The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Bergman (* 1953)

• narodil se 30. prosince 1953 v Olomouci

• od dětství se jmenoval Tomáš Květák, od roku 2007 Bergman

• koncem 60. let se začal sbližovat s komunitami věřících na Zlínsku

• navštěvoval tajná společenství křesťanů, jezdil na salesiánské tábory

• od poloviny 70. let pracoval v Pozemních stavbách Gottwaldov

• účastnil se bytových seminářů pátera Josefa Zvěřiny, rozvážel samizdat

• stýkal se s křesťanským disentem, byl spojkou mezi Moravou a Prahou

• v roce 1988 se podílel na vzniku křesťanského časopisu Velehrad

• po roce 1989 byl aktivní v politice a podnikání, vystudoval teologii

• v době natáčení pro Paměť národa v roce 2025 žil v Praze

Podíval se z okna kanceláře, chvíli hleděl ven a už to viděl. „Tak jo, tohle číslo tam dám.“ Sedl ke stroji, nasoukal do něj formulář a dal to tam. Vzápětí formulář zmačkal, zvedl se od stolu a šel zpátky k oknu. Město za oknem bylo stejně vylhané jako ta čísla. Zlín se jmenoval Gottwaldov a Tomáš věděl, že všechno je tu lež. Neměl to tady rád. Velmi to neměl rád. Generální ředitel naplánoval, kolik se postaví nových bytů, a Tomáš to měl dát na papíře dohromady. Dělal roční výkazy. Stál u okna, díval se na Gottwaldov, pak se vrátil ke stroji a vyplnil tabulku nějakými čísly. Bylo mu to jedno. Nechtěl tady takhle žít. Chtěl emigrovat nebo se stát knězem. Ale potkal Marii, založil rodinu a nastoupil do práce. Nosil domů výplaty a kradl v práci papír. Metráky papíru. Krást papír mu dávalo smysl.

Říkalo se tomu rozmnožovna

Ve skladu na ředitelství Pozemních staveb už Tomáše Bergmana znali. Papír tam fasoval často. Zpočátku se tomu divili, ale zvykli si. Ekonomický útvar měl velkou spotřebu. Tabulky, výkazy, formuláře, předpisy a normy spolykaly papíru hodně. V podniku bylo pracoviště, na kterém se tiskly výkresy, projekty a plány. Říkalo se tomu „rozmnožovna“. Papíru přes rozmnožovnu procházely tuny. Nějakých pět šest balíků se ztratilo jako nic. Tomáš Bergman nosil z podniku balíky v aktovce a venku je skládal do auta, aby to nikdo neviděl. Kdyby tolik papíru nakupoval v papírnictví, mohlo by to prasknout. Na co by obyčejný člověk v Gottwaldově potřeboval tolik papíru? Stálo by to hodně peněz a v papírnictví ani takové zásoby neměli. 

Samizdatový časopis Velehrad, číslo 1, 1989: „Je-li hrubě pošlapávána a ubíjena důstojnost člověka, dokonce celého národa, věřící i církev jsou povinni vyjádřit co nejúčinněji svůj protest. Tím, že se zasazuje za práva lidí, považuje církev sebe za následovnici Krista, který protrpěl nejhorší ponížení lidské důstojnosti až na kříž Golgoty.“ Tomáš Bergman nechce mluvit o svém dětství. Jako by se narodil a už mu bylo patnáct let. Dospíval bez rodičů a přemýšlel, jestli má život vůbec smysl. Přemýšlel o kříži Golgoty. Pavel Záleský z Otrokovic poznal kříž Golgoty, když mu byly tři roky. Přišli chlapi v kožených kabátech, sebrali mu tátu, a když pak s mámou navštívil vězněného otce, držel se mříží a na tátu se ani nepodíval. Potkali se, až když byli dospělí, a stali se přáteli. Pavel měl doma svou vlastní malou „rozmnožovnu“ a Tomáš mu pro ni vozil papír. 

