The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Wilken Engelbrecht (* 1962)

• 19. 9. 1962: Wilken Willem Karel Hugo Engelbrecht se narodil v Utrechtu v Nizozemsku.

• po středoškolských studiích: nastoupil klasickou filologii na Rijksuniversiteit Utrecht.

• 1986: získal pedagogické osvědčení pro výuku na střední škole.

• 1988: na Universiteit van Amsterdam dokončil studium řeckého a latinského jazyka a kultury.

• přelom 80. let: profiloval se jako medievalista se zájmem o rukopisnou tradici; cestoval za středověkými rukopisy po evropských knihovnách a zažil i Olomouc ještě před pádem železné opony.

• 1990: doplnil kvalifikaci pro výuku nizozemštiny jako cizího jazyka.

• podzim 1990: přes stipendijní pobyt se dostal do tehdejšího Československa; začal působit na univerzitách a postupně převzal výuku nizozemštiny i latiny.

• 1991–1994: podílel se na obnovení a budování lektorátů nizozemštiny v Bratislavě a Olomouci.

• 30. 11. 1992: získal trvalý pobyt v Československu.

• 1993: oženil se.

• 1995: spoluzaložil středoevropské sdružení nederlandistů Comenius a dlouhodobě podporuje regionální spolupráci oboru.

• říjen 1995: dlouhodobě spjat s Univerzitou Palackého v Olomouci; nejprve jako odborný asistent pro nizozemský jazyk.

• 1997: narodil se první syn.

• 18. 6. 2003: doktorské studium završil na Universiteit Utrecht v oboru medievalistiky.

• 1. 9. 2003: stojí v čele olomoucké nederlandistiky.

• 21. 5. 2005: habilitoval na Univerzitě Palackého v oboru teorie literatury.

• 2006: narodil se druhý syn.

• 2006–2010: působil jako proděkan pro zahraniční záležitosti Filozofické fakulty UPOL.

• 2012: vyznamenán jako Officier in de Orde van Oranje-Nassau; ocenění převzal z rukou nizozemského velvyslance.

„Nederlandistika je, jak sama víš, malý obor a nikdy z ní velký nebude. Takže pokud chceme mít dost studentů, musejí po studiu umět něco, s čím se dá pracovat,“ vypráví ve své pracovně Univerzity Palackého v Olomouci profesor Wilken Engelbrecht. Za Paměť národa ho zpovídá jeho bývalá studentka, do rozhovoru často bimbají hodiny a zpod olomouckých hradeb šumí skrz park vítr. Úplně stejně, jak tomu bylo pro celé generace studentů nederlandistiky – oboru, který v lidech povětšinou vzbuzuje přinejmenším překvapení. Oboru, který by ve Střední Evropě bez profesora Engelbrechta prakticky neexistoval.

Wilken Willem Karel Hugo Engelbrecht se narodil 19. září 1962 v Utrechtu v Nizozemsku jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Když vysloví své celé jméno, rád k tomu přidá rodinnou narážku: „Na těch čtyřech křestních jménech je vidět, že moji rodiče byli přísně katoličtí. V Nizozemsku totiž platí přibližně následující systém: jedno křestní jméno mají liberální protestanti, dvě jména průměr, tři jména méně přísní katolíci a čtyři jména už znamenají, že přísněji to skoro nejde.“ Ve svém vyprávění s přirozeností sobě vlastní následně přeskočí dětství a jde rovnou k počátku všeho, čím a kým je dnes: „Zajímala mě spousta věcí. Přemýšlel jsem o studiu dějin, ale také třeba nizozemštiny či ekonomie. Nakonec jsem si však vybral klasické jazyky a šel jsem do Utrechtu na latinu,“ popisuje. Pojďme se však ještě vrátit na úplný počátek, který Wilkena Engelbrechta zformoval.

