Helena Glancová

„Nebyl žádný nábytek, na zemi, na dekách ty kufry byly. Taky kousek nábytku. A vím, že jsme na těch kufrech měli bílou barvou napsaný německy jména. Já vím přesně, že jsem tam měla – což jsem v tu chvíli ještě neuměla přečíst, ale protože jsme to měli i po válce ještě měsíce, tak to vím – měla jsem tam Helene Adam takovým velkým písmem bílým. A matka svoje a František svoje. A ten kufr byl takový papírový. Tam jsme měli všechno. Já jsem dostala tu výsadu, že jsem si směla vzít svýho medvídka, kterýho jsem měla na ruksaku, seděl na ruksaku. Já jsem potom byla v Kinderheimu, ne moc dlouho, ale ten poslední rok asi jsem byla v tom Kinterheimu. Tam byly hrozně fajn holky, který byly z pedagogickýho gymnázia v Pardubicích a ty se o nás staraly a ony mě chtěly udělat radost a vzaly toho medvídka k sobě. Že na chanuku dostane oblečení nějaký, že mu to tam spíchnou. Já jsem byla úplně zdrcená, žádnou radost ze mě nevykřesal nikdo, protože ten ztracenej medvídek byla nenahraditelná ztráta.“

„Mně se tak strašlivýho nic nedělo, akorát jsem věděla, že mnoho věcí se nesmí, mnoho věcí, že je nebezpečnejch, taky zakázanejch. To jsem věděla. My jsme tam udělali takovou partičku podobně starejch pěti, šesti a sedmiletých dětí. Někteří odjížděli do transportu. Tady ta holka s tím druhým klukem. Já jsem věděla, že to je nějaký hrozný, ale proč je to hrozný, to jsem nevěděla. A když říkali, že jedou do transportu, tak jsem si představovala trojspřeží.“

“You had to wear the star, and I was awfully excited that when I turned six, I would also be allowed to wear it, like the other children did. Mum had a handbag, she unstitched it and wore the handbag like this, so it wouldn’t be visible, because the spot was a lighter colour. Jews were not allowed to sit in the tram, they had to stand on the platform. And one man, a complete stranger, said: ‘What’re you sitting for, off to the platform with you!’ Well, Czechs can be like that sometimes, too.”

“The reek of mouldy cubes of pea soup, I remember that as a smell, one I’ll never forget. Whenever I smell that kind of mustiness somewhere, I immediately think of Terezín. Rotten potatoes and stale cubes of pea soup, that is the smell of Terezín to me.”

“I took my ten-year-old son to Olšany [Cemetary - trans.] for All Souls Day, and we all knew which grave was the one that referred to Palach, although the name there was Marie Jedličková. Most people knew where it was, and so there were always dozens of candles burning there. It was a paradox in that there was Marie Jedličková there. I stopped there for a bit with my ten-year-old Tomáš, and he did what children do, that he lit the candles that had gone out from the other ones that were still burning. Perhaps he didn’t even really know where we were standing. A spook [undercover agent - trans.] came up and said: ‘Come here, come here...’ And he started dragging him off somewhere. I said: ‘What do you want with him?’ - ‘Is he yours?’ I said yes, that he was my son. ‘Show me your ID.’ There was a population census going on at the time. I told him I had just been filling out the census forms and had left my ID card on the table. ‘Well, then come with me.’ They took us to the closest station, wrote down our statement, and yet all that had happened was that he had been lighting candles that had gone out, more from a kind of childish... so they would burn nicely, seeing that they still had some wick left. I thought, goodness gracious, they won’t expel him from primary school for that, will they?”