Citace z čsp. Velehrad: „Lidská důstojnost, spravedlnost a mír nejsou ideály čistě lidské. Pocházejí z Božího plánu pro člověka a jsou nerozlučně spojeny s Božím královstvím. Lidská důstojnost a lidská práva mají biblické kořeny. Dějiny vzniku a vývoje myšlenky o lidských právech jsou zároveň bolestnou historií jejich pošlapávání. Ani mezinárodní smlouvy dosud nepřinesly světu spravedlnost a mír. Proto tato situace zcela mimořádným způsobem vyžaduje odpověď církve.“ Už to nebyly z prstu vycucané plány, tabulky a normy. Čísla vylhaná při pohledu z okna. Papír z Pozemních staveb byl kvalitní a dostával obsah, který si Tomáš nemusel vymýšlet jenom proto, aby přinesl domů výplatu. 

V lednu 1989 přicházely v Praze na Václavské náměstí zástupy lidí, policisté je mlátili obušky, sráželi na chodník vodními děly, nakládali do aut a odváželi k výslechu. Vyhrožovali jim, zastrašovali je, řvali po nich na služebnách. Přesto lidé přišli druhý den znovu, a byť byli biti, přicházeli zase. Během událostí známých jako Palachův týden se komunistický režim rozhodl k brutalitě, která za dvacet let normalizace neměla srovnání. Kardinál Tomášek protestoval u předsedy vlády, Tomáš Bergman přivezl papír a Pavel Záleský tiskl kardinálova slova: „Ve jménu evangelia Kristova, z něhož vyrostla národní i evropská kultura, Vás naléhavě žádám, abyste nastoupil cestu upřímného dialogu státu s církví i všemi občany, a to hned!” Jakmile bylo vydání Velehradu komplet hotovo, naskládal Tomáš balíky s časopisem do škodovky stopětky převrtané na stodvacítku a rozvezl Velehrad po Moravě i do Prahy.

Vzpomínky z chaloupek

Koncem šedesátých let vyráběla Fatra Napajedla podlahové krytiny, ubrusy, nafukovací hračky, fólie a igelitové pytle. Tomáš Bergman se tam učil plastikářem a strojním zámečníkem. Přidružená strojírna vyráběla zařízení na výrobu zboží z plastu. Tomáš bydlel na internátu a chodil do strojírny na brigádu, protože potřeboval peníze. V patnácti přečetl poprvé Nový zákon, ale brzy mu to nestačilo. Přemýšlel o Golgotě a smyslu života, sháněl knihy. Na festivalu duchovní hudby v Kroměříži uslyšel Bachovu mši. Byl jako u vytržení. Propadl klasice. Chtěl hudbu poslouchat od rána do večera a v noci také. Za výplatu ze strojírny kupoval elpíčka, a když na učilišti maturoval, vlastnil matraci, gramofon, reproduktory, knížky a desky. 

Chodil ke katolíkům i protestantům. Na faře husitské církve poznal něco mezi tím. Pokřtít se nechal na Nový rok 1970 u katolíků v Kvítkovicích. V katolické církvi se tehdy cítil nejlépe. Okouzlilo ho tajemství liturgie, vůně kadidla, hudba varhan i výtvarná krása kostelů. Chodil v Kvítkovicích do společenství mladých lidí na bytová setkání. Četli biblické texty, besedovali o nich s farářem, vyměňovali si knížky. Setkání pořádali v utajení. Trousili se Kvítkovicemi po jednom či po dvou, byli ostražití, jestli je někdo nesleduje. Rozcházeli se obvykle až za tmy a nikdy ve větší skupině. Církev byla pod státním dozorem. Babičky v šátcích ať si klidně do kostela chodí. Ovšem mladé lidi chtěli mít komunisté pod kontrolou. Faráři měli zakázáno věnovat se mládeži mimo kostel. Úřady mohly sebrat státní souhlas k duchovní službě a taky do dělaly. Soudy posílaly faráře do vězení.