Poněkud složité příbuzenstvo

„Tatínek byl ročník 1915, maminka 1930. Dlouho nemohli mít děti, protože máma byla v koncentráku na Jávě. Ta válka měla prostě následky,“ otevírá téma pohnutých rodinných událostí na různých kontinentech Wilken Engelbrecht. V jejich rodové linii se však spojuje mnohem více koutů světa: „Já mám, jak víš, poněkud složité příbuzenstvo,“ směje se. Dědeček z otcovy strany byl Nizozemec, diplomat, který se zamiloval v Hamburku a do rodinné genealogie tak přinesl „šlechtické příbuzné všech národností, které byly v mocnářství, takže mám příbuzné české, slovenské, rakouské, maďarské, chorvatské, polské, bukovinské –to je ukrajinsko-maďarská oblast tam na východě– rumunské, italské a slovinské“. Dědeček z maminčiny strany pocházel z „typické moravské rodiny, tedy německo-české a jeho německy mluvící tatínek byl ředitelem vyšší dívčí měšťanské školy v Prostějově a matka byla ze selské rodiny a celý život nemluvila pořádně německy“, popisuje Engelbrecht rodinné „složitosti“. Zná je do dokonalosti, ostatně on sám je poměrně nadšený genealog, byť rodovou linii nezjišťoval sám: „Šlechtici měli povinnost dokládat rodokmeny a už v 19. století se to vědělo,“ popisuje a z rukávu tahá jména, místa a data sahající až do 15. století a vysvětluje i to, v čem spočívá „mluvící erb“ jeho rodu – engel jako anděl a recht jako právo.

Pojďme však zpět do 20. století. Druhý syn oné německo-české moravské rodiny, Lothar Schmid, dědeček Wilkena Engelbrechta z matčiny strany, narukoval do první světové války, kterou i přes těžké zranění přežil, a po jejím konci studoval v Brně na technickém učení. Po absolutoriu inženýrství hledal zaměstnání: „Viděl v Brně plakát, kde nizozemský konzulát hledal inženýry do kolonie, protože začala tzv. etická politika, při které investovali do infrastruktury Nizozemských Indií. Nizozemci neměli dost inženýrů anebo nechtěli jít do kolonie. Pamatoval si, že manžel starší sestry jeho bývalé žákyně, kterou doučoval matematiku, byl nizozemský konzul, poslal mu dopis a zakrátko byl spolu s dalšími pěti českými přáteli přijat,“ popisuje Engelbrecht a člověk nepřestává žasnout nad mírou detailu, kterou nosí v hlavě. „Dostali školení v Delftu a někdy roku 1924 odpluli do Indonésie,“ pokračuje. „Evropský úředník mohl buď každý rok prázdniny v Indonésii, anebo pracoval pět let v kuse a dostal pak rok volno v Evropě. Vybral si tu druhou možnost. Odcestoval do Československa a vyhledal onu žákyni. Moje prababička chtěla, aby si vzala šlechtice a můj dědeček ji opravdu „vrijoval“ (tedy dvořil, pozn. ed.) celý rok, a nakonec ona řekla: ‚Vezmu si toho Schmida‘. Prababička nebyla ráda a bylo to znát mimo jiné i na tom, že se vzali jinde – v Brně ve farním kostele, kam dědeček chodil. Odjeli do Indonésie a měli tři děti, z nichž jedna byla moje matka,“ vypráví Engelbrecht. Rodině se vedlo dobře, měli krásný dům v Batavii, dnešní Jakartě, dokud nezačala druhá světová válka a dnešní Indonésii obsadili Japonci,“ popisuje. Japonsko totiž za války během okupace v letech 1942-1945 zřídilo na indonéském souostroví řadu internačních táborů pro nizozemské civilisty a spojenecké válečné zajatce. Byť se nejednalo o vyhlazovací tábory německého nacistického typu, byly podmínky v nich nelidské – předci Wilkena Engelbrechta v nich přežili hladomor a nucené práce.

Ej, od Buchlova v Nizozemsku

Skončením druhé světové války však dnešní Indonésie s válečným konfliktem ještě pokračovala – v letech 1945-1949 se vedla následná válka za nezávislost mezi vyhlášenou Indonéskou republikou a Nizozemským královstvím, které se snažilo obnovit svou koloniální nadvládu. Lothar Schmid nastoupil na indonéskou stranu: „Překvapivě si ho chtěli nechat. Chtěl, aby manželka a dcery odešly do Evropy, a nakonec se i on sám vrátil do Amsterdamu. Uvažovali o Československu, ale to bylo tou dobou už komunistickou zemí a nešlo to,“ popisuje Wilken Engelbrecht a vrací nás na počátek našeho příběhu, nyní s osvětleným důvodem, proč byla jeho maminka za války v koncentračním táboře na Jávě.

