Zdenek Zukal

* 1954

  • „Celá matčina rodina byla z Vídně. A v srpnu 1968 se tam nějakým způsobem dalo jet. Odjeli jsme s babičkou, která tam měla sestru. Bylo ti asi týden před 21. srpnem. A 20. srpna jsme cestovali domů. Všichni nám říkali: ‚Nejezděte, budou vás okupovat Rusové.‘ My jsme se tomu smáli a říkali, proč by nás měli okupovat naši největší přátelé? Přijeli jsme domů, vyspali jsme se a v Olomouci už byli Rusové. Byl to šok. Bydleli jsme v domě na náměstí Hrdinů, kde byla dole mototechna a nahoře byly sochy. Byla to dříve Československá nebo Pojišťovací banka. Původní nápis tam byl ještě vidět. Rusové si asi mysleli, že je to banka, a tak naproti, na roh Riegrovy ulice, postavili dělo, které mířilo přímo nám do oken ve čtvrtém patře.“

  • „Matka mě nikam nechtěla pustit, ale já samozřejmě vyběhl s kluky na náměstí. Riegrovou ulicí přijely obrněné vozy. Lidi, studenti a všichni jsme je obklopili. Oni [Rusové] dostali strach a pustili do vzduchu několik dávek. My jsme se nějak rozprchli. Je to dost silná vzpomínka na to, že když Rusáci přijeli, měli i strach. My jsme samozřejmě taky měli strach, když začali střílet.“

  • „Každý večer jsme museli sledovat komunistické zprávy. Dala se tam ale chytit i německá televize. Asi na dvě minuty jsme pustili reklamu z Německa. Byly tam nějaké pěny, polonahé koupající se ženy. Dva stany nadržených borců řvaly nadšením. Jenže se z toho udělalo skupinové sledování západní televize. Přijeli kontráši [příslušníci vojenské kontrarozvědky] a jednoho po druhém nás vyslýchali. Hrozil nám vyhazov ze školy a dva roky vojny místo jednoho.“

  • „Byla to součást běžného života. Po městě pořád jezdila ruská auta. Člověk si na ně dával pozor. Nevěděl, co ten člověk v gazíku udělá, protože oni byli něco víc. Říkalo se, že jezdí jak hovada. Někteří lidé s nimi kšeftovali. A byly tady také dva ty jejich obchodní domy ‚univermagy‘, kde se chodilo nakupovat jejich zboží. Dělali z toho ruské tuzexy. Na všech akcích byli vidět jejich šéfové ověšení medailemi. Když je člověk viděl, přešel na druhou stranu silnice. Nikdo se nechtěl s nimi konfrontovat. Vědělo se, že na Libavé mají nějaké rakety. Byli tady jako nebezpečí ve vzduchu.“

  • „Přišel jsem na podání vysvětlení. Policajti mi ale řekli, že jsem zatčen. Vůbec jsem to nechápal. Dali mi pouta, sebrali tkaničky, řetízky, asi abych se neoběsil. A vezli mě k soudu, který měl rozhodnout, jestli budu vzat do vazby. Naštěstí jsem stihl dát echo známým. Přijeli novináři. Byl tam i Pavel Dostál, tehdy už poslanec. A už se medializovalo. Také Železný z Novy se za mě postavil. Byl to ale hrozný pocit. Už mi řekli, že mě chtějí dostat na Mírov, protože tam je taky vyšetřovací vazba a je to tam horší. Nevěděl jsem, co bude. Bylo mi do pláče. Byl jsem psychicky zlomený. Za komunistů nic, a teď mě vedou jako ovci na porážku.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 10.05.2018

    (audio)
    duration: 03:03:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem šťastný, když padl komunistický režim. V 90. letech jsem prožil velkou deziluzi

Zdenek Zukal / Olomouc / 2018
Zdenek Zukal / Olomouc / 2018
photo: E.D.

Zdenek Zukal se narodil 23. září 1954 v Olomouci. Matka pracovala jako prodavačka, otec byl radiotelegrafistou u Československé námořní plavby. Maturoval na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích. Vystudoval obor teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde pak pracoval v audiovizuálním centru. V listopadu a prosinci 1989 se zapojil do protikomunistické revoluce. Natočil desítky hodin videozáznamů ze stávek, demonstrací, výjezdů stávkujících studentů a herců do továren a obcí v regionu. Prostřednictvím videožurnálů šířil informace o revolučních událostech. V roce 1993 si založil vlastní televizní studio a začal dodávat soukromým televizím reportáže z regionu. V souvislosti se sérií reportáží o takzvané Olomoucké kauze čelil obžalobě z křivého obvinění policistů. Nakonec nebyl odsouzen.