Svatopluk Cagašík

"První housle jsem udělal asi na konci toho 66. roku, než jsem šel na vojnu. Měl jsem doma dílničku a na konci roku, na vyučení, jsme museli postavit nástroj. Samozřejmě bylo to na naše možnosti, dalo se na to hrát, ale nebylo to nic zázračného. Když jsem potom dělal tu mistrovskou školu, tak jsme každý rok postavili nástroj a na konci toho třetího ročníku jsme postavili nástroj a šel do přehrávek na mistrovské nástroje. Místní mistři houslaři tam měli, každý měl svůj nástroj, někdo dva, někdo tři, a my jsme tam jako ta škola dali také každý svůj. Byla porota, která ty nástroje hodnotila body, a když jsme se dostali na nějaký počet bodů, tak ten nástroj byl zařazenej mezi mistrovské. Samozřejmě jsme si ho každý chtěli nechat, jenomže bysme si ho museli zaplatit. A v té době nějakých dva a půl, tři tisíce [korun], to byly tři měsíční platy. Na to jsme neměli. Takže můj nástroj okamžitě cestoval někam ven. Ani nevím kam, ani jsem ho už nikdy nenašel, ani jsem se s ním nepotkal."

"Nerad se k tomu [věznění v Buchenwaldu 1939 - 1945] vracel, on měl trošku výhodu v tom, že už v té době měl řidičák a jezdil, takže mezi těmi tábory pracovními, údajně, vozil zboží a vozil materiál a takové věci a tenkrát se stalo, že ti jeho kamarádi se domluvili i s ním, že prostě utečou, no a on se tam nedostavil, protože zrovna byl někde na jízdě, tak je chytli a všechny je popravili a táta náhodou přežil. Proto taky tady jsem."