Emílie Koudelová

* 1926

  • „Mé dětství nebylo moc pěkný. Byla jsem nejstarší dítě a dost z toho si pamatuju. Ale nejvíc si pamatuju, že mi matčina sestra koupila malou porculánovou panenku s vláskama. Rodiče tehdy neměli tolik peněz, aby nám kupovali hračky nebo něco takového, takže já jsem si s tím hrála. A ještě si pamatuju, že mi teta koupila oringle (náušnice), ale nevím, kde jsou, ty se ztratily. Maminka nám našila hodně panenek. Tehdy jsme bydleli v Palešniku u nějakého děda Mila a tam jsme si já a sestra vypucovaly a očistily nějaký chlívek, tam jsme si to pěkně zařídily a tam jsme naše panenky měly. Když nějaká panenka byla stonavá (nemocná), já jsem jí píchala párátkem a sestra je pak i pochovávala. Tak to je mé nejmladší dětství. Pamatuju si, i když se sestra Marie narodila, protože maminka byla sama a já jsem musela k sousedce, aby se zavolala porodní asistentka, paní Volnová. Pak když přišla a maličká se narodila, tak jsem to malé dítě já, ještě taky dítě, zvedla a dala matce na postel. Potom jsem trošku odrostla a začala jsem chodit v Palešniku do školy, ale život byl dost těžký. Proto se maminka krz to, že počítala, že v Garešnici bude moct jako švadlena líp žít, tak jsme se odstěhovali do Garešnice. A tam jsem já odrostla i skončila školu, otec mi tam i zemřel. Takže mé malé dětství bylo všade, ale nejvíc v Garešnici, kde jsem odrostla do mladých dnů. Jako děti jsme neměly, moc hraček, ale měly jsme, co dnešní děti nemají. Měly jsme louky, měly jsme sousedy dobré...“

  • „Když jsem ještě pracovala v továrně (v Německu), přišel tam do dveří voják a já jsem se tak na něj zakoukala a on normálně zčervenal. On byl německý voják, ale z povinnosti. Když byl na ruské frontě na stráži, tak si nechal zmrznout nohy, aby mu je částečně uřízli (palce) a on se mohl vrátit zpátky, aby nemusel být na vojně. Nakonec jsme se seznámili a zasnoubili, ale když pak přišel konec, já jsem se vrátila domů, nevědíc, že se odsud nebudu moct vrátit. Jmenoval se Rudi Ethel, nevím, co se s ním pak stalo. Chodila jsem pak i k nim domů, rodiče měl opravdu výborný, měli mě rádi, dokonce řekli, že se o děti (mladší sourozence pamětnice) budou starat, jestli zůstanou živé. On mi pomohl, abych děti dala ven, na vesnici, byly tam ve vystěhované škole, aby nebyly v Lipsku. Já jsem si pak pro děti, když už válka pomalu končila, odešla a dovedla je domů, ale jen co se přišlo na nádraží, už bylo znovu bombardování. Celý týden to tlouklo, ale pak už byl konec. Lidé, se kterými jsme byli v kontaktu, i když to byli Němci, byli to hodní lidé. Vídala jsem se i s lidmi z lágru, bylo nás tam hodně, už si nepamatuju kolik. A ještě něco je důležité: já jsem normálně směla do tramvaje, směla jsem všude chodit, nikdo mi nedělal žádné problémy. Nakonec si už ani nevšimli, že jsem cizinka, protože jsem se naučila tak dobře německy, že to na mně nebylo znát. A jednou jsem byla v tramvaji a přišli tam Češi, přišli na donucenou (nucenou) práci do Lipska. A hoši jako hoši, když si všimli nějakého děvčete... Oni se taky směli normálně pohybovat (po městě), nebyly žádné problémy s nimi. A v tramvaji byla nějaké Erika a oni se na ni navalili, chtěli, aby s nimi šla do kina, ale neuměli dobře německy, tak to šlo všelijak. Ale ona povídá, že nemá zájem. Já jsem věděla, kde bydlí, a slyšela, že mluví česky, věděla jsem, kdo to je. Takže když Erika vystoupila, tak oni přišli ke mně a slečno tohle a slečno tamto... Jeden říkal, slečno, vy byste mohla večer přijít. A já povídám, když bych neslyšela to, co jste mluvili s Erikou, možná bych i přišla. Ježíšmarjá! To je naše Češka!“ (Kluci byli překvapení, že umí česky.)

