The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Glancová (* 1938)

• narozena 9. února 1938 v Praze

• v letech 1943–1945 internována v terezínském ghettu

• v letech 1955–1960 studovala na DAMU obor divadelní režie

• rok vysokoškolského studia strávila v Leningradu

• asistentkou Otomara Krejči v Národním divadle

• 1965–1972 působila v Divadle za branou

• v letech 1973–1990 pracovala v Lyře Pragensis

• v roce 2025 žila v Praze

Houpala se tak usilovně, až jí bylo nevolno, musela se ale houpat dál. Helena Glancová a další děti měly totiž za úkol přispět k obrazu, že terezínské ghetto je místem, kde jsou všichni šťastní. V červnu 1944 nacisté uspořádali jednodenní prohlídkou ghetta pro delegaci Mezinárodního výboru Červeného kříže, která měla maskovat bídnou skutečnost.

Těšila jsem se, až budu moci nosit židovskou hvězdu

Helena Glancová, rozená Adamová, se narodila 9. února 1938 v Praze do smíšené židovské rodiny. Otec Alfréd Adam, který nebyl židovského původu, svou ženu s dcerou opustil o rok později a založil novou rodinu. Matka Julie Adamová, rozená Schorschová (někdy taky psáno jako Šoršová) přišla na svět roku 1913, pocházela z rodiny Evžena a Johany (někdy také zmiňované jako Hana) Schorschových. Její otec, dědeček pamětnice, vlastnil textilní továrnu v Hořicích, na počátku 20. let odešel s rodinou do Prahy, kde navrhoval vzory prádlových brokátů. Měla dva bratry – staršího Karla a mladšího Gustava. Druhý zmíněný, narozený roku 1918, byl velmi nadaný mladý herec, divadelní režisér a překladatel. Právě on se stal důvodem, proč se i Helena Glancová později chtěla věnovat divadlu. Starší bratr matky pracoval jako oční lékař, jeho žena byla árijka, proto do terezínského ghetta odešel až na počátku roku 1945.

Spolu s obsazením republiky Německem se začaly objevovat zákazy a nařízení pro židovské obyvatelstvo. Židé nesměli v tramvajích sedět, mohli pouze stát vzadu na plošině, kam malou Helenu při jedné cestě cizí pán dost nevybíravě vykázal. Ani do mateřské školy nemohla pamětnice chodit, s čímž si ale hlavu moc nelámala, stejně tam nechtěla. „Moje árijská teta se mnou chodila od školky ke školce, ale všude mě odmítali. Vyrozuměla jsem, že jsem nějak nežádoucí,“ vypráví.

Helena Glancová vzpomíná, že se nemohla dočkat šestých narozenin. Od toho věku bylo povinné nošení Davidovy hvězdy na oděvu. „Tolik jsem ji chtěla nosit a bylo mi divné, proč na mě má maminka takový vztek. Také jsme nemohli k normálnímu doktorovi. Maminka ale byla statečná, hvězdu si odpárala, vzala do ruky kabelku tak, aby to vybledlé místo po hvězdě nebylo vidět, a šly jsme,“ vzpomíná a dodává, že pro ni jako dítě byla žlutá hvězda na oděvu znakem dospělosti, proto po ní tolik toužila.

V roce 1941 se Julie Adamová provdala za básníka Františka Schulmanna, též známého pod pseudonymem Jiří Daniel. Naneštěstí ani druhé manželství nemělo příliš dlouho vydržet, jelikož František Schulmann byl též židovského původu. Někdy v té době někdo biologickému otci Heleny Glancové poradil, aby svou prvorozenou dceru nechal zapsat do svých dokumentů, a tím ji ochránil před transportem. „Odmítl to kvůli bezpečnosti své nové rodiny. Navíc ani nemohl tušit, jaké nebezpečí hrozí mně. Za zlé mu to neberu,“ říká.

Smyčka okolo židovského obyvatelstva se pomalu utahovala a do transportů na východ byli povoláváni stále častěji i příbuzní Heleny Glancové, první na řadě byli prarodiče Schorschovi. Ačkoliv přesnou podstatu koncentračních táborů nikdo neznal, většina lidí tušila, že je to něco neblahého. A stejně tak to vnímala i malá Helena.

