The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigita Bulíčková (* 1934)

• Brigita Bulíčková se narodila 9. března 1934 v Hejnicích

• pochází ze smíšené rodiny, otec byl Němec a matka Češka

• v rodině se mluvilo německy, česky se naučila až ve škole

• dětství prožila v Sudetech během druhé světové války

• její otec poslouchal londýnské vysílání rozhlasu

• po válce zažila odsun svých německých kamarádů

• v roce 1953 se vdala a s manželem měla dva syny

• v roce 1974 ovdověla

• několikrát během socialismu navštívila příbuzné v západním Německu

Tatínek Němec, maminka Češka, Sudety a třicátá léta. To definuje dětství Brigity Bulíčkové, která se rodičům do smíšeného manželství narodila v březnu roku 1934. Mladá rodina zakořenila v sudetských Hejnicích, nedaleko polských hranic. Do jejího života proto velmi brzy zasáhlo vyhnání Čechů do vnitrozemí, válka a následný odsun německého obyvatelstva. 

Zatímco jiní pamětníci si dětství vybavují jako bezstarostné období, vzpomínky Brigity Bulíčkové rámují úplně jiné události. Nejjasněji si vybavuje zabrání československého pohraničí. Spousta českých rodin tehdy utíkala do vnitrozemí, rodina malé Brigity ale nikam nemusela. „Já jsem s Němci chodila do školy, s dětmi jsem vycházela dobře. Mluvila jsem jen německy, česky jsem neuměla. I moje babička byla Němka, a proto se doma mluvilo německy,” vzpomíná na své rané dětství pamětnice. Vyhnání Čechů do vnitrozemí byl ale pouhý začátek. Válka vypukla, když bylo malé Brigitě pouhých pět let. „Byla to zlá doba, nebylo to hezký. Já jsem tomu tak ještě nerozuměla, ale vím, že nás hodně hlídali,” vybavuje si. 

Tatínka málem chytili, jak poslouchá Londýn

Němci totiž věděli, že její tatínek je komunista, a na jejich rodinu si tak dávali obzvlášť pozor. „Byl komunista za první republiky. Neměl to smýšlení, jak měli oni potom. Byl přesvědčený, že je to dobré, ale potom se to nějak zvrtlo,” vysvětluje pamětnice, že být komunista v třicátých letech znamenalo něco jiného než v letech pozdějších. Během války tak její otec poslouchal londýnské vysílání rozhlasu a zajímalo ho dění na frontách. Jednou ho německá policie málem přistihla, jak zakázané vysílání poslouchá. Zachránil ho dědeček. „Šel nahoru po schodech a dupal, když viděl, že k nám někdo jde. Maminka si toho všimla. Vlítla do pokoje, aby tatínek zarazil rádio. Stihl to přeladit, než přišli,” vypráví pamětnice. 

Ani tak ale otec neunikl po válce nadávkám. „Volali na něj: ‚Hitler, Hitler!‘ Tatínek z toho byl špatnej, nikdy nikomu neublížil,“ vybavuje si Brigita Bulíčková. Válka ovlivnila i ostatní členy rodiny. Strýc musel na začátku roku 1945 narukovat, ačkoliv po celou dobu konfliktu vydržel pracovat na dráze. „Měl velkou smůlu. Čtvrtého dubna se dostal do ruského zajetí a byl v Rusku až do padesátých let. Musel těžce pracovat,” shrnuje pamětnice. Příjezd ruských vojáků proto celá rodina slavila. „Mně bylo jedenáct roků, já jsem byla ráda, že přijeli, že je konec války.” 

Odsunuli mi kamarády

Avšak ani konec války pro rodinu malé Brigity neznamenal klid. Spoustu německých rodin čekal nucený odsun a němečtí kamarádi, se kterými roky chodila do školy, museli chodit na nucené práce. Ani to ale malou žačku neodradilo od toho, aby se svými kamarády trávila čas. „Já jsem s nimi byla zadobře, tak nás poslali do parku, kde jsme museli uklízet dvůr a okopávat cestičky. Jenže potom byli odsunutí, a tak jsem s nimi už nepřišla do styku,” vzpomíná. S jedním z nejbližších kamarádů, s Rudolfem Bergmannem, se setkala i v dospělosti. Navštívila ho v Bavorsku, kam se po odsunu odstěhoval a kde pracoval jako ředitel gymnázia. 