Dědeček Lothar Wilkenovu rodinu často navštěvoval, bydlel pouhých osm kilometrů od nich, v domě u jezera pojmenovaného Moravia. Večer si rád „přihnul“ – nejčastěji nizozemskou pálenku jenever, kterou mu Wilkenova babička Carmen doplňovala vodou, ze starosti o jeho v koncentračním táboře poškozená játra. „Zda to opravdu nevěděl, nevím,“ směje se od srdce Engelbrecht. Jisté však je, že po konzumaci dědeček ze stesku po domově zpíval – a právě moravské nápěvy jako třeba Ej, od Buchlova byly prvními českými slovy, která pochytil. „Slovům jsem nerozuměl, ani moje matka, ani její sestry už nemluvily česky – na indonéských plantážích už bylo před válkou hodně Němců, a tak dědeček ze strachu nařídil, že doma se česky mluvit nebude, pouze nizozemsky,“ popisuje. Jeho afiliace k česku měla ale i pohnuté důvody: Wilkenovi bylo pouhých šest let, když v noci na 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Babička plakala… Člověku se šest let a neví proč,“ vypráví viditelně pohnutě do té míry, že tento moment je jediný, který zůstane v rozhovoru do detailu nedokončen: „Měli jsme na návštěvě často Čechy, prarodiče měli velký dům. Zažili jsme to pak ještě jednou – v roce 1980 v Polsku, při potlačení Solidarity. S otcem jsme poslouchali rádio, on tomu rozuměl,“ popisuje.

Další vzpomínky z dětství jsou hodně mlhavé: ve 14 letech měl Wilken Engelbrecht vážnou nehodu – při jízdě na kole ho srazilo auto a důsledkem je jeho sluchový a stále se zhoršující deficit – dnes slyší jen 15 % na jedno ucho a 35 % na druhé. Dobře si ale vzpomíná na cestování s rodiči – jeho otec byl tlumočník a často pracoval pro křesťanské odbory. „Jezdil na odborová setkání do Ženevy, do Paříže, do Říma, do Štrasburku, do Lucemburku. Často mu proplatili první třídu ve vlaku a jako velká rodina jsme měli slevy na železnici, takže někdy řekl: vezmu rodinu s sebou, vyjde to levněji.“ Své nejranější jasné vzpomínky spojuje právě s cestou do Štrasburku, kdy byli pozváni k jednomu profesorovi domů: „Představte si francouzský byt, v mé paměti šest nebo osm pokojů, každý kolem 20 nebo 30 metrů čtverečních. V jídelně byla obrovská připravená tabule. Můj mladší bratr objevil kaviár, ty černé kuličky, chtěl to ochutnat. Dostal povolení a snědl toho dvě nebo tři plné lžičky, než mu táta řekl, že už nesmí. Francouzi to považovali za velmi vtipné. Právě tohle je jedna z mých nejranějších vzpomínek,“ 

Čeština z dob za císaře pána

Cestování, a především to do Československa bylo brzy na pořadu dne – jakmile měl první část svých studií hotovou, Wilkena zajímalo vidět své rodinné kořeny, a tak se roku 1985 spolu s jedním kamarádem vypravili na cestu. Babička Carmen ho učívala občas česky: „Mělo to úspěch i neúspěch. Úspěch to byl, protože jsem se dokázal domluvit. Ale první zkušenost byla na nádraží v Břeclavi. Potřebovali jsme jízdenky do Uherského Hradiště. A tak se ptám na nádraží u přepážky a dámy se mohly potrhat smíchy, protože moje čeština byla zastaralá, s výrazy jak z dob za císaře pána, protože babičky odešla z Čech v roce 1928,“ směje se. 