„Spali jsme tam ve spacácích na seně naštosovaní jeden vedle druhého,“ vzpomíná Tomáš Bergman. V krajině Orlických hor prožíval o prázdninách tajné tábory salesiánské kongregace známé jako „chaloupky“. Zdevastované pohraničí skýtalo v počínající normalizaci svobodný prostor pro mladé lidí se zájmem o křesťanskou víru. Tři týdny na čerstvém vzduchu v pustnoucí vesnici České Petrovice u Klášterce nad Ohří. „Dopoledne jsme míchali maltu, nosili cihly a opravovali chátrající faru,“ vypráví. „Po obědě byla přednáška, hráli jsme fotbal a vycházeli do krajiny.“ Nedaleko začínalo socialistické Polsko, ovšem pomezí hlídaly jednotky polských pohraničníků a kluci rádi vyráželi k riskantním výpadům za hraniční potok. Večer pak u ohně vedli teologické rozpravy s ústy mastnými od křupavých buřtů nebo se shromáždili v kostele, zpívali a modlili se, na okamžik vzdáleni od kolaborujícího vnitrozemí okupovaného Moskvou.

Velmi zbožná duše

„Lidé ve vsi museli něco tušit, ale nikdo nás nikdy neprozradil,“ oživuje si Tomáš Bergman atmosféru „chaloupek“. Do obchodu na nákup chodili po celou dobu dva stále stejní lidé. Přesto vesničané viděli, že jich je tam celá parta. Na chaloupkách bývalo kolem třiceti chlapců. Vedl je salesián František Míša zvaný Dominus s pátery Jaroslavem Langem a Janem Preislerem. „Ti tři byli naše skvělé vzory laskavosti a tolerance,“ říká. František Míša patří k nejvýraznějším osobnostem českých salesiánů. Přišel na svět v roce 1913 na Slovácku, podstatnou část dospívání prožil v Itálii, kde studoval a byl vysvěcen na kněze. V době protektorátu působil ve Fryštáku, Ostravě a Brně. Po válce opět odjel do Itálie. Vrátil se v roce 1948 a o dva roky později byl zatčen. Šest let prožil v pracovních táborech a internaci. Po propuštění pracoval na stavbách a jako noční hlídač. „Dominus byl naprosto výjimečný člověk. Dalo se s ním dlouho a citlivě hovořit,“ vzpomíná Tomáš Bergman.

Od rána do večera by nejraději nosil jen bílou košili. Vařili snídani, Tomáš měl bílou košili. Nahazovali omítku, Tomáš v bílé košili. „Alespoň večer si vezmi flanelku,“ domlouvali mu faráři. „Před ostatními to vypadá divně.“ Poslechl je, ale nerad. Bílou košilí chtěl poděkovat Pánu Bohu, že mu ukázal, kudy se životem vydat. „Býval jsem tehdy velmi zbožná duše,“ dodává. V kostele se mu občas podařilo zastavit čas. Oddával se meditaci a bývaly to velmi silné chvíle. „Všichni říkali, abych šel na kněze. Že prý jsem modlitební typ.“ Přemýšlel nad tím, ale chodil s Marií a bylo to silnější. V roce 1974 se v Otrokovicích oženil. Marie Galatíková vyrůstala v rodině praktikujících katolíků. Každou neděli byli na mši a všichni v okolí to věděli. Na gymnáziu maturovala s výborným prospěchem, chtěla studovat medicínu. Komunisté to nedovolili. Nedostala doporučení od uličního důvěrníka.