Ztrátu kamarádů pamětnici alespoň trochu vynahradilo narození sestry, která přišla na svět v roce 1945. „Rodiče asi nechtěli dítě, když byla válka. Je o jedenáct roků mladší než já,” vysvětluje pamětnice. Kromě příchodu mladší sestry ale Brigita Bulíčková nezažívala po válce dobré období. Maminka ji kvůli její vyhublosti posílala na ozdravné pobyty. Dospívající Brigita navíc začala navštěvovat místní měšťanku, ale stále ji trápila čeština. „Matematika byla stejná, ale český jazyk byl hrůza. Co diktát, to pětka. Nikdo na mě nebral žádné ohledy, prostě neumíš, tak hotovo. Časem jsem se to ale naučila, děti se učí rychle,” mávne pamětnice rukou nad těžkostmi, které v dětství zažívala. 

Po návratu z Německa se na mě ptali tajní

Po měšťance se vyučila přadlenou v Hejnicích. Vdala se v roce 1953 a s manželem měla dva syny, Bořivoje a Karla. Ani život v socialistickém Československu ale pro pamětnici nebyl jednoduchý. „Stávali jsme na všechno fronty. Že jsou teď banány, jižní ovoce, to vůbec nebylo. Měli jsme pro děti kilo pomerančů a čtyři banány, někdy to bylo i podpultové,” vypráví o úskalích života v socialismu. Bulíčkovi ale měli na rozdíl od většiny československých občanů výhodu v podobě známých v Německu. Pro maso tak občas mohli zajet k západním sousedům. „Na hranicích nás potom prohlíželi celníci. Nechtěli, aby se to převáželo. Nebo jsme tam kupovali záclony, to se taky nesmělo. Tak jsme si ty záclony uvázali kolem pasu a nic jsme neměli,” směje se Brigita Bulíčková. I tak ale na tehdejší dobu vzpomíná jako na velmi složitou. 

Když chtěli s manželem vyrazit na svatbu jejího bratrance do Německa, potřebovali k tomu několik potvrzení a schvalovacích dokumentů. „Než ty úřady všechno vyřídily, bylo to strašný...” vzpomíná. Po příjezdu je ale při vstupu do obchodů čekalo nemalé překvapení. „Všechny ty obchody byly plný. Tak jako teď samoobsluhy. Já jen valila oči. Bylo tam všechno, a u nás nebylo nic,” vybavuje si Brigita Bulíčková rozdíly mezi československými a západoněmeckými prodejnami. Po návratu ze svobody ale rodinu čekala další srážka s realitou socialismu. Na pamětnici se přišla vyptávat tajná policie. „Měli podezření, jestli nemám nějaké tajnosti. Ale přišli jen za mým manželem,” vysvětluje s tím, že je zajímalo, zda v Německu nebyla s někým ve styku. Ji ale politika nezajímala, nebyla ani v komunistické straně. Příbuzné navštívili ještě rok po příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Později už to ale nešlo a rodina se zase setkala až v devadesátých letech. Na okupaci v roce 1968 si ale Brigita Bulíčková živě pamatuje. 

„Když přijely tanky, tak jsme se divili. Že by nás okupovali Sověti, to nás ani nenapadlo, i když byla situace všelijaká. A v noci najednou létala letadla,” vrtí hlavou při vzpomínce na jedenadvacátý srpen roku 1968. Pamatuje si, že v okolí jejich bydliště byla na dovolené spousta Němců, kteří po okupaci spěchali zpátky domů. „To byly štrúdly trabantů. Nelíbilo se jim, co se děje. Styděli se za své vojáky, že nás obsazují. Byli pro Dubčeka,” vysvětluje Brigita Bulíčková. Na příjezd vojáků nevzpomíná ráda. „Museli jsme dělat, jak si poručili. Nemohli jsme nic dělat,” zakončuje své vyprávění pamětnice.