The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Cagašík (* 1947)

• narozen 15. února 1947 ve Šternberku

• otec po únorovém převratu v roce 1948 odmítl vstup do KSČ

• rodina byla nuceně přesídlena do ašského výběžku

• pamětník se vyučil houslařem v Lubech

• působil v trampské kapele Bizoni, s níž vyhrál celostátní Portu v roce 1972

• v letech 1976-79 absolvoval v Lubech mistrovskou školu pod vedením Emila Lupače

• po vyučení pracoval v Cremoně Luby na různých pozicích

• díky řemeslu se dostal v roce 1999 na pracovní pobyt do USA

• v době natáčení se věnoval příležitostným opravám hudebních nástrojů

Svatopluk Cagašík se narodil ve Šternberku v roce 1947. Když mu byl rok, odmítl jeho otec vstup do KSČ. A bylo vymalováno. Rodiče s malým synem byli vystěhováni do vysídlené obce u Aše. Dostali náhradou domek po Němcích, který museli státu splácet, a dvacetiletý zákaz vstupu do Šternberku a okolí. Ano, i tohle bylo možné. Pamětník poznal své prarodiče, strýce, tety, sestřenice a bratrance poprvé až jako dospělý muž v roce 1968. “Tak jsme na sebe koukali, proč jsme teda nemohli to dětství prožít spolu.”

Rodiče se poznali na práci v Německu

Rodiče Svatopluka Cagašíka se seznámili v roce 1939 během totálního nasazení v německém přístavu Kiel a brzy nato se vzali. Maminka Marta, rozená Szpringlová, pocházela z Polska. Otec se jmenoval také Svatopluk, pocházel z Moravy. “Jenomže táta v tom Německu v přístavu s kamarády udělal nějaký průšvih, tenkrát stačilo málo a už to byla sabotáž,” začíná své vyprávění pamětník, “za trest šli všichni do Buchenwaldu.” O co šlo se od otce nikdy nedozvěděl: “Otec o tom a o koncentráku nerad mluvil. Přežil jen díky náhodě. Jinak bych tu dnes nebyl.” 

Po návratu otce z koncentračního tábora se mladí manželé usadili ve Šternberku na Moravě. Tatínek začal podnikat, rozvážel jako autodopravce sodovku. Prvnímu synkovi byl rok, když přišel únor 1948 a komunisté převzali moc v zemi. Slibovali celému světu světlé zítřky asi tak vážně jako 10 let nazpět Hitler mír. “Otce nutili vstoupit do strany, že je jejich člověk, že byl v koncentráku, že musí vědět, jak to je. Odmítl, že s tím nechce mít nic společného. Řekl jim, že do strany nevstoupí, že pro něj strana nikdy nic neudělala. Že chce být svobodný a nezávislý,” objasňuje pamětník důvod, proč museli rodiče z Moravy odejít. “Tak nám na 20 let zakázali Šternberk a museli jsme se vystěhovat do Kopanin u Aše.  Otce ještě nějakou dobu dál sledovala StB.” 

Dětství v hraničním pásmu

Jaké bylo dětství v 50. letech v Kopaninách? “Za barákem jsme měli políčko, za ním ceduli a ostnaté dráty. Nikam jsme moc nemohli, všude tam pobíhali pohraničníci se psi,” popisuje Svatopluk Cagašík a dodává úsměvnou historku, jak chtěl u odvodu na vojnu také k pohraničníkům, chodit se psem. “Řekli mi: ´To nejde, ty bys taky mohl zdrhnout!´ a poslali mě do Bechyně,” směje se. Ale nepředbíhejme. Ještě než nastoupil v roce 1953 do první třídy, staral se doma o mladší sestru Libušku. “Škola byla pěkná. Pan Jemnáč, řídící a učitel v jedné osobě, byl velice schopný pán. Místní hospodyňky se k němu chodili učit péct na svátky, uměl dobře hospodařit. Měl husy, slepice, kačeny, psa. Pes hlídal školu. Seděl u školy, dovnitř pustil každého a ven nikoho,” vypravuje pamětník. “Bylo nás asi 20 dětí, samí Češi odjinud. Němci odsud byli všichni odsunutí.”

