Professor Wilken Engelbrecht

“Nederlandistiek is, zoals je weet, een klein vak en het zal ook nooit een echte groot vak worden, want zoveel Nederlandse bedrijven zijn er ook weer niet in Tsjechië, in Tsjechië. Dus als je voldoende studenten wilt hebben, moeten de studenten na hun studie wat kunnen doen. Dus er zijn dus, je moet echt voor zorgen dat de mensen ook een praktische opleiding krijgen. Dus van begin af aan heb ik geprobeerd om ervoor te zorgen dat er ook een mogelijkheid was om te tolken en te vertalen. Ik heb heel erg slechte oren, wat voor tolken niet ideaal is. Maar ik heb gelukkig ondertussen mensen die bij mij gestudeerd hebben als Pavlína Knap-Dlouhá die zich echt gespecialiseerd hebben een tolken en het is ons gelukt om het eerste tolk lokaal hier bij de faculteit in Olomouc, toen nog op de eerste verdieping van Křížkovského 10, op te bouwen. En toen op een gegeven moment 2013 alle spouwen genoteerd werden, heeft de faculteit een nieuw lokaal gemaakt hier in het gebouw en zijn meer vakken. Ook Engels heeft een eigen lokaal. Frans heeft een eigen lokaal, dus een veel mensen die bezig zijn met tolken en vertalen. De andere data hebben studenten de mogelijkheid om in cabines en dergelijke echt dat althans als het ware echt te leren, wat heel belangrijk is. En ik denk dat toch de meeste afgestudeerde iets met vertalen of tolken of management voor bedrijven of société doet, maar als je genoeg studenten hebt, zijn er altijd ook wel studenten die verder wel op de wetenschappelijke boeken. En dat begint nu echt. We hebben dus echt doctorands programma al sinds 2017. Er zijn de eerste studenten die echt ons programma heeft gehad. Die zal op 12 september van dit jaar zijn diploma krijgen hier op de faculteit, dus dat is wel heel erg leuk. Dat is Vlaming Jan Fabri. Maar hij zat tussen terug naar Brussel. De stadspot opbouwen. Is heel belangrijk dat ze een klein vak is. Gevoelig voor bezuinigingen, dat het gevoelig voor bezuinigingen - citlivý na úspory. Als ze bezuinigd worden, vallen de kleintjes als eerste. Dat is mijn ervaring. Als student valt de klassieke filologie, was weliswaar de grootste klassieke filologie, deed dat met toon veertig eerstejaars toen ik begon, maar er waren nog vijf andere klassieke filologie in en op het moment dat de bezuinigd moest worden, had onze klassieke filologie geen hoogleraar, omdat hij net met pensioen was, dus de anderen hebben daar gebruik van gemaakt om Utrecht weg te bezuinigen en de anderen hadden lucht wat één grote vakgroep viel weg. Dus even de dingen die je moet doen is om tezamen te werken met liefst sterkere vakgroepen op faculteits om ervoor te zorgen dat het weg bezuinigen van dat kleintjes zoveel mogelijk pijn doet.”

„Já mám, jak víš, poněkud složité příbuzenstvo. Dědeček z otcovy strany byl Nizozemec, byl mladý diplomat, který se zamiloval do dcery rakousko-uherského kolegy v Hamburku, vzali se a tímto způsobem mám šlechtické příbuzné všech národností, které byly v mocnářství, takže mám příbuzné české, slovenské, rakouské, maďarské, chorvatské, polské, bukovinské –to je směs rumunsko-ukrajinsko-maďarská oblast tam na východě–, rumunské, italské a slovinské. Prostě taková směs. Dědeček z maminčiny strany pocházel z typické moravské rodiny, tedy německo-české. Matka byla česky mluvící, pocházela z typické selské rodiny. Můj dědeček, jejich druhý syn, viděl v Brně plakát, kde nizozemský konzulát hledal inženýry do kolonie, protože začala tzv. etická politika, v rámci které začali investovali do infrastruktury současné Indonésie, tehdejších Nizozemských Indií. A Nizozemci neměli dost inženýrů anebo nechtěli jít do kolonie, pokud nedostali nějaké velmi vysoké místo. Takže verbovali v Německu, Československu a Maďarsku. Pamatoval si, že manžel starší sestry jeho bývalé žákyně, kterou doučoval matematiku, byl nizozemský konzul, poslal mu dopis a spolu s dalšími pěti českými přáteli bzl přijat. Dostali školení v Delftu a někdy v lednu 1924 odpluli do Indonésie. Evropský úředník mohl buď každý rok mít několik týdnů prázdniny v Indonésii, anebo pracoval pět let v kuse a dostal pak rok placené volno v Evropě. Dědeček vzal tu druhou možnost. Odcestoval do Československa a vyhledal onu žákyni. Moje prababička chtěla, aby si pochopitelně vzala šlechtice, ale ona to nechtěla, a můj dědeček ji opravdu „vrijoval“ (tedy dvořil, pozn. ed.) celý rok, a nakonec ona řekla: ‚Mamko, vezmu si toho Schmida‘. Prababička nebyla ráda a bylo to vidět také z toho, kde se vzali – nevzali se v Bílovicích u Uherského Hradiště, ale vzali se v Brně ve farním kostele, kam dědeček chodil, je tam starobrněnský klášter. A my jsme se tam s manželkou taky vzali, je to tam hezké a často jsme tam chodili, takže proč ne. Odjeli do Indonésie a měli tři děti, z nichž nejstarší byla moje matka.“