V normalizovaném Československu nebyla tak hustá síť informátorů tajné bezpečnosti jako třeba ve východním Německu. Ovšem byla tu hustá síť aktivních pomahačů komunistické strany. Fungovala centralizovaně a nejnižším stupněm byl uliční důvěrník. Měl pod dohledem několik domů a ovlivňoval veškeré dění v okolí. „Je to zajímavý motiv totalitních režimů. Stejný za nacismu i komunismu. Taky italský fašismus byl podobný,“ vyprávěl pro Paměť národa disident a novinář Petr Holub. Už na základní škole četl ruskou klasiku, také antickou literaturu. Měl nejlepší známky ve třídě, vítězil na matematických a fyzikálních olympiádách, přesto mu zamítli přihlášku na gymnázium. Matka jednoho ze spolužáků byla uliční důvěrnicí a postarala se, aby Petr Holub na školu nesměl. „Co řekla strana, to mělo přednost. Uliční důvěrník mohl přijít do školy a nařídit, co mají dělat.“

Ze stavby na fakultu

Samizdatový časopis Velehrad, číslo 1, 1989: „Není třeba znovu opakovat všechny ty události minulé doby, které prokázaly, že se československý občan netěší plné svobodě a je záměrně režimem manipulován, aby slepě a v rozporu s lidskou důstojností činil jen to, co je mu výslovně dovoleno nebo přikázáno a nečinil si nároky na to, co náleží do obsahu jeho lidské podstaty,“ napsal kardinál František Tomášek komunistickému předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi. 

„Chyběla nám literatura, chybělo nám cestování, velmi nás to omezovalo a byli jsme si toho vědomi,“ vypráví Tomáš Bergman. „Občas jsme někde sehnali nějakou knížku. Třeba z křesťanské akademie v Římě. Z toho jsme pak poznali, že svět je úplně někde jinde.“

Poslouchal Svobodnou Evropu a věděl dobře, jak to za železnou oponou vypadá. Uvažoval o emigraci. V ničem nespatřoval naději, že vláda komunistů jednou skončí. Nechtěl žít v takové zemi. Ovšem oženil se a zůstal. Dlouho nevlastnil cestovní pas. Kdykoli o něj požádal, dostal odpověď, že není v zájmu socialistického Československa, aby někam cestoval. Tak tedy začal cestovat po socialistickém Československu. Bydlel v obecním bytě v Otrokovicích a pracoval jako ekonom dopravního závodu Pozemních staveb Gottwaldov. Patřil do škatulky zaměstnanců, kterým se říkalo „téhápé“. Technickohospodářští pracovníci. Už od padesátých let dbala strana na to, aby lidé z kanceláří poznali práci dělníků. Pozemní stavby Gottwaldov stavěly v Praze sídliště Jižní Město. Dělníků bylo málo, stavby byly ve skluzu, ale žádní „téhápé“ se na brigády nehrnuli. Tomáš Bergman jezdil na stavbu do Prahy rád. Domluvil se na evangelické teologické fakultě, že tam může chodit na přednášky. Půjčoval si literaturu. Studoval sám pro sebe. Od rána dělal na stavbě, po poledni už byl v Jungmannově ulici, kde fakulta sídlila. Někdy dělníkům koupil basu piva, aby to vzali za něj, a byl ve škole celý den.

Teologie, liturgika, filozofie, dějiny umění… Přednášky na teologické fakultě Tomáši Bergmanovi nestačily. Bytové kurzy teologa a signatáře Charty 77 Josefa Zvěřiny na severní Moravě a ve Slezsku byly v přísném utajení. Josef Zvěřina přijížděl z Prahy. Připravoval budoucí kněze podzemní církve, ovšem přednášel také pro laiky a Tomáš Bergman se jeho seminářů účastnil. Konaly se pokaždé na jiném místě, v rodinných domech, na chalupách, většinou na vesnici nebo v malém městě. Podmínkou bylo spojení vlakem, aby to místo bylo dobře dostupné. V nezávislém katolickém prostředí patřil Josef Zvěřina k nezastupitelným vůdčím osobnostem. Vystudoval teologii v Římě, kde byl v roce 1937 vysvěcen. Po válce studoval dějiny umění v Paříži. V padesátých letech poslal komunistický soud Josefa Zvěřinu na dvaadvacet let do vězení. Propuštěn byl v roce 1965. Pracoval v mnoha profesích a současně se intenzivně věnoval poslání teologa, učitele, kněze a katolického aktivisty. V lednu 1977 byl jedním z prvních, kdo podepsal prohlášení Charty. 