Dosídlenci museli své domky dlouhé roky splácet státu. Sousedé si pomáhali, jak to šlo. “Když byla zabijačka, sešla se celá ves, když se dralo peří, sešla se celá ves, u jedněch, pak u druhých. Chlapi ochutnávali, kdo co dobrého vypálil. Lednici ani mrazák tehdy nikdo neměl. Co šlo vyudit se dalo na půdu, jitrnice a tlačenku si lidi mezi sebou rozdali. Když přišla měna, měl každý přesný počet lístků, co si mohl nakoupit. Nějaké cukrovinky, to neexistovalo! Jednou týdně se chodilo za Doubravu k prameni pro kyselku, pěšky. Naši neměli auto. Jezdilo se náklaďákem nebo vlakem.” Aby nemusel od šesté třídy dojíždět, odstěhovali se rodiče z Kopanin do Aše. Otec tam začal rozvážet potraviny a syn o prázdninách jezdil s ním. “Tak jsem poznal celý ten kraj, Podhradí, Luby. Táta mě nechával i řídit! Tenkrát jste na cestě z Aše do Chebu potkali dvě auta.” 

Radši dělat housle, než být od šmíru

Když však přišla na pořad dne otázka, kam půjde synek na školu, čekalo otce zklamání. “Ve škole mě dali na srozuměnou, že na průmyslovku nemůžu. Automechanika, jak si přál otec, jsem dělat nechtěl. Byl jsem zapálený do dřeva, nechtěl jsem být celý život zašmírovaný,” popisuje Svatopluk Cagašík. “Tak jsem řekl: ‘Ne tati, já půjdu dělat do Cremony.’ Navíc to podpořil mistr Pikard z houslařské školy v Lubech, který k nám do školy přišel dělat nábor. Povídal nám o houslařině, co to je, jak se dělá se dřevem, jak se dělají nástroje. Tátu jsem přesvědčil, ale dlouho se mnou nemluvil,” vzpomíná nelehkých začátků. “Až když jsme tady v Lubech založili družstvo fotbalového dorostu, povolil a začal sem jezdit.” 

Pamětníkova mladší sestra vystudovala základní školu se samými jedničkami. Když ji soudruzi nenechali dál studovat, dala se na vojnu. “Sestřička se dostala až na majora, udělala si tam vysokou. V 68. sloužila v Praze na utajeném místě. Do práce jezdila přes půl Prahy tramvají, aby ji nikdo nevystopoval. Přitom měla pracoviště tři minuty od domu. Po srpnové invazi museli vojáci ČSLA podepsat, že souhlasí se vstupem okupačních vojsk. Sestra řekla, že s tím nesouhlasí, že to nepodepíše. Tak jí přeložili do Žatce. Bohužel brzy pak zemřela na rakovinu,” dodává pamětník a pokračuje: “Nejmladší bráška splnil otci sen a šel se učit automechanikem. Byl ve třetím ročníku, přijel domů na víkend. Karma v koupelně vyčerpala vzduch a on se tam udusil,” smutně uzavírá Svatopluk Cagašík.

Učili nás mistři 

Na houslařskou školu v Lubech nastoupil v roce 1962. “Na pana mistra Pikarda vzpomínám strašně rád. Bydlel v sokolovně, to byla tady jediná tělocvična, my k němu chodívali i na tělocvik, on vedl jako mistr praktického výcviku i tělocvik. Ten nám dával zabrat!” líčí pamětník, jak je mistr budil o šesté ráno a honil po Lubech kolem autoparku, kde následovala rozcvička a zpět na internát, na snídani a do školy. “Byl jsem tu na internátě, to se nedalo dojíždět. To by bylo z Lubů tak na tři přestupy, navíc tehdy jsme měli školu i v sobotu. Dva dny v týdnu jsme měli dílny a čtyři dny školu.”

Na houslařské škole zažil špičkové učitele i mistry. “Poznal jsem pana Pötzla, Vávru, na dílně vedle mě seděl pan Lupač, z druhé strany Šibal, Holpuch. To byli všechno mistři houslaři a já seděl mezi nimi!” vzpomíná na dnes již legendární osobnosti houslařské tradice v Lubech. “Ve škole nás teorii učil pan učitel Špriňar, na dílny jsme měli mistra Pikarta. Obědy jsme tu měli, svačiny, večeře. V 10 byla večerka a hotovo, nějaké cestování nikam nešlo. Brali jsme 30 Kč na měsíc, to byla koruna na den. Od našich jsem moc dostat nemohl, byli jsme tři děti. Škola mě bavila, proto jsem si pak udělal ještě mistrovskou školu,” popisuje studentská léta. “Ve třetím ročníku jsem se dal dohromady s Hernátem a Poprštejnem, začali jsme jezdit na trampy a hrát s Bizony. V Chebu bylo hodně osad, asi 20 nebo 30!” Kapela Bizoni měla úspěch u trampské mládeže i odborné veřejnosti. V roce 1972 vyhrála celostátní Portu (soutěž trampských, folkových a country kapel, založená roku 1967 v Ústí nad Labem).  