„Erb vymyslel pradědeček – on se stal ministrem spravedlnosti v Indonésii, takže potřeboval erb a nevěděl, že už existoval. Nechal nějakého kamaráda vymyslet takzvaný mluvící erb – takže ten anděl je samozřejmě Engel, Recht – právo, to je ten meč. A ta čára je nizozemsky breuklijn, takže B. Takže mluvicí znak, typický holandský.“

“Moeilijk om te zeggen. Dat heeft te maken met de gezondheidskwestiek. Heb toen ik 14 jaar oud was een vrij ernstig ongeluk gehad op mijn fiets. Ben niet echt geschept, maar door een auto en dat soort redelijk slecht hoor. Maar ik ben. Bij dat geeft, laat ik het zo zeggen. Ze hebben opgelapt en het is allemaal goed gegaan. Ik ben, kan normaal functioneren, maar dus het gevolg is dat de herinneringen daarvoor, wat ze heel erg vaag zijn. Mijn jeugd. Reizen met mijn ouders, mijn vader als tolk. Hij tolkte heel veel voor de christelijke vakbonden. Dat betekent dat hij regelmatig naar vakbond bijeenkomsten en Genève, in Parijs, in Rome, Straatsburg, Luxemburg, Brussel moest gaan... En hij kreeg meestal eerste klas trein vergoed en als groot gezin kregen we vrij forse korting op de spoorwegen, dus één keer in de zool van ja, want hij zijn gezin mee, dus dan rijst hij goedkoper. Wij hadden dan. Hij had het dan goed. Ja, met de trein. En hij had dan had recht op een bepaalde klasse hotel, maar hij kocht. Hij serveert dan een wat goedkope hotel, maar hij kon dus dan ons meenemen. En ik denk dat de eerste reis die ik me herinnerd, moet ik een jaar of 7, 8 geweest, 8 denk ik geweest, naar Staatsburg geweest. Hij wordt tolken en hij kende daar genealogen en we werden op een gegeven moment uitgenodigd bij een hoogleraar thuis met andere genealogen. Ik sprak uiteraard geen Frans. Mijn vader sprak vloeiend Frans, mijn moeder sprak geen Frans beeld is allemaal uitgenodigd en mijn zus was niet mee. Ik denk dat die geparkeerd was bij familie thuis. Maar mijn jongste, mijn broer naar mij was mee, dus ik 8 jaar. Hij is 6 jaar. En we komen dus in het appartement, moet je voorstellen. Zo’n ja Frans huis, appartement gebouw, appartement met, in mijn herinneringen 6 of 8 kamers, allemaal zeker 20, 30 m². Er staat dus in hun eetzaal, dat was het, staat hele grote tafel klaar. En op een gegeven moment staat de tafel tussen oogschalen, het kaviaar. Mijn broer beeld ontdekt de caviaar graag, een zwarte bolletjes, de henritkende. Vraagt of hij het mag proeven. De kelder kent uiteraard geen Nederlands. Hij geeft Frans, maar begreep wat hij wilde. Hij mag proeven. Hij heeft dus twee of drie schalen kaviaar ja opgevuld totdat mijn vader ontbijt te zei dat hij niet mocht doen. De Fransen vond het heel grappig, dus dat is dus één van de herinneringen, één van de herinneringen die ik heb, even de vroegste herinneringen.”