„Táta byl hodně nadaný na jazyky – plynule přecházel z nizozemštiny do němčiny, francouzštiny, španělštiny a zase zpátky, tak jsem se to trošku taky naučil, ale vím, že š, ř, č je v mojí češtině taky slyšet, ale nic si z toho nedělám. Funguje to. Ale občas něco špatně slyším, tak se prostě zeptám, člověk se s tím naučí žít, musí to přijmout a dá se to cvičit,“ vypráví s odstupem a popisuje, jak si právě onoho roku 1985 navíc dodělal pedagogické minimum, při kterém měli i logopedická cvičení, která později využil při výuce fonetiky u svých vlastních studentů.

Tehdy roku 1985 poprvé přijel do Československa. Musel si nejprve žádat o vízum a povinně koupit československou měnu. „Vízum byl papírek, kde člověk musel doplnit, kde se narodili rodiče a jakou národnost měli prarodiče. Doma jsme docela přemýšleli. A podle pravdy jsme napsali, že tatínek se narodil v Santiago de Chile a matka v Jakartě. A protože u prarodičů jsme nemohli dát, kde se narodili, všude jsem doplnil Nizozemec. Jinak bych to vízum nedostal,“ vypráví. Kamarádi z východoevropských studií ho varovali, že v Československu bude všude pod drobnohledem. Cestu měli naplánovanou na 10 dní, s pěti různými přesuny: „První hlášení na policii Uherské Hradiště. Nemohli jsme najít policii, ten barák byl v rekonstrukci. Nakonec jsme ji našli a tam plukovník ve světlezelené uniformě, s břichem, psací stroj, čepička na stole, šedý telefon. Mluvil slušně německy, podíval se na nás a ptal se, zda budeme za těch 10 dnů pryč z Československa. Řekli jsme, že ano a že jestli se tedy máme všude hlásit policii, ptali jsme se. Vzal si razítko, pak telefon. Točil, paf, točil, paf, točil, paf. A pak řekl: ‚Hodně štěstí v Československu a ať jste za 10 dní pryč, protože jinak mám problém,‘“ popisuje Engelbrecht, jak se jim s kamarádem rázem usnadnila cesta. O mnoho let později, když kvůli vysokým univerzitním postům potřeboval lustraci v Archivu bezpečnostních složek, byl o to víc překvapen, že ani o této cestě, ani o žádné další, není v archivech ani zmínka. Mnohem větší překvapení pak přišlo ze strany nizozemské, i když teď skáčeme až do doby po pádu železné opony, když cestoval přes bývalé NDR: „Ve speciálním oddělení se mi představil plukovník nizozemské státní bezpečnostní služby a chtěl vědět, proč tak často cestuju do Československa a zda bych mu mohl vyprávět, co tam na druhé straně chtěli vědět. Věděl o mých příbuzných a předcích snad víc než já. Takže i naše služby to kontrolovaly,“ shrnuje druhou stranu příběhu.

A tehdy roku 1985 poprvé navštívil i Olomouc. Na nádraží na ně čekal pan Čtvrtek, jehož tatínek po roce 1968 emigroval a uchytil se v Utrechtské filharmonii. „Šli jsme po Leninově třídě, dnes Masarykova, po tom širokém chodníku. Naráz nás ale pan Čtvrtek táhl pryč – procházel dav sovětských vojáků, přes celý chodník, tři řady, opilí, a chovali se jako pánové města. Chovali se jako okupanti. Bylo cítit to, co jsme necítili předtím ani poté – strach ve městě. Jako vatová deka, co nad ním leží. Všechno bylo šedé, zanedbané, oproti Brnu to byl šok,“ popisuje tehdejší vjemy. Na Neředíně totiž byla ubytována posádka zhruba 20 000 sovětských vojáků, „město ve městě“, vypráví. Oproti popisům překrásné Olomouce z úst babičky byla Olomouc roku 1985 zklamáním. „Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu žít a pracovat v Olomouci, myslel bych si, že dotyčný spadnul na hlavu. Bylo to smutné město. Dneska je to jinak,“ vypráví Engelbrecht.

Proč ne?