Maminka chodila krást do sklepa brambory

V prosinci roku 1942 nastoupil do transportu i strýc Gustav Schors, o pár měsíců později, v březnu 1943 přišla řada i na Helenu Glancovou a její matku. Shromaždiště se nacházelo v Holešovicích v místech, kde je dnes Parkhotel Praha. „Směli jsme si nést 50 kilo, ubytovali nás v dřevěných barácích a po několika dnech nás odvedli na nádraží Praha-Bubny. Osobním vlakem jsme odjeli do Terezína,“ vypráví a dodává: „Na kufrech jsme měli bílou barvou napsaná naše poněmčená jména – měla jsem tam Helene Adam takovým velkým písmem. Taky si vzpomínám, že jsem dostala tu výsadu, že jsem si směla vzít svého plyšového medvídka.“

V Terezíně byly ubytovány v domě pro matky s dětmi. Když maminku nasadili do továrny na loupání slídy, Helenu Glancovou přesunuli do Kinderheimu, domova pro děti. Na starost je měly bývalé studentky pedagogického gymnázia v Pardubicích, které je potají vyučovaly. Někomu se podařilo propašovat do Terezína dětské slabikáře, a tak se Helena Glancová v ovzduší beznaděje účastnila alespoň nějaké výuky. Nápomocnou jí byla také maminka, která ji ve ztížených podmínkách učila psát. „Nějakou dobu jsme bydleli na půdě, kde se netopilo. Byla tam taková zima, že byla ráno v umyvadle zamrzlá voda a okna byla pořád zamžená. Maminka měla za to, že musíme být připravený na mír a že bych měla umět psát. Začala mě na zamžený okýnko učit prstem psát,“ vzpomíná.

Nacisté chtěli, aby Terezín vypadal jako město pro Židy zaslíbené, nezakazovali ani divadlo. Plánovali natočení filmu o tom, jak krásně se žije ve městě, které Vůdce daroval Židům. Herečka Vlasta Schönová, později Vlasta Šanová, v Izraeli známá jako Nava Shan-Herrmann, nastudovala s dětmi Karafiátovy Broučky, operní pěvec a režisér Hanuš Thein představení doprovodil hudbou. Pamětnice na to s radostí vzpomíná: „Hrálo se to v roce 1943, pak je zakázali a v roce 1945 představení opět obnovili. To už jsem v něm měla roli i já a od té doby jsem chtěla dělat divadlo. Bylo to neuvěřitelné, dílo evangelického faráře Jana Karafiáta hrané v Terezíně,“ říká.

Ačkoliv děti snášely pobyt v ghettu mnohem lépe a bezstarostněji než dospělí, idyla to rozhodně nebyla. Umíralo se na tyfus, podvýživu, stres. Ztratit lístek na večeři byla tragédie. Strava nadto nebyla nijak kvalitní. „Maminka chodila krást do sklepa brambory, abychom měly přilepšení. Dodnes cítím pach shnilých brambor a zatuchlých kostek hrachové polévky. Tenhle čichový vjem pro mě znamená Terezín,“ vypráví.

Jednou za čas mohli obyvatelé ghetta dostat od příbuzných a přátel korespondenční lístek, cenzurovaný a povinně psaný německy. Výhodnější bylo dostat balíček. Helena si na ně dobře pamatuje: „Mohl se posílat chleba. Často ho vydlabali a dovnitř schovali vajíčko, nějakou sladkost nebo necenzurovaný dopis.“

Po návratu z Terezína mě banální věci uváděly do úžasu

Helena Glancová si také vybavuje návštěvu delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v červnu 1944. Tou se nacisté maskovat bídnou skutečnost života v terezínském ghettu. „Pamatuju si, jak jsme se museli hrozně dlouho houpat na houpačkách, až mi bylo špatně. Měli jsme ukázat, jak jsou děti v Terezíně spokojené,“ říká. Protože byla ještě malá, nevnímala pobyt v ghettu stejně jako dospělí, některé souvislosti ji zcela nedocházely. „Mně se nic tak strašlivýho nedělo, akorát jsem věděla, že mnoho věcí se nesmí, mnoho věcí, že je nebezpečnejch, taky zakázaných,“ vzpomíná, „My jsme tam udělali takovou partičku podobně starých dětí. Někteří odjížděli do transportu. Já jsem věděla, že to je nějaký hrozný, ale proč je to hrozný, to jsem nevěděla. A když říkali, že jedou do transportu, tak jsem si představovala koňské trojspřeží.“ I Heleně Glancové a její matce hrozil transport do koncentračního tábora. Její prarodiče v Terezíně ani nestačila potkat, brzy po jejich příjezdu je totiž nacisté jako práce neschopné poslali dál – nejspíše zemřeli v Treblince. 