„V roce 1985 jsem si musel žádat o vízum a koupit povinně československé koruny. Dostala se doložka a tak. Vízum byl papírek, kde člověk musel doplnit, kde se narodili rodiče a jakou národnost měli prarodiče. Doma jsme o tom tehdy docela přemýšleli. A podle pravdy jsme napsali, že tatínek se narodil v Santiago de Chile a matka v Jakartě, tedy Batavia, ale to by československým úředníkům nic neřeklo. A protože u prarodičů jsme nemohli dát, kde se narodili, všude jsem doplnil Nizozemec, všichni měli nizozemské občanství, ale bylo to podle pravdy. Kdybych napsal, že se narodili v českém mocnářství nebo v Československu, tak bych si to vízum nedostal. Doma kamarádi, kteří měli studium východoevropských studií říkali: Československo, počítej s tím, že budeš všude kontrolován a že se budeš muset všude hlásit. Měli jsme okružní cestu na deset dnů a alespoň pětkrát jsme se přemisťovali a museli se hlásit u cizinecké policie. První hlášení na policii Uherské Hradiště. Stará paní Skůlová s námi šla, nedělala to ráda, ale udělala to. Nemohli jsme najít policii, barák byl v rekonstrukci, poblíž hotelu Grand. Nakonec jsme našli policii v přechodném baráku. Ten plukovník ve světlezelené uniformě, trochu flekaté, s břichem, psací stroj, čepička na stole, šedý telefon. Vzal ty papíry, ten plukovník mluvil slušně německy. Podíval se na nás a ptal se, zda budeme za těch 10 dnů pryč z Československa. My jsme samozřejmě museli znovu na studia. Ptali jsme se, zda se tedy máme všude hlásit policii. Řekl: podívejme se… Vzal si razítko, paf, orazítkoval. Pak si vzal telefon a začal obvolávat, já jsem mu v češtině nerozuměl. Točil, paf, točil, paf, točil, paf. Měli jsme všechny papírky orazítkované. A pak řekl: hodně štěstí v Československu a ať jste včas pryč, protože jinak mám problém. Na shledanou.“

„My jsme přijeli z Brna, dnes udělá ten vlak půldruhou hodinu, ale tehdy to byla jednokolejka. Čekal na nás tatínek jednoho kamaráda, hudebníka Pavla Čtvrtlíka, který utekl po 1968, byl v Utrechtské filharmonii. Když věděl, že pojedeme, dal nám s sebou dárky pro svého otce, kterého nemohl vidět, protože neoprávněně opustil republiku. Ubytovali jsme se v Hodolanech. Měli jsme s sebou fotku, abychom se poznali. Další den jsme šli do města, šli jsme po Leninově třídě, dnes Masarykova. Široký chodník, naráz je pan Čtvrtlík nás naráz táhl pryč, na druhý chodník. Bylo jasné proč. Přišel dav sovětských vojáků, přes celý chodník, tři řady, opilí, s pivem, chovali se jako pánové města. Až později jsem zjistil, že tady byla posádka zhruba 20.000 vojáků, celý Neředín, to byly sovětské ubytovny, městečko ve městě. Oni měli to letiště, tam měli své vrtulníky. Byla to banda. Chovali se jako okupanti. Další věc byla, že bylo cítit, co jsme necítili předtím ani poté – strach ve městě. Jako vatová deka, která leží nad městem, těžko se to dá popsat. V atmosféře bylo cítit něco, co tam nepatří. (V Olomouci) všechno bylo šedé, zanedbané. Oproti Brnu to byl šok. Babička vyprávěla, jak je Olomouc krásná, jenže odešla ale 1928. V Praze to byl taky jiný zážitek. Z tohoto hlediska byla Olomouc zklamání. Po roce 1989, roce město stále krásnější a hodně se opravuje.“

„Pocit uvolnění u hodně přátel, že končí dlouhá noční můra, a optimismus každopádně. Ty první tři čtyři roky, protože já jsem nebyl přímo po revoluci, začal jsem v říjnu 1990, téměř rok po revoluci. Lidi, které já jsem znal a většinou byli druhá akademická garnitura, protože neměli stranickou knížku, tak naráz byli první garnitura. Lidé, kteří v době normalizace nahradili ty, kteří byli z jakýchkoliv důvodů ‘špatní’ jako třeba profesor Macháček, kteří se pak stali topiči a skladníky v knihovně, tak přišla generace těch lidí, kteří měli správný kádr, hodně často lidé politicky ambiciózní. Vzali to, protože dostali dobrou funkci. Bylo jim zhruba 30-35 let na počátku 70. Let. A o téměř 30 let později byli ti lidé téměř důchodci. A tak se všichni ti vyšší buď předčasně anebo normálně, protože důchod byl tehdy v 60 letech, v případě žen mínus počet dětí. A ti, kteří byli posláni pryč a zůstali aktivní v podzemních univerzitách, se stali novými vedoucími. Anebo ti lidi, kteří tam byli a dělali faktickou práci, třeba Vašek Bok v Českých Budějovicích, Jana Nechutová v Brně, Karel Müller u archivu slezského muzea, se stali naráz vedoucími. Já jsem naráz jako mladý muž znal lidi v akademickém vedení, a to mi umožnilo postup v práci. Možná nezasloužená klika, ale na druhou stranu jsem měl kontakty z doby předtím. Bylo cítit, že se dali se do budování normální společnosti. Každopádně roky 1994 a 1995 byly krásná léta, na která rád vzpomínám a jsem strašně rád, že jsem to tady zažil. Je to prostě hodně pozitivní energie.“