Po návratu z cest pokračoval ve studiích na Universiteit van Amsterdam, kde v roce 1988 dokončil studium řeckého a latinského jazyka a kultury. Právě tehdy se začal profilovat jako medievalista se silným zájmem o rukopisy a o to, jak se texty fyzicky předávaly, opisovaly a proměňovaly. „Každý rukopis je osobní, podle písaře. První stránky jsou nejtěžší, trvá to hodiny a hodiny. Musíte se vracet, zkoušet, znovu číst. Pak najednou uvidíte, jak písař zkracuje, jak tvoří písmena, a začne to dávat smysl,“ popisuje. „Když ani po pár týdnech nevíte, jak to přečíst, tak musíte začít znovu od začátku,“ dodává se smíchem. Dnes už je práce s rukopisy mnohem snazší než kdysi – skeny jsou ostré a dají se přiblížit mnohem lépe než tehdejší diapozitivy. 

Byly to však právě rukopisy, díky kterým v letech 1987-1988 procestoval prakticky celou Evropu: „Byly to nejkrásnější měsíce mého života,“ popisuje svou cestu po archivech v Haagu, Antverpách, Bruselu, Oxfordu, Cambridge, Londýně, Švýcarsku, severní Itálii a dokonce i Vatikánu. V oněch letech se dostal zpět i do Československa, ale v Olomouci se tehdy nezastavil. Když přišla v listopadu 1989 sametová revoluce, zblízka ji s rodinou sledovali. Wilken Engelbrecht v Československu dokonce v listopadu 1989 byl, ale jen na jeho počátku: „Cítil jsem pocit uvolnění, že končí dlouhá noční můra, a zejména jsem cítil optimismus,“ popisuje ony dny. Když pak o necelý rok později, v září 1990, získal stipendium od nizozemské vlády, neváhal a hned v říjnu 1990 docestoval do Brna. „Když jsem si žádal o stipendium, ptali se mě, proč musím zrovna do Brna a proč nejedu do Prahy,“ vzpomíná a zmiňuje, že měl v plánu detailněji prozkoumat i rodinné kořeny. „Jakmile jsem dorazil do Brna, tak se mě vedoucí katedry klasických jazyků zeptal, zda bych tam chtěl učit. Říkal jsem si, že to bude na životopise vypadat dobře, takže proč ne,“ vypráví Engelbrecht. Často cestoval také do Bratislavy, kde rovněž zkoumal rukopisy, a vbrzku dostal práci i tam. „Student nemá nikdy dost peněz, takže taky proč ne,“ dodává. 

Neuběhl ani měsíc, když dostal otázku, která, aniž by tušil, změnila tok jeho života: jestli nechce náhodou na germanistice v Bratislavě učit nizozemštinu. „Ale já nejsem nederlandista,“ namítl. „Řekli mi: ‚Ale jsi Nizozemec,‘ a tak jsem řekl: OK,“ popisuje s lehkostí, jak se věci vyvíjely. Avšak Bratislavou to neskončilo, v Olomouci ho o výuku nizozemštiny brzy také požádali. „Latina v Brně, latina a nizozemština v Bratislavě, nizozemština v Olomouci,“ shrnuje vývoj k září 1991 Wilken Engelbrecht. Tou dobou už stál před čerstvou životní výzvou: co takhle založit na Univerzitě palackého kompletní výukový obor nederlandistiky? 

Engelbrecht musí být právník, lékař nebo úředník

Rodiče s tím zásadně nesouhlasili. Ostatně už od samého počátku výběru vysoké školy měl Wilkenův otec jiné představy: „Táta samozřejmě chtěl, abych já dělal to, co on dělat nemohl. Ale člověk chce něco vlastního,“ popisuje. Maminka také nebyla nadšená: „Byla vždycky velmi praktická. Dobré zaměstnání a peníze,“ vypráví. Doma na něj naléhali, aby se vrátil do Amsterdamu. Jeho lingvistické směřování nebylo po chuti ani širšímu příbuzenstvu: „Tetičky a strýčkové mají za to, že člověk nesoucí jméno Engelbrecht musí být buď právník, lékař nebo úředník,“ dodává se smíchem. „Nakonec jsem si udělal svoje zaměstnání tady v Olomouci a myslím si celkem úspěšně,“ dodává se smíchem.