Gustav Schorsch, který byl zprvu v Terezíně poměrně významnou osobností, pomohl svou sestru a neteře zachránit z transportu. „Měl docela vliv, a tak když jsme se objevily s maminkou na seznamu, řekl, že chce odjet s námi. Proto nás ze seznamu odepsali, nechtěli o něj totiž přijít,“ říká Helena Glancová. Ačkoliv ona s matkou se nakonec transportu vyhnuly a dočkaly se osvobození, Gustav Schorsch takové štěstí neměl. V říjnu 1944 odjel do Osvětimi, kde ho nejspíše v lednu 1945 zastřelili při likvidaci pobočného osvětimského tábora Fürstengrube. [1] Naneštěstí se konce války nedočkal ani manžel matky František Schulmann, který taktéž zahynul v Osvětimi na počátku roku 1945.

Helena Glancová s maminkou odcházela z ghetta 11. května 1945. „Stihly jsme to jen tak tak, brzy poté už nebylo možné odejít kvůli šíření tyfu,“ dodává. Na cestu dostaly bochník chleba. Šly na nádraží do Bohušovic a odtud jely do Prahy. Doma nejprve přespávaly na kufrech z Terezína, potom si mohly v hale, kde se shromažďoval zabavený nábytek, vzít, co potřebovaly. Většina příbuzných se z koncentračních táborů nevrátila a dostat zpět věci uschované před válkou u známých či sousedů bylo obtížné. „Když šli prarodiče do transportu, nechali různé látky z textilní továrny u různých lidí. Po válce jsme pro ně s maminkou šly, ale oni tvrdili, že je nemají. A maminka poznala, že z toho je ušitý potah na gauči,“ vzpomíná.

Návrat do reality byl zprvu pro sedmiletou Helenu Glancovou náročný.  „V květnu jsem vypadala stará a ustaraná, v říjnu už jsem ale byla normální holka,“ popisuje a dodává: „Vzpomínám si, že mě ještě dlouho banální věci přiváděly k úžasu.“ Vzpomíná si také na naději v to, že se jejich blízcí ještě vrátí, kterou mnoho lidí tehdy prožívalo. Naneštěstí se vrátili jen rodiče manžela matky a starší bratr Karel. Všichni ostatní zahynuli.

Kvůli strýci jsem šla k divadlu

O prázdninách po návratu se Helena Glancová doučila některé vědomosti a mohla tak přeskočit první třídu a nastoupit v září rovnou do druhé. po ukončení základní školy nastoupila na jedenáctiletou střední školu, na jejímž konci třída nastudovala Sněhovou královnu. Z výtěžku za představení chtěly děti koupit dárek třídní učitelce. Pamětnice hrála a zároveň hru i režírovala. Zjistila, že divadelní režie ji baví víc, takže o oboru studia na DAMU měla jasno. „K divadlu jsem šla kvůli strýci. Už od základní školy jsem věděla, že to je to, co chci dělat,“ říká.

V té době byla její matka potřetí vdaná a stala se paní Glancovou. Otčím si přál svou nevlastní dceru osvojit, biologický otec to ovšem nedovolil, ačkoliv se s Helenou Glancovou nestýkal. „Alespoň jsem mohla využívat jeho jméno. Později jsem tak mohla zachovat rod Glanců,“ říká.

