The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Zdražil (* 1944)

Sledovat, co se děje ve městě, ve státě, ve světě

  • 3. února 1944 narozen ve Vukovaru (dnešní Chorvatsko)

  • 1947 – rodina odešla z Jugoslávie do Československa

  • 1949 – stěhování do Semil

  • zákaz studia z kádrových důvodů

  • 60. léta – učitelem ve škole v Lomnici nad Popelkou

  • 1994 – ředitelem školských úřadů

Několikrát jsme museli začít úplně znovu

Josef Zdražil se narodil 3. února 1944 ve městě Vukovar na území bývalé Jugoslávie. Během války byla Jugoslávie rozdělena a Chorvatsko, kam patřil i Vukovar, se připojilo na Hitlerovu stranu. „V tom roce bylo Chorvatsko fašistický stát a jmenoval se Hrvatska nezavistna država.“

Jeho maminka pocházela z Vukovaru, kde byl její otec ředitelem školy a varhaníkem v místním kostele. Otec pamětníka se narodil také v Chorvatsku, ale jeho otec pocházel od Kroměříže. Ve Vukovaru pracoval Josefův otec ve velké továrně Tomáše Bati. Pracovalo zde okolo dvaceti tisíc lidí. „Říkali tomu ‚Malý Zlín‘.“

Druhá světová válka probíhala ve Vukovaru velmi dramaticky. „Na území bývalé Jugoslávie se ta fronta převalovala pořád ze strany na stranu a pořád tam procházely různé armády.“ Po celou dobu války byla rodina v ohrožení a třikrát se musela narychlo evakuovat z domu. „Teď si představte, že sedíte doma a přijdou, že za čtvrt hodiny musíte opustit dům, a nevíte vůbec, jestli se tam vrátíte... Pak jsme se vrátili do domu a ten byl vybombardovaný. Člověk musel začít znovu, a takhle se to několikrát za války opakovalo.“

Josef Zdražil se narodil až ke konci války, takže většinu zážitků zná jen z vyprávění rodičů nebo starší sestry. Během války se například rodina musela schovávat u partyzánů v lese. Velký problém byl s jídlem, kterého byl naprostý nedostatek, a nějakou dobu jedli výhradně fazole. „To teda není vůbec vhodná strava pro malé děti, taky jsem z toho měl velké zdravotní problémy. Byl jsem až v ohrožení života.“

Po konci války se u rodiny ubytovalo několik sovětských vojáků pod vedením majora. „Ten si mě oblíbil a vozil mě na koni. Dovedu si představit, proč si vypěstoval takový vztah ke mně. V Rusku měl celou rodinu a o tu přišel. Jeho děti taky zahynuly ve válce a ten nejmladší syn byl tak starý jako já.“

Sebral mi šátek kvůli Titovi

Po válce byla Jugoslávie sjednocena a v zemi byl nastolen komunistický režim pod vedením Josipa Tita. Situace nevypadala dobře a pamětníkovu otci se ozvali jeho příbuzní z Československa. „Psali tátovi, ať přijedeme sem, že je to tu po válce dobré a že se nám tu bude líbit.“ Otec se dlouho nerozmýšlel a v roce 1947 se s celou rodinou odstěhoval do Československa. Cestovali dlouho vlakem přes Maďarsko, ale do země se úspěšně dostali.

Nějakou dobu žili v Benešově nad Ploučnicí a pak se přestěhovali do Jablonce nad Nisou. „Po válce se i tady měnili obyvatelé. Tahle oblast byla převážně německá a Němci museli odejít.“ Pamětníkův otec si našel práci úředníka v bavlnářských závodech v Semilech. Časem se začaly dělat nábory do dělnických profesí, a otec tedy odešel přímo do přádelny.

V roce 1949 se rodina přestěhovala z Jablonce do Semil. „To si pamatuju úplně přesně, přistěhovali jsme se den před Štědrým dnem a bylo hrozně sněhu.“ V Semilech začal Josef Zdražil chodit do základní školy. On i jeho sestra se rychle naučili česky a s učením neměli problém. „Moje mateřština je chorvatština, protože to je jazyk, kterým na mě mluvila maminka.“

Jeho sestra se učila velmi dobře a jejím snem bylo studovat medicínu. Podala si přihlášku na školu, ale studium jí nebylo umožněno. „Zavolali si ji a říkali, jak si to dovoluje se s jugoslávskou výchovou ucházet o toto místo.“ Ještě několikrát se o to pokusila, ale bez úspěchu. Svůj celoživotní sen být doktorkou si tedy splnit nemohla.

