Tomáš Bergman

„Hodně jsem jezdil autem a za měsíc či dva projezdil svou výplatu. Tehdy mi Václav Benda nabídl finanční pomoc. Říkal, že má zdroje, aby pomohl. Když jsem všechno vyčerpal, přijel jsem za Václavem Bendou. Nějakou tu hodinu jsme si povídali, řešili jsme politiku, církev, poměry… Potom sedl ke stolu, vytáhl ze šuplíku zpravidla tři tisíce a dal mi je, abych mohl dále jezdit a dělat, co je potřeba. Byla to pro mě velká pomoc. Umožnila mi nehledět na peníze a kamkoli zajet. Poslali mě třeba někam pro nějaké materiály, tak jsem vzal auto a jel. Vyzvedl jsem materiály, přivezl je do Prahy a rozvážel samizdaty. Byla to pro mě významná pomoc. Zaprvé po stránce intelektuální, že jsem měl vhled do prostředí pražského disentu. Zadruhé po stránce finanční. Rád bych také řekl, že jsem se necítil jako disident. Já se cítil jako někdo, kdo pomáhá těm, kteří nesli tíhu opozice. Byl jsem ten v šedé zóně, a když bylo potřeba, tak jsem někam zajel… Až do vydávání samizdatu Velehrad, což už se dalo považovat za nějaký disent. Jinak jsem se považoval za drobného dělníka, který pomáhá.“

„Měli jsme všechno nesmírně omezené a byli jsme si toho vědomi. Občas jsme někde sehnali nějakou knížku, třeba z křesťanské akademie v Římě, a z toho jsme poznali, že svět je někde jinde. Že žije jinak. Já jsem byl bez pasu. Kdykoli jsem požádal o pas nebo o výjezdní doložku, tak mi sdělili, že není v zájmu socialistické vlasti, abych měl pas. Takže byli jsme omezováni a žili, jak to šlo.“