„Doporučuji, abyste opustil fakultu,“ vyzval Tomáše Bergmana děkan. „Nevidím důvod, proč bych to měl udělat,“ odpověděl a tvářil se stejně nekompromisně jako děkan. „Máme od Státní bezpečnosti informace, že vyvíjíte činnost proti socialistickému zřízení. Takže okamžitě opustíte školu. V opačném případě neuděláte zkoušky a budete vyloučen,“ dostal odpověď. Začátkem osmdesátých let byla Ostrava pro Tomáše Bergmana hnusné čpavé místo. Ekonomická fakulta, kterou dálkově studoval, aby si polepšil v práci, sídlila přímo v centru města. Koksovna Karolína, Vítkovické železárny Klementa Gottwalda i chemické závody byly od fakulty na dohled. Když jej vyhodili ze dvou zkoušek za sebou, pochopil, že to děkan myslel vážně, a už se tam neukázal.

Mezi Moravou a Prahou

Za dva měsíce nalil Tomáš Bergman do své škodovky tolik benzínu, že to spolklo měsíční výplatu. Tisíce kilometrů. Stovky litrů benzínu. Jezdil všude, kam bylo potřeba. Poslali ho na nějakou adresu pro nové výtisky samizdatu, k tomu měl někam hodit blány do cyklostylu. Jinde zase potřebovali papír. Tak naložil balíky, sedl do auta a jel. Olomouc, Ostrava, Hradec Králové, Brno… Dělal spojku mezi Moravou a Prahou. Z Otrokovic do Prahy a zpět to byla za volantem šichta na celý den. Dálnice ještě nebyla úplně hotová. Na okreskách znal každou zatáčku. Jídelna ve Velké Bíteši na náměstí ležela asi tak uprostřed štreky. Tam někdy obědval. Pokud nebyl v práci nebo s rodinou, byl Tomáš Bergman na cestách. Stýkal se s disidenty, měl mezi nimi přátele. Sám se ovšem za disidenta nepovažoval. Byl dělníkem disentu. Byl disentu k ruce. Pomáhal lidem, kteří měli odvahu převzít tíhu opozice.

„Potřebuješ peníze? Nemůžeš to platit sám.“ U chartisty Václava Bendy býval Tomáš Bergman v Praze často. Seděli v obýváku, pili kávu a povídali si o politice, o poměrech v církvi. Debatovali hodinu, možná o něco déle. Pak se Benda zvednul, sedl ke stolu a vytáhl ze šuplíku tři tisíce korun. Byla to velká pomoc. Počátkem osmdesátých let stál litr benzínu osm korun. Za tři tisíce korun mohl Tomáš Bergman najezdit pět tisíc kilometrů. Zase měl na nějakou dobu vystaráno. Mohl jezdit, kam bylo třeba, a netrápit se tím, čím zaplatí u pumpy. Jak to vysvětlí doma. Nikdy se Václava Bendy neptal, odkud ty peníze získal. Věděl ovšem, že disent má v zahraničí podporovatele. Dokázali do Československa propašovat literaturu, techniku na rozmnožování samizdatu a také peníze.

Jedním z lidí, se kterými Tomáš Bergman spolupracoval, byl Michal Holeček. Na půdě domku v bývalé železničářské kolonii v Praze Strašnicích měl Michal Holeček svou „rozmnožovnu“, ve které vyráběl samizdatový časopis Informace o církvi. Zpočátku přepisoval „Íčko“ na stroji, poté tiskl časopis pomocí blány a dřevěného rámečku. Od roku 1983 už pracoval s cyklostyly pašovanými z Holandska. Křesťanské spolky v západní Evropě pořádaly sbírky a organizovaly pomoc věřícím za železnou oponou, Holanďané v tom patřili k nejaktivnějším. Zpravidla během prázdnin, když byl na hraničních přechodech největší nápor, přijížděli s obytnými přívěsy a kempovacími auty do Československa a v útrobách vozů přiváželi rozmnožovací stroje, barvy a blány. Také tisíce svazků náboženské literatury ze zahraničních nakladatelství.