„Kdyby tehdy v roce 1990 neprobíhalo ono přechodné období, myslím si, že by zde obor nevznikl. Tehdy to bylo možné mnohem více než dnes. Ten dokument, který jsem dostal v roce 1991, by dnes asi nebyl akceptován, ale tehdy ano. Měl na sobě univerzitní razítko a to stačilo,“ popisuje s ohledem na povolení učit nizozemštinu, které mu k založení oboru nederlandistiky bylo zapotřebí. Současně se zásadním způsobem měnila akademická garnitura: „Ti, kteří byli dříve topiči a skladníci v knihovně, protože neměli stranickou legitimaci, se naráz stali vedoucími. Byli to lidé kolem 30-35 lety, často politicky ambiciózní, a nahradili původní první garnituru, tedy lidi, kterým bylo 30 za normalizace a teď mohli jít do důchodu anebo předčasného důchodu,“ popisuje turbulentní roky nejen v akademickém prostředí. „Roky 1994 a 1995 jsou léta, na která rád vzpomínám – koncentrovalo se v nich hodně pozitivní energie,“ dodává. Tou dobou se aktivně podílel na obnově a budování nederlandistik v Bratislavě a Olomouci. 30. listopadu 1992 pak získal trvalý pobyt v Československu a roku 1993 se oženil.

Nejlepší volba života

„Babička přepodvídala, že si vezmu českou manželku. Nevím, jak to věděla, ale měla prostě pravdu,“ vypráví. Wilkenova manželka Jana je rovněž vědkyně, navíc stejného oboru – latiny. Teoreticky se mohli potkat v Brně, když tam Wilken učil, ale Jana byla tou dobou na studijním pobytu ve Francii: „Během pedagogického vzdělání nám vštěpovali, že se studentkami nikdy nic nezačínej, není to dobrý. Možná bych si jí nevšiml, anebo všiml a řekl si: zakázaná oblast,“ pousmívá se Wilken. Do bližšího kontaktu se dostali až později, když Jana nastupovala na univerzitě v Českých Budějovicích. Vzali se ve stejném farním kostele jako kdysi před odjezdem do Nizozemských Indií Wilkenovi prarodiče a nedávno oslavili 32. výročí. „Byla to nejlepší volba mého života,“ usmívá se Wilken. Manželka Jana mu je totiž nejen věrnou partnerkou v životě, ale i spolubadatelkou na projektech starých rukopisů, životopisů a básní. Olomouc mu byla zjevně osudem předurčena, a to i přesto, že s rozdělením československé federace se mu značně zkomplikovala výuka v Bratislavě. Nejostřejší větu mu prý řekl slovenský policista, když zjistil, že je ženatý s Češkou: „Pane, vy jste ženatý s Češkou? A proč jste si nevzal Slovenku? Vždyť tu máme tolik hezkých Slovenek. My si vždycky najdeme důvod, proč nedat povolení k pobytu. Na shledanou.“ O to více se však upnul na budování nederlandistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. 

Tím se dostáváme vlastně na samý počátek Wilkenova vyprávění – právě k tomuto období života přeskočil hned po úvodní otázce na jméno a datum narození, jako by se zdálo, že olomoucká nederlandistika je do jisté míry symbolicky stejně důležitá. Velmi dobře si totiž od počátku uvědomoval, že nizozemských firem nikdy v České republice nebude dost, aby absolventy uživily. Praktické vzdělání, a především pak překlad a tlumočení, byly naprosto zásadní: „Naštěstí ale mám mezi svými absolventy lidi jako Pavlína Knap-Dlouhá, kteří se opravdu specializovali na tlumočení, a podařilo se nám vybudovat první tlumočnickou učebnu tady na fakultě v Olomouci,“ popisuje a hrdě dodává, že od roku 2017 katedra nederlandistiky má i vlastní doktorský program (dříve museli být zaštítěni jinými pracovišti) – první absolventi převzali své diplomy v září 2025, těsně po našem rozhovoru.