I na pamětníka negativně dopadlo, že pochází z Jugoslávie. Sovětský svaz byl totiž s Titovým režimem v roztržce a Jugoslávie byla příkladem komunistického režimu, který sešel z cesty. Na svůj původ narazil Josef Zdražil například při vstupu do pionýrské organizace. Všichni spolužáci byli v Pionýru, ale pamětníkovi otec nechtěl dovolit, aby se do organizace také přihlásil. „Mně jako klukovi to bylo nepříjemný, že se od těch ostatních liším. Nakonec jsem tatínka přesvědčil, abych taky mohl vstoupit do pionýrské organizace.“ Celý šťastný šel na pionýrskou schůzku, kde k nim hovořil jejich vedoucí. „Seděli jsme na schůzce a vedoucí říkal: ,Ty seš od toho krvavýho psa Tita, takže nemůžeš mít šátek.‘ Sebral mi pionýrský šátek. Já přišel domů s brekem.“

Po roce 1948 se hranice Československa uzavřely, a Zdražilovi neměli tedy možnost se do Jugoslávie vrátit. V roce 1957 zemřel ve Vukovaru dědeček. „Když umřel děda, tak moji matku odsud nepustili ani na jeho pohřeb. Já jsem se poprvé dostal zpátky do Jugoslávie v roce 1964. Nebylo to vůbec jednoduché.“

Josef Zdražil se chtěl stát středoškolským učitelem. Přihlásil se na vysokou školu v Olomouci a zkoušky úspěšně složil. Po zkouškách však následoval ještě pohovor. Tím z kádrových důvodů neprošel a dozvěděl se jen, že městský výbor KSČ nedoporučuje, aby šel studovat. Bylo mu navrženo, ať jde na technický obor, kde nebude mít negativní vliv na mládež. Nakonec se pamětníkovi podařilo vystudovat v Liberci alespoň učitelství pro základní školu.

Asi si neuvědomuji, že jsem socialistický učitel

Po absolvování vysoké školy nastoupil Josef Zdražil nejprve na základní školu v Turnově a později v Lomnici nad Popelkou. Zvlášť na lomnickou školu vzpomíná velmi rád. Byla to velká škola, kam spadalo mnoho dětí z okolních vsí. V učitelském sboru jich bylo pětačtyřicet a Josef Zdražil měl na starost tělocvik. Mnoho jeho tehdejších žáků je dnes úspěšných v mnoha oborech a on je na ně pyšný.

V Lomnici byl i v roce 1968, kdy se začala atmosféra v komunistickém režimu konečně trochu uvolňovat. Vzpomíná na to, že se dalo otevřeně diskutovat i o politických otázkách. V té době se také Josef Zdražil zasadil o stavbu nového hřiště ve škole, které slouží k tělocviku dodnes. V Lomnici prožil okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Viděl jsem, jak se lidi najednou přizpůsobovali.“

Začátkem normalizace byl přeřazen do Základní školy Ivana Olbrachta v Semilech, kde sháněli nového tělocvikáře. To už nebylo tak příjemné prostředí jako v Lomnici. Semilskou školu vedla ředitelka, která byla silně komunisticky založená a své podřízené šikanovala různými povinnostmi, jako třeba číst Rudé právo nebo vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. „Když vás pořád někdo peskuje, tak je to docela protivný.“ To všechno Josef Zdražil odmítal, a tak byl často terčem ředitelčiných útoků. „Ona pak někde na poradě řekla, že bych měl dát výpověď, protože si asi neuvědomuju, že jsem socialistický učitel.“

Pamětník školu tedy rád opustil a odešel pracovat do dětského domova v Semilech. Nejprve tam působil jako vychovatel a po sametové revoluci se v roce 1990 stal jeho ředitelem. Po nějaké době dostal nabídku na práci zástupce ředitele školského úřadu. V roce 1994 byl povýšen na ředitele, kterým byl až do zrušení školských úřadů v roce 2000. Agenda školských úřadů pak přešla na kraje a Josef Zdražil rok působil na krajském úřadě. Poté se přihlásil do konkurzu, který vyhrál, a opět tři roky působil jako ředitel dětského domova.

Musíme dělat to, co považujeme za dobré

Josef Zdražil prožil celý život v Československu, ale v jeho rodném městě Vukovar mu zůstali příbuzní, takže se o osud města přirozeně zajímal. Bohužel druhá světová válka nebyla jediné tragické období, které toto město a celá bývalá Jugoslávie prožívaly. V devadesátých letech začala v Jugoslávii nová válka, tentokrát spojená s osamostatňováním jednotlivých států. Vukovar leží na hranicích mezi Chorvatskem a Srbskem, a ve válce byl tedy významným územím. Dlouho a brutálně bylo město ostřelováno srbskou armádou. Zemřela velká část civilního obyvatelstva a sedmdesát procent celého města bylo srovnáno se zemí. „Dodnes se hledají obrovské masové hroby.“ Rozstřílená vodárenská věž ve Vukovaru se stala symbolem hrůzy jugoslávské války.

Josef Zdražil brutální boje při rozdělování Jugoslávie sledoval s obavami z České republiky. „Je nutné se angažovat v tom, co se děje. Sledovat, co se děje ve městě, v republice a ve světě, a dělat to, co považujeme za dobré.“ Pamětník byl v Semilech celkem třikrát zvolen do zastupitelstva. „Po roce 1989 se diskutovalo, co udělat s mozaikou na náměstí, kde je zobrazen srp a kladivo. Nakonec se zastupitelstvo shodlo a myslím, že dobře. Nechalo se to na místě a jen se k tomu dal citát: ,Kdo nezná svoji minulost, je nucen ji opakovat.‘“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)