Na složení laku si každý houslař musí přijít sám

Učni tehdy museli hned při nástupu do školy podepsat, že po vyučení zůstanou dalších pět let pracovat v podniku Cremona. Během praxe v továrně pracovali všude, kde bylo potřeba. “Pak jsem asi pět let lakoval, stříkal jsem školní housle. To vám přivezou bílé nebo namořené housle, vy tam dáte barvu, ta se musí vybrousit, na to se dělá potah a pak to jde teprve na montáž. A vy musíte těch 100 houslí denně nalakovat a připravit,” vysvětluje. Je ovšem rozdíl mezi průmyslovou výrobou, kde je potřeba, aby lak schnul rychleji, a mezi mistrovskými nástroji, kdy takový lak schne neboli zraje i několik měsíců! “Lak si každý houslař míchá sám. Každý má poměry jiné, je to tajemství. Když se lakuje ručně, to jsou pryskyřice, mastixy. Jeden - mastix, změkčuje, druhý - sanderak, ztvrzuje a vy musíte přijít na to, jak to namíchat, aby vám ten lak dobře vyschnul a nepraskal,” podotýká pamětník, že zatímco v průmyslu se používají laky na lihové bázi, v ruční mistrovské výrobě to jsou laky olejové. Ale víc neprozradí. “Naučil mě to pan Poprštejn. My byli kamarádi. Když odešel, tak jsem to po něm zdědil a začal lakovat. Je to trochu machrovina,” usmívá se tajemně.

Svatopluk Cagašík po vyučení nastoupil v Cremoně, pak šel na dva roky na vojnu a po vojně se vrátil do fabriky. V roce 1976 ho bratranec, žijící v Kanadě, pozval na olympiádu v Montrealu. “Všemožně to zdržovali, nakonec jsem to vízum dostal, ale stihl jsem až poslední dva týdny. Nechal jsem si rovnou udělat i do USA, tak jsme se tam také podívali, k Velkým jezerům a na Floridu. Žila tam tátova sestra, moje teta.” Po návratu si ho proklepla StB, i sestra v armádě měla co vysvětlovat. Ale především mezitím v továrně v Lubech dělali nábor na mistrovskou školu. Možnost udělat si mistrovské zkoušky se otvírala jen v určitých intervalech. “Já byl zrovna na té olympiádě. Spousta kluků se přihlásila,” vypravuje pamětník, jak mu po návratu řekli, že už je plno. “Ale kamarád si to pak rozmyslel, tak mě vzali místo něj. Končilo nás asi osm nebo deset.” Pamětník složil mistrovskou zkoušku v roce 1979. “Měl jsem certifikát, že mohu svoje housle prohlásit za mistrovské, když je budu někomu prodávat. Jenže já dílnu neměl, ani finance na materiál, ani jméno, abych koupil materiál na blind, postavil nástroj a teď se s ním někde holedbal, že ho chci prodat. V Praze byl cech houslařů, někteří kluci tam vstoupili. Ale musíte mít dílnu. Já mám takový kumbálek, že se tam ani s basou neotočím. První basy jsem opravoval na zahradě.”

Na letišti je trávy dost

Srpen 1968 zastihl Svatopluka Cagašíka ve vojenské uniformě na letišti v Bechyni. “Na vojnu si nemůžu stěžovat. Šel jsem na lokátory. Abych se stal operátorem, musel jsem být půl roku ve výcviku. Tam žádná buzerace ani šikana nebyla. A po zácviku už na nás mazáci nemohli. Vojna byla pohoda. Nebyla špatná, ale byla zbytečně dlouhá.” Už stříhal pomyslné poslední centimetry povinné vojenské služby, když v noci na 20. srpna objevil na obrazovce lokátoru 200 cílů bez aktivní odpovědi. Tedy 200 letadel Varšavské smlouvy ve vzdušném prostoru ČSSR. “Tak jsem volal na sál plukovníkům, co s tím. Varšavská smlouva měla totiž na svých letadlech speciální rozlišovací znak. Řekl: ´Počkej chvíli´, volal na armádu a tam mu řekli, že to není jejich starost. Tak mi řekl: ´Hele, vymaž to a nech to být.´” Druhý den přišli okupační velitelé na letiště v Bechyni a požadovali po veliteli posádky letiště stravu a ubytování. “On jim řekl: ´Je srpen, venku je teplo a na letišti je trávy dost.´ Tím skončil, už jsme ho nikdy neviděli. Kam ho převeleli, kde skončil, nevím. Měl jít před tím na generálskou školu do Moskvy a to odmítl, že má generálskou školu ve Vyškově a to na velitele letiště stačí. Byl to dobrej chlap, přestože byl šarže, tak ani nebyl členem KSČ.”

