Ing. Zora Zemene

* 1926

  • „Na jaře 1968 jsem šla do Rovnosti, protože mě přišli přemluvit, abych přešla, že to Rovnost potřebuje. Rovnost byl komunistický deník, ale takový, řekla bych fajn deník, protože kromě těch, kdo se tam zabývali tím, že my jsme komunisti a kdo je víc, tak ti ostatní, to nebylo tak zlé. A já jsem měla vědu a techniku, rubriku. Takže mi tam nebylo zle, protože jsem, například: někdo vynalezl ve světě něco a já jsem mohla, sice ne do světa, ale mohla jsem o tom psát, protože to byla odbornost. Například Dalešická přehrada, hodonínské lázně, vícero takovýhle věcí, které jsem obhospodařila pořádnou žurnalistikou. A pak se vynalezla kyselina DNA, a to přišlo z venku. Někde jsem četla takovou brožurku, to byl biofyzikální ústav v Brně, a já jsem tam šla, nikoho jsem neznala, šla jsem tam nanečisto jako malá holka, a říkám: ,Prosím vás, já jsem to četla, ale nic o tom nevím. Buďte tak hodný, řekněte mi, na co to je, proč to je atakdále. Ale musíte se mnou mluvit jak s prvňákem, protože já o tom nic nevím. A on byl tak hodný, ten vedoucí, že si se mnou pohrál. Všecko mi to do detailu vysvětlil, já jsem o tom napsala velký článek a získala jsem uznání jako novinářka. Já jsem komunismem byla málo [poznamenaná], jenom že jsem byla v té Rovnosti. Ono to vypadá jako výmluva, ale tam nás bylo hodně takových. Kromě jednoho, který musel psát o tom, co je v komunismu nového a jak je to dobré a čestné. Ale ti ostatní nemuseli, protože měli rubriky.“

  • „Byli jsme v zemljance, tam, jak se schovávají brambory. Jak se schovávají brambory, na Slovensku, to bylo dřív v těch podhorských nebo chudých rodinách, co byli malorolníci. Tam schovávali brambory a zeleninu před mrazem, aby nezmrzla. A tam jsme se my, kdo mohl, tak se dostal do zemljanky a nad námi Malinovského armáda, ale to bylo něco strašného. A aby to nevypadalo blbě, tak náš tatínek se obětoval, nedá se to jinak říct. Říkal: ,Já zůstanu nahoře, protože ženské musí všechny pod zem.‘ Tak nás tam bylo asi 20 z té dědiny, kdo mohl. Tak takovéhle byly poměry na osvobození Malinovského armádou.“

  • „Už se blížili Němci. Já jsem tu maminku nechtěla opustit, ale nedalo se, protože to vypadalo, že mě buď zastřelí nebo co. A že mamince, jako starší ženě nic neudělají. Tak jsem vzala akorát kabát, nějaký šátek a jeden nůž. Ten nůž jsem měla donedávna v domácnosti. A letěli jsme dopředu někam daleko, aby nás nechytili. Už do nás stříleli zezadu. Utíkali jsme a šli ve dne v noci. Pak už se dalo jenom někde na mezi spočinout. No ale jak jsme šli a lidi v dědinách viděli – protože ty dědiny nejsou tak vzdálené, je to dost blízko – tak kdo chtěl, tak ho vzali k sobě do bytu, aby se tam aspoň vyspal a najedl. Neměli jsme nic. Já jsem se naštěstí s němčinou vždycky dohovořila, kde ti Němci jsou. Tak jsem to zase tlumočila. Ale měla jsem strach. Chtěla jsem se dostat do Bratislavy, domů. Protože tam byl táta a nevěděla jsem, kdo ještě. Sestra byla v Martině u babičky, maminka v nemocnici. No a tohle trvalo, já to sama nepochopím, protože ten přepad byl 24. augusta, srpna. A já jsem přišla domů do Bratislavy schvácená, zničená, všivavá 4. prosince. Já si to dneska sama nevysvětlím, kde jsem byla. Nikde jsem nebyla, tak jsem spala, jedla, žrala, co jsem našla nebo kdo mě co dal. Protože to nemohlo trvat čtyři měsíce.“

  • „Já jsem ještě chodila do školy se Židovkama a potom už si pamatuju, že když přišlo zle na Židy, tak nesměli chodit ani po hlavních třídách. Ze školy je vyhodili, nesměli chodit po hlavních třídách. Byl asfaltový chodník a vedle travnatý, tak mohli chodit jenom vedle, ne po tom asfaltovém. Pak jsem viděla i jeden nebo dva odvozy, když připravovali s kuframa takové velké zástupy. Ale to vám teď už nevím, kdy a kde, opravdu. Mám to před sebou, ale nevím, kdy a kde to bylo. Byli tam i známí, nikdo nevěděl, co se s nimi bude dít. Mysleli si, že je někam svážejí, ale ne, že bude něco takového, jak bylo.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 15.04.2021

    (audio)
    duration: 01:53:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byli jsme komunisté jenom v knížkách, ne v přesvědčení

Zora Zemene v roce 1949
Zora Zemene v roce 1949
photo: Archiv pamětnice

Zora Zemene, rozená Hedánková, přišla na svět 19. května 1926 ve městě Turčiansky Svätý Martin (od roku 1950 Martin) v Žilinském kraji. V dětství se opakovaně setkala s T. G. Masarykem, který v okolí města trávil dovolené. Za války navštěvovala gymnázium v Martine. Během násilí, které doprovázelo Slovenské národní povstání, se dlouhou dobu ukrývala sama v lesích. Zbytek války prožila s rodiči v Bratislavě. Během osvobození se s matkou a dalšími ženami ukrývala v zemljankách v obci Svätý Jur u Bratislavy. Po druhé světové válce studovala žurnalistiku v Praze. Během studií vstoupila do sociálnědemokratické strany, po jejím sloučení s KSČ v roce 1948 zůstala členkou komunistické strany až do sametové revoluce. Po studiích se s manželem RNDr. Leopoldem Zemene přestěhovala do Brna, kde vystřídala vícero novinářských pracovních pozic – v Lidových novinách, univerzitním časopise Universitas i stranickém plátku Rovnost. Před svým odchodem do důchodu, počátkem 80. let, pracovala v brněnském rozhlase. V důchodu navázala spolupráci s CK Čedok, díky které se za minulého režimu podívala do řady západních zemí. Svými výjezdy na Západ se zároveň dostala do hledáčku StB. Sametovou revoluci prožila Zora Zemene v Brně, kde žila i v době natáčení rozhovoru (2021).