruka. Děti tam za chvíli zastavil příslušník gestapa. Řekly, že pocházejí ze Semovic, maminka Růženy Brabcové se skutečně narodila v Semovicích, a že se jdou podívat, co se tam stalo, ale příslušník gestapa jim nařídil, aby se okamžitě vrátily do Jírovic. 

Odešly z lesa ke kapličce v Jírovicích a tam pozorovaly německé vojáky, kteří ze Semovic přijížděli těžce zranění na kolech a padali do škarpy kolem silnice. Měli poškozené plíce a na místě umírali.

V okolí se v tu chvíli vyskytoval jediný lékař, čekal v Hostinci na Kukačce v sousedních Jarkovicích, kam lidé sváželi mrtvé vojáky. Pokládali je na podlahu, byla tam „plná zem mrtvých německých vojáků“, vzpomíná Růžena Dlabalová. 

V Semovicích toho dne vybuchl sklad třaskavin.

Ve vzteku plivali

V závěru války, počátkem května roku 1945, začala německá vojska výcvikový prostor Waffen SS opouštět. Děti z Jírovic se posadily na mezi nedaleko části obce nazývané Kasárna a na odcházející vojáky se dívaly. „A jak šel ten transport, jak byli v řadě, tak na nás plivali,“ říká pamětnice.

Když němečtí vojáci konečně opustili i do té chvíle plně obsazené Semovice, někteří Češi se prý do Semovic co nejrychleji vydali, aby si odtamtud přivezli nábytek, šicí stroje a další věci.

To byla taková sláva!

Po odchodu Němců přijela do Jírovic Rudá armáda. „To byla taková sláva,“ vypráví pamětnice. Dostala od vojáků rudý prapor a vystrčila ho z půdního okénka. Děti závodily na hřišti ve skoku v pytlích a prodávala se zmrzlina. Ale pak se vojáci nastěhovali k Brabcovým do domu. 

Před jejich příchodem vzala maminka to málo cenností, které Brabcovi vlastnili – dva snubní prsteny, řetízek, křížek, srdíčko, hodinky a kožené pouzdro od revolveru, jež osmiletý František našel venku po odchodu německých vojáků, a schovala je do krabice pod jednu z postelí. Vojáci Rudé armády si pro sebe zabrali všechna lůžka ve stavení a spát chodili i do peřin obutí. Cennosti brzy objevili a sebrali. „Mámě ukradli i kosu,“ říká Růžena Dlabalová. Rodiče kvůli nim přespávali na půdě, osmnáctiletá Marie nocovala u babičky a třináctiletá Růžena u dalších příbuzných, kteří bydleli nedaleko. 

Vojáci si ve stavení zřídili provizorní kancelář a přivedli si do ní elektřinu z ulice. „Maminka jim musela prát, měla necky na dvoře a furt prala,“ vypráví pamětnice. Oni mamince na oplátku dávali cukr a mýdlo. 

Někteří vojáci, kteří se ubytovali u rybníka, prý v opilosti vypili denaturovaný líh a zemřeli na otravu. Růžena Dlabalová si vzpomíná, že zbylé vojáky, kteří se pitky také zúčastnili, ale na otravu denaturovaným lihem nezemřeli, zastřelil jejich velitel.

Když vojáci Rudé armády stavení Brabcových konečně opustili, nechali elektrický drát, jejž si do kuchyně přivedli od sloupu, prostě ležet na zemi. Růžena Brabcová neměla s elektřinou žádné zkušenosti, téměř nic o ní nevěděla, a tak ten drát chtěla dát stranou. Dostala silný zásah proudem a spadla na zem vedle postele. Ránu naštěstí přežila.

Po válce

Po válce se někteří z lidí, kteří museli Jírovice opustit, vraceli do svých stavení. Ale jiní se neměli kam vrátit, jejich domy byly nadobro zničené.

V roce 1947 se šla Růžena Brabcová vyučit prodavačkou do Benešova u Miroslava Gebra, židovského obchodníka, který přečkal válku v Anglii. Pamětnice s úsměvem vypráví, že když za Miroslavem Gebrem do obchodu přijel Angličan černé pleti, způsobilo to v Benešově velký rozruch.

Počátkem 50. let se Růžena Brabcová vdala za Jana Dlabala a odstěhovala se s ním od rodičů do Benešova. V roce 1954 se Dlabalovým narodila dcera Jana a v roce 1956 syn Jiří. Růžena Dlabalová v Benešově prodávala v potravinách. V Benešově žila až do odchodu svého manžela – čtyřicet dva let.

S dalším mužem Antonínem Svobodou se znovu vrátila do Jírovic, aby přestavěla chalupu po rodičích. V této chalupě se svým přátelským psem a kočkou bydlela i v roce 2025.

 

1 František Brabec je společně s dalšími padlými vojáky z první světové války připomenut na pamětní desce na kapličce v centru Jírovic.

2 Jméno Antonína Brabce je stejně jako jméno jeho bratra Františka vytesané na pamětní desce „Padlí a zemřelí vojínové ve Světové válce 1914–1918 z farnosti benešovské“ v kostele svatého Mikuláše v Benešově Na Karlově.