Jestli pamětník někdy uvažoval o emigraci? “Hráli jsme fotbal, jezdili jsme na ty trampy, začali jsme dělat tu muziku, nebylo proč kam jít. Potom v tom 76. mě v Kanadě jeden obchodník lákal, měl prodejnu a opravnu nástrojů, bylo to těžký. Tátu a mámu jsem měl v Aši, ségra u armády, všechno by to šlo do ničeho. A říkal jsem si, když tě pustili jednou, tak když se vrátíš, pustí tě znova. Tak jsem uvažoval. Neměl jsem žádný průšvih, abych chtěl odejít. A nechtěl jsem se vůči rodině zachovat tak, že mi bylo jasné, že se sem nikdy nepodívají. Teta se sem podívala a za rok umřela.”

Jak si žijí Američani 

Jak prožíval pamětník listopad 1989? “Měl jsem radost, že je to trochu volnější, že se budeme moct aspoň někam podívat, kam jsme nikdy nemohli. Protože když jsme za normalizace chtěli jet na Světovou výstavu nástrojů do Frankfurtu nad Mohanem, tak se za nás muselo zaručit vedení Cremony a ještě nás všechny profiltrovali.” Po sametové revoluci se s manželkou a několika přáteli rozhodli, že se vydají do Ameriky. “Jeli jsme na Floridu, půjčili si tam auta a jezdili po různých festivalech. Bydleli jsme v takovém hotýlku a vyráželi autem, kam se nám zachtělo. Prostě jsme chtěli poznat, jak si žijí Američani na Floridě.”

Svatopluk Cagašík pracoval koncem 90. let nějaký čas ve firmě SALDO, kde se mu naskytla příležitost znovu se vydat za oceán. Tentokrát pracovně. Zákazník hledal někoho, kdo by mu přímo ve firmě zaučil dělníka na seřízení hudebních nástrojů. “Tak jsme se domluvili, zaplatili mi letenku, byt, chtěli mi dát auto, ale to jsem odmítl. Chodil jsem denně pěšky, v zimě, ale to jsem koukal! Silnice protažené, suché a chodníky nebyly vidět. Tam nikdo pěšky do práce nechodil, jenom já,” směje se. “Zaučoval jsem toho chlápka, shodou okolností byl stejně narozený jako já! Učil na střední škole, já se ho ptal, proč se to chce naučit a on říkal, to je taková životní zkušenost. Stali se z nás kamarádi. Byl vynikající muzikant, všechny nástroje si nahrával sám, pak si vydal CD, ještě ho od něj mám. Po návratu jsem dělal chvíli v Německu, potom na odbytu ve Strunalu (bývalá Cremona) a v 61 letech mě poslali do důchodu, že pro mě nemají práci.”

Cremony je škoda

Devadesátá léta přinesla nejen svobodu, ale také divokou privatizaci. Národní podnik Cremona Luby se privatizoval v roce 1992. “Pracovně se v Cremoně hned po revoluci nezměnilo nic, pořád se muselo dělat v normě. Po privatizaci se z Cremony stal Strunal, protože se zjistilo, že Cremona je v Itálii ochranná značka.” To samo o sobě nebyl problém. “Ale pak přišel nový mladý výrobák, strašný chytrolín, všechno věděl lépe než nějaký dělník.” A nad výrobou strunných nástrojů v Lubech se začala stahovat mračna. Brány podniku se definitivně zavřely v roce 2020. 

Pamětník prožil v Lubech skoro celý život. “Měli jsme docela dobrý vztah s těmi, kteří se pak nechali tzv. “do-odsunout”. To byli místní mistři kytaráři. Tady nebyla nevraživost. Chodili jsme do jedné hospody, jedné jídelny, do jedné školy. Myslím, že tu nebyly špatné vztahy. Neměli jsme si co závidět, nikdo nic neměl. To, že odešli v 68., to byla pro Luby ztráta. Najednou tu nebyl žádný kytarář,” konstatuje Svatopluk Cagašík a vyprávění o tradici výroby houslí v Lubech uzavírá slovy: “S Cremonou to vidím špatně. Myslím, že je to škoda, ta fabrika už se neobnoví. To by musel být velký mecenáš, aby do toho mohl hodně vrazit. Protože technologie, dřevo, všechno rozprodali. A taky dnes děcka, co se vyučí na houslařské škole v Chebu, tak málokdo jde dělat nástroje. S maturitou v kapse pokračují na vysokou. Ale ve škole dělají také workshopy. Když se přihlásíte, zaplatíte materiál a pod vedením mistrů si ten nástroj postavíte. Kamarád z Chebu si už takhle postavil pět kytar!”