Brigita Bulíčková

„Nikdy nic nebylo. Stávali jsme fronty. Že jsou teď banány, jižní ovoce, to prostě nebylo. Když byly Vánoce, tak jsme měli pro děti kilo pomerančů a čtyři banány. Někdy to bylo i podpultové, že to prodávající schovával, nechal to třeba jen někomu. Na maso jsme taky stávali frontu. My jsme vždy pro maso jezdili do Německa, měla jsem tam známé. Na hranicích nás potom prohlíželi celníci. Nechtěli, aby se to převáželo. Nebo jsme tam kupovali záclony, to se taky nesmělo. Tak jsme si ty záclony uvázali kolem pasu a nic jsme neměli. Byla to taková doba… nebylo to jednoduché.“

„Byli jsme hlídaní. My jsme se moc nescházeli, ale vím, že nás hlídali. Vím, že jednou… My jsme bydleli nahoře a dědeček bydlel dole. A ve dveřích jsme měli zvonek. A můj dědeček šel večer někam ven a viděl, že tam venku jsou chlapi. A dědeček věděl, že tatínek poslouchá Londýn. To bylo v tu dobu, měli jsme nahoře puštěné rádio. Dělalo to bum bum bum, to byla značka londýnského vysílání… A dědeček viděl, že jdou chlapi dovnitř. Využili toho zvonění. Děda šel ven a oni šli dovnitř. Dědeček šel nahoru po schodech a dupal, maminka se koukla po schodech dolů, měla strach. A tatínek seděl u rádia a poslouchal. Tak maminka vlítla domů, já si to pamatuji, seděla jsem na stole… A takhle dělala, aby to tatínek zarazil. A tatínek to honem přeladil.“