Eva Bělková

* 1936

  • „Když se žák hlásil na střední školu, tak komunistická organizace mu musela dát posudek. A kolega, Peška se jmenoval, z Chválkovic, řekl, že to je nábožensky založená rodina. Čili žádná střední škola. A já jsem se ozvala a řekla jsem, že právě naopak, když je to nábožensky založená rodina, tak že by měl dostat řádné vzdělání, že naopak by na tu střední školu měl jít. Tak jsme se tam s tím Peškou chvilku drcali, až jedna kolegyně řekla takovou rozumnou větu: ‚Tak nekazme klukovi život.‘ Tak jsme mu dali pozitivní posudek. Pak se tehdejší předseda té školské organizace KSČ pohádal s nějakou učitelkou, která taky v té komunistické straně byla. Něco si povyčítali a on se vzdal té funkce, a tak zvolili mě jako předsedkyni té školní organizace. A jako taková jsem byla po té invazi pozvaná do Slavkova, kde byl sraz komunistů z okresu a tam se tady toto mělo projednávat. A to já jsem teda do mikrofonu řekla, že to není žádná bratrská pomoc, že je to okupace. Zaprvé mě za to vyhodili ze školy a zadruhé se naše děcka nedostaly na střední školu, ani jeden. Když já jsem se ptala ředitelky, jestli je mám přihlásit na střední školu, ona řekla: ‚Ne, protože já bych je nemohla doporučit a zbytečně by byli zklamaní.‘“

  • „My jsme s [manželem] Antonínem věděli, že nepořídíme, ale říkali jsme: ‚Nedáme kůži zadarmo.‘ Bylo nám jasné, jak to může dopadnout. Žalobce, Eva Bělková, obžalovaná Československá socialistická republika, že mně dali bezdůvodně výpověď ze zaměstnání. Tak jsme to dali k soudu. Táta říkal: ‚Nesuďte se, nic nevysoudíte a přijdete o nervy.‘ A já jsem říkala: ‚My víme, že nic nevysoudíme, ale o nervy nepřijdeme.‘ Takže jsme se soudili a ten soudce se ptal – tam byl zástupce školskýho odboru ONV – tak ten soudce se ptal toho zástupce, když se svými názory nemůžu učit, tak jestli mě nemůžou zaměstnat třeba někde v muzeu nebo v knihovně. A on řekl, že ne. Tak jsem dělala 19 let na dráze.“

  • „Když se zakládala jednotná zemědělská družstva, tak komunisti se snažili sedláky přinutit, aby do toho družstva vstoupili. Sedláci se bránili, hájili se tím, že se nadělali na půdu, kterou mají, a teď to mají dát zadarmo družstvu. Takže se kladly takové léčky. Zkrátka tátu povolali na okresní výbor strany KSČ a tam mu nadiktovali jména sedláků z Bedihoště i s rozsudky. A on, když se to stalo, tak tím byl zlomený. Řekl to mámě – a máma říkala: ‚Tak toto dělat nebudeš.‘ Ale jelikož existovala stranická kázeň, nedalo se z komunistické strany vystoupit. Musel požádat o zproštění členství a řádně to zdůvodnit. Zdůvodnil to tím, že jsou stranické příspěvky pro něho vysoké, že živí pětičlennou rodinu a to, co za rok utratí za příspěvky, tak že za to by klukovi mohl koupit gatě. Takže okresní výbor KSČ to přijal a zprostil ho členství, ale zprostil ho i soudcovského místa. Takže pak byl nějakou dobu bez zaměstnání. Někdo mu doporučil místo manuálního pracovníka v Ivanovicích, tak tam šel se zeptat do toho podniku, v podniku řekli ano, přijďte tak za čtrnáct dní a doneste si s sebou kádrové materiály. A když přišel za čtrnáct dní, tak mu řekli, že už ho nepotřebují. Takže byl nějakou dobu bez zaměstnání. Tetinka, mámina švagrová, byla členkou komunistické strany a ona tam jaksi zakročila a řekla: ‚Přece ta rodina se musí něčím živit.‘ Takže z protekce dostal místo údržbáře v cihelně. Tam pracoval v řádu roků, já nevím, rok, dva, tři možná. A utrpěl tam úraz, zlomeninu pravé paže, a museli mu amputovat předloktí. A až se vyléčil, tak ho zaměstnali v té cihelně jako vedoucího.“

  • Full recordings
  • 1

    Nezamyslice, 11.05.2022

    (audio)
    duration: 02:06:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Řekla jsem, že to není žádná bratrská pomoc. Tak jsem dělala na dráze

Eva Bělková (2. polovina 50. let)
Eva Bělková (2. polovina 50. let)
photo: Archiv pamětnice

Eva Bělková se narodila 7. února 1936 v Přerově rodičům Hedvice a Bedřichovi Gazdovým. Otec, justiční doktor, před válkou působil jako soudce v Přerově a posléze v Šilperku (dnes Štíty) na Šumpersku. Po mnichovské krizi musela rodina sudetský Šilperk opustit a Gazdovi se přestěhovali do Velkého Meziříčí, kde přečkali válečná léta. V poválečném období otec Bedřich působil na Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě, v 50. letech pak byl z pozice soudce zatažen do politických procesů. Po základní škole se Eva vyučila košíkářkou v Morkovicích na Kroměřížsku, řemeslo pak vykonávala v tamním podniku Zadrev. Při práci si dále doplnila vzdělání na střední škole pro pracující v Brně a v letech 1957 až 1961 na Vysoké škole pedagogické v Praze (dnes Pedagogická fakulta UK). Ještě před nástupem na VŠ se provdala za Antonína Bělku, společně vychovali syna Martina a dceru Barboru. Coby absolventka pedagogické školy Eva vyučovala na základních školách v Ivanovicích na Hané a v Prostějově. V dobách dočasného rozvolnění roku 1968 vstoupila do komunistické strany (KSČ) a při ivanovické devítiletce působila i jako předsedkyně základní organizace (ZO) KSČ. Z pozice předsedkyně ZO KSČ veřejně odsoudila srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Následovalo vyloučení ze strany a profesní perzekuce. Teprve po sametové revoluci se mohla vrátit k učitelské profesi, do té doby pracovala u Československých státních drah (ČSD). V roce 2022 žila Eva Bělková v Nezamyslicích na Prostějovsku.