Podobně jako Michal Holeček v Praze, tiskl na Moravě samizdat syn politického vězně z padesátých let disident Pavel Záleský. Do jeho domu v Otrokovicích vozil Tomáš Bergman z Prahy blány pro tisk Íčka, také pro výrobu samizdatu Informace o chartě zvaného „Infoch“ a spoustu dalšího materiálu. Papír, který Tomáš Bergman odnášel z Pozemních staveb, končil převážně u Pavla Záleského, který rozmnožoval, co mu přišlo pod ruce. „Něco jsem dostával také přímo od farářů, něco přišlo až z Křesťanské akademie v Římě,“ vyprávěl Pavel Záleský pro Paměť národa. Texty opisoval na psacím stroji. Přes kopíráky byl schopen vyrobit deset až dvanáct kopií, což mu brzy začalo připadat málo. „Vymyslel jsem takovou hmotu ze želatiny, suříku a různých chemických sloučenin, vytvořil jsem z ní formu, do které jsem obtiskl matrici. Z toho se dalo udělat až třicet kopií. Bylo to hodně mokré, takže jsem to pak musel sušit. Papíry bývaly rozložené po celém bytě.“

Velehrad

Samizdatový časopis Velehrad, číslo 1, 1989: „Milí přátelé, před Vámi leží první ovoce našeho snažení, další z řady katolických časopisů. Název Velehrad jsme nevybrali náhodou. Stejnojmenný časopis začal vycházet v roce 1889 – jako projev duchovní obnovy národa, spjaté s miléniem smrti svatého Metoděje. Tehdy bylo třeba naroubovat myšlenku národního obrození na společné dědictví víry, přinesené oběma slovanskými věrozvěsty.“ Koncem roku 1988 se na Moravě sešla skupina asi dvaceti lidí z Brna, Olomouce, Zlína spolu s dalším prominentem tehdejšího katolického disentu Otou Mádrem.

Profesora teologie a katolického duchovního nechali komunisté v 50. letech odsoudit na doživotí. V roce 1966 byl sice Oto Mádr podmínečně propuštěn a poté soudně rehabilitován, počátkem normalizace se však zase stal nepohodlným. Patřil mezi hlavní organizátory katolického samizdatu, pokračoval ve spolupráci s exilem, udržoval kontakty se zahraničními návštěvami, podílel se na přípravě tajně svěcených kněží a organizaci bytových teologických seminářů. „A také přišel s nápadem vydávat na Moravě nezávislý časopis pro křesťanský život, který dostal název Velehrad,“ vzpomíná Tomáš Bergman.

Od ledna 1989 se v obecním bytě u Tomáše Bergmana v Otrokovicích pravidelně potkávala redakční rada a chystala nové číslo Velehradu. Vždy až do noci vybírali texty, Tomáš Bergman je redigoval a krátil, manželka Marie přepisovala články na blány, přes které se časopis tiskl. Zásoby papíru v Pozemních stavbách Gottwaldov byly nekonečné. Podnik měl šest tisíc zaměstnanců a „rozmnožovna“ tam jela naplno. „V Otrokovicích tiskl Velehrad Pavel Záleský, v Praze Michal Holeček, já jsem pendloval mezi nimi,“ vzpomíná Tomáš Bergman. „Anežka Přemyslovna byla prohlášena za svatou, čeští katolíci se přece jen dočkali. Co se nepodařilo české církvi v dobách svobody, uskutečnilo se v časech pronásledování,“ stojí v úvodu článku o svatořečení Anežky České v Římě 12. listopadu 1989. Deváté vydání Velehradu bylo poslední vytisknuté v samizdatu. Za pět dní se komunistický režim začal hroutit a časy pronásledování skončily.