Rytíř Řádu Oranž-Nasavského

Aby se toto všechno stalo realitou, musel stoupat o krok napřed i samotný Wilken Engelbrecht. Roku 2003 završil své doktorské studium na Universiteit van Utrecht v oboru medievalistiky a od 1. září 2003 tak mohl sám stát v čele katedry. V květnu 2005 pak habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci v oboru teorie literatury a v letech 2006-2010 působil také jako proděkan pro zahraniční záležitosti FF UPOL. „Nederlandistika je malý obor, citlivý na škrty,“ uvádí. Dobře tak ví, že zásadní v jejím ukotvení je spolupráce s dalšími obory na fakultě i s ostatními pracovišti (nejen) ve Střední Evropě. Ostatně téhož si byl vědom už roku 1995, kdy spoluzaložil středoevropské sdružení nederlandistů Comenius. Olomoucká nederlandistika pod jeho rukama jen kvetla a dnes má po mnoha stěhování mezi (často ani nevyhovujícími) univerzitními prostory své stálé místo na adrese Křížkovského 14. 

Roku 2012 byl Engelbrecht jmenován profesorem a stejného roku nastoupil i nový nizozemský velvyslanec, Jeho Excelence Eduard Hoeks. „Bývá zvykem pozvat vedoucí kateder na ambasádu,“ vysvětluje Wilken Engelbrecht, proč mu takové pozvání nepřišlo nikterak zvláštní. Do Prahy přijel ve společnosti svého bratra, který byl tou dobou na návštěvě v Česku. Jaké pak bylo jeho překvapení, když jako první akt v úřadu provedl nový velvyslanec „zašpendlení“ záslužného řádu Officier in de Orde van Oranje-Nassau za Engelbrechtův životní přínos nederlandistice. Tento nizozemský řád není prvním ani jediným, který „má ve své zásuvce“: od polského prezidenta má dokonce dva, za zásluhy o polskou nederlandistiku. „A mám taky řád k jubileu prvního dobrovolného hasiče na Moravě – založil je totiž na konci 19. století můj prapradědeček Vladimír Lugotetti. A tak mi dali čestné členství dobrovolných hasičů jihomoravského kraje,“ směje se, až se za břicho popadá. Není to tak, že by si těch svých „špendlíků“ nevážil, ale kdybyste ho viděli u polic knihovny nederlandistiky, kde jsou vyrovnané absolventské práce studentů, rychle byste pochopili, kde leží jeho největší profesní hrdost.

Dělej a doufej

Ve vyprávění Wilkena Engelbrechta je nederlandistika především mostem: mezi Nizozemskem a Českem, mezi univerzitou a praxí, mezi filologií a kulturou, mezi jazykem a dějinami. On sám zůstává medievalistou, který se umí ponořit do stovek let starých rukopisů, zároveň ale neúnavně buduje obor, který stojí v přítomnosti a musí v dnešní době, kritické vůči humanitním oborům, odpovídat na otázku, k čemu je a bude. „Studium nederlandistiky nabízí studentům setkání s poměrně tolerantní společností a kulturou, v případě té belgické zase zajímavého soužití dvou jazyků, a navíc setkání s vysokou kulturou uměleckou,“ odpovídá na otázku, jak studentům tento poměrně netradiční obor může změnit život. A pokud čtenář dovolí, i já jako editorka a tazatelka se pod to podepíšu. Olomoucká nederlandistika byla jedním z nejlepších životních rozhodnutí. 

„Heslo rodu Engelbrechtů je latinské Fac et Spera. Dělej a doufej. Prostě dělat a doufat. A musím říct, že jsem v životě jediné věci nelitoval. Když mi přišla nabídka tady do Olomouce, šel jsem do toho. Když jsem se setkal s takovou hezkou holkou, šel jsem do toho, snažil jsem se a vybrala si mě,“ shrnuje profesor Engelbrecht, v jehož vyprávění bylo znatelné a časté ono takřka dobrodružné „Řekl jsem si proč ne?“ A tak ještě na závěr dodává nizozemské rčení: „Nee heb je. Ja kun je krijgen.“ „Ne“ už máš rovnou, ale „ano“ můžeš získat.