V posledním ročníku DAMU dostala Helena Glancová na vybranou, buď vyjet na rok na stáž do Leningradu, nebo asistovat Otomaru Krejčovi v Národním divadle. Na dilema vzpomíná takto: „Otomar Krejča slíbil, že mi bude držet místo asistentky, ať jedu na stáž. Když jsem se vrátila, už byl z divadla vyhozen. Ale ten rok v Leningradě byl velmi poučný. Skvělé bylo, že jsem se mohla věnovat jenom divadlu, ale zarážel mě stav společnosti. Na ulici mě třeba cizí paní poslala domů se převléci, protože jsem na sobě měla kalhoty.“

Promovala v roce 1960. Na stolci stál hornický kahan, aby studenti nezapomněli, že i jako divadelníci jsou spjati s dělnickou třídou. Pamětnice dostala angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích a od roku 1964 asistovala Otomaru Krejčovi v Národním divadle.

Člověk měl stále strach

V roce 1965 dostala Helena Glancová nabídku, zda se v Praze nechce účastnit vzniku nového Divadla za branou. Ačkoliv v něm nedělali nic protirežimního, komunistům byli po čase stejně trnem v oku. Od roku 1968 divadlo postupně zakazovali a zase povolovali. „Tvrdili, že tam jsou nevyhovující požární dveře. Náš technik, vyučený zedník, je zazdil, stejně to nestačilo. Pak varovali, že spadne lustr, ale je tam dodnes. Všechno to byly jen záminky.“ Divadlo režim zrušil roku 1972.

Existovala funkce takzvaného likvidátora, který musel všem, kteří zde přišli o práci, sehnat novou. Tak se Helena ještě s dalšími dostala do Lyry Pragensis, která byla součástí Supraphonu. Provozovali tam podle slov pamětnice něco mezi hraním, hudbou a uměním. Se smutkem vzpomíná: „Když to divadlo zrušili, udělali jsme delegaci na ministerstvo kultury a orodovali za jeho povolení. Ministr Brůžek zákaz sice podepsal, aby nepřišel o funkci, ale sám mu nevěřil. Bylo mu zjevně trapně a byl v rozpacích, z jeho obhajoby si nepamatuju jedinou větu. Nemyslela jsem, že je něco takového možné, nesouhlasit s tím, ale stejně to podepsat,“ vypráví.

Většina lidí přesunutých do Lyry Pragensis byla přesvědčena o tom, že je to jen na chvíli. Nakonec to trvalo osmnáct let. Dostali malou zkušebnu a měli tam relativní svobodu, ale režim je stejně hlídal. O jejich práci se nesmělo psát, stále jim něco zakazovali a lidem hrozili vyhozením.

Člověk si podle pamětnice nemohl být jistý ani v běžném životě, kde se navíc komunistická zvůle dotýkala i jejího jediného syna Tomáše. Když s ním šla na Dušičky na Olšanské hřbitovy, zastavili se u hrobu Jana Palacha. „Na náhrobku bylo jméno Marie Jedličková, ale stejně všichni věděli, že se ten hrob odkazuje k Janu Palachovi. Tomáš dělal to, co děti obvykle dělávají, zapaloval zhasnuté svíčky od těch ještě hořících,“ popisuje, „Přišel tajnej a začal ho někam tahat. Když zjistil, že k němu patřím, chtěl po mně legitimaci. Řekla jsem, že jsem ji nechala doma, tak nás odvezl na služebnu a kvůli svíčkám se mnou sepsal výpověď. Měla jsem strach, zda Tomáše nevyloučí ze základní školy.“

Z Lyry Pragensis Helenu Glancovou málem vyhodili kvůli účasti na pohřbu Jana Patočky. Problémy měla i za uvedení večera založeného na díle Vladimira Vysockého. Když v roce 1989 komunistický režim padl, věnovala se dál již svobodně své lásce, divadlu, převážně jako externí režisérka. Do Terezína, kde prožila jednu z nepříjemných kapitol svého života, se vrátila až se svojí vnučkou. „Všechno mi přišlo menší, než jsem si to pamatovala, všude haldy německých turistů. Je to takový skanzen, žít bych tam nechtěla ani dneska,“ zakončuje své vyprávění. V roce 2025 žila Helena Glancová v Praze.

 

 

[1] Julie Válková: Život a dílo Gustava Schorsche a divadlo v Terezíně – Bakalářská práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, oddělení teorie a dějin divadla, Brno, 2006. http://is.muni.cz/th/109221/