Josef Zdražil

* 1944

  • „Tam na území bývalé Jugoslávie se ta fronta přecházela z jedné... a pořád se to přelévalo a různé armády se tam převalily – Němci, Italové, Rusové, tam byli partyzáni. A během tý války nás třikrát evakuovali, to znamená, že vám přijdou říct, když si představíte, že sedíte doma nebo něco děláte, a teď přijdou, že za čtvrt hodiny musíte opustit ten dům. A nevíte vůbec, jestli se tam vrátíte, jak to vůbec všechno dopadne. A byli jsme třikrát, ale jak jsem říkal, já to nemám, to mně byl rok, takže si to nepamatuju, znám to z vyprávění. Byli jsme v lese u partyzánů a problém byl, že nebylo co k jídlu, a jeden čas poměrně dlouhou dobu jenom fazole tam byly, jinak vůbec nic, což teda vůbec není vhodná strava pro malý děti. Taky jsem z toho měl velký zdravotní problémy, to bylo, jak se říká, že člověk uteče hrobníkovi z lopaty, tak jsem byl v ohrožení života.“

  • „Tak jsem vstoupil do pionýrský organizace, na to si pamatuju docela přesně, protože jsem tam dlouho nevydržel. Měli jsme schůzku jednu, támhle jsme šli, někde venku jsme byli, koukali jsme na Semily. Měli jsme nějakého vedoucího, který se jmenoval Poláček, a takhle jsme tam seděli a on říkal: ,Je tady hezky, že jo?‘ Tak my jsme jako děti kývaly hlavou, jaký je to tady pěkný. Samozřejmě se nám tady líbilo. A on najednou mi řekl: ,Ale ty seš od toho krvavýho psa Tita.‘ Tito byl vrchní představitel Jugoslávie, bývalé. Já jsem říkal: ,No jo, já jsem se v Jugoslávii narodil, že jo.‘ A on říkal: ,Protože seš od toho krvavýho psa Tita, tak to teda nemůžeš mít šátek, to ti ho seberu.‘ Tak mně sebral šátek, tak jsem přišel s brekem domů.“

  • „Když umřel děda, tak moji matku odsud nepustili ani na jeho pohřeb. A já jsem byl poprvé, jsem se dostal zpátky, tehdy to byla Jugoslávie, do Jugoslávie, v roce 1964 a to nebylo tak jednoduché, jako je to dneska, že máte cestovní pas a nikdo vás nedrží tady, vy cestujete. My jsme museli žádat o peníze na cestu, takzvaný devizový příslib. Potom vyplňovat a žádat o takzvanou výjezdní doložku a pak vám dali pas. A spoustu dotazníků. Když jsem byl ve škole, učil, tak o nás rozhodovali, já nevím asi sedm podpisů, razítek jsem potřeboval, než jsem mohl vyjet.“

  • Full recordings
  • 1

    Semily, 08.02.2018

    (audio)
    duration: 53:03
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Sledovat, co se děje ve městě, ve státě, ve světě

2.jpg (historic)
Josef Zdražil

Josef Zdražil se narodil 3. února 1944 ve Vukovaru na území bývalé Jugoslávie. Válku prožívala jeho rodina velmi dramaticky, protože přes Vukovar se několikrát přehnala fronta a byli třikrát evakuováni z domova, který byl pak zničen. Po válce se z Jugoslávie postupně stával komunistický stát. Zdražilovi se rozhodli odejít do Československa, kde měl pamětníkův otec kořeny. V roce 1947 přišli do Československa a od roku 1949 žili v Semilech. Po nástupu komunismu i v Československu měli Zdražilovi negativní kádrový posudek kvůli svému původu. Jugoslávie totiž byla se Sovětským svazem ve sporu. Josef Zdražil ani jeho sestra nemohli studovat, co chtěli. Pamětník nakonec vystudoval učitelství a učil na škole v Lomnici nad Popelkou a pak v Semilech. Následně působil v dětském domově jako vychovatel a později jako ředitel. Po sametové revoluci působil i jako ředitel školských úřadů. Vukovar, odkud Josef Zdražil pochází, byl zničen během rozdělování Jugoslávie v 90. letech.