  • „Začínala jsem v Dežanovci (vesnici nedaleko Daruvaru), byla to neděle ráno, byla jsem povolaná na jeden porod. Přišla jsem tam a její maminka se začala smát a povídá, nesete jí to v klíně? Já povídám, že nenesu nic, nejdřív musím vidět, kdy to přijde. Když jsem se na to podívala, povídám, tohle bude asi zítra ráno. Povídám, já se ještě vrátím domů a odpoledne přijdu, všechno je v pořádku. Jenomže ve škole vy máte porodní sál, postel, všechno, co k tomu potřebujete, velké světlo a tady byl ten stožok (stolek), sláma. Vy si to musíte připravit, abyste to mohla porodit, aby všechno dobře dopadlo. A druhý den ráno se to opravdu narodilo, byla to holčička a ta holčička snad dostala mé povolání. Nevím, kde teď žije, už si nepamatuju ani příjmení, ale vím, že byla první. První jsem v Dežanovci měla holčičku. Dělala jsem tam asi sedm měsíců, chtěla jsem nejdřív do Daruvaru, ale tady mě nevzali, tak jsem odešla do Pakrace pracovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Dolní Daruvar, Chorvatsko, 14.06.2016

    (audio)
    duration: 02:23:58
Full recordings are available only for logged users.

To, co musí prožít dítě při porodu, by dospělý jen těžko snesl

Emílie Koudelová ve věku 26 let
Emílie Koudelová ve věku 26 let
photo: archiv pamětnice

Emílie Koudelová, rozená Kraislová, se narodila 8. listopadu 1926 ve vesnici Veliki Bastaji v dnešním Chorvatsku jako nejstarší z pěti sourozenců. Její rodiče byli přistěhovalci českého původu, a proto doma mluvili vždy česky. Často se stěhovali za prací, později žili v městě Garešnica, kde pamětnice absolvovala povinnou čtyřletou školní docházku. V roce 1938 jí zemřel tatínek a na začátku války ji matka poslala za svým bratrem do Cerne u Vinkovců a odtamtud odjela za tetou do Bělehradu. Na jaře 1941 lidé začali z města odjíždět, protože se báli německého bombardování. Odjela i teta s pamětnicí. Čekala tři dny na bělehradském nádraží, než se jí podařilo dostat se do vlaku domů. Město opustila dva dny před bombardováním. V lednu 1942 odjela za prací do německého Lipska. Pracovala tam jako uklízečka, později v továrně na děla a nakonec jako zdravotnice. Rychle se naučila jazyk a zasnoubila se s německým vojákem Rudim, který v továrně prováděl sabotáže. V Lipsku Emílie zažila bombardování, při jednom z posledních se ztratil její bratr, kterého už nikdy nenašli. Po válce odjela s celou rodinou domů a se snoubencem se už neviděla. Na podzim 1946 poznala svého budoucího muže Stanislava a ještě téhož roku se vzali. Měli dva syny, Mirka a Drahoslava. V roce 1952 se přihlásila na zdravotnickou školu v Zadaru na obor porodní asistentka a manžel se doma staral o malé syny. Od roku 1954 pomáhala na svět dětem v Daruvaru a okolí. V letech 1975 až 1977 pracovala jako zdravotnice a porodní asistentka v Libyi ve městě Homs (Al-Khums), evropský personál pro tuto nemocnici zajišťovala Jugoslávie. Domů se vrátila za syny, protože její manžel mezitím zemřel. Syn Drahoslav odešel v 80. letech za prací do Československa a Emílie Koudelová za ním v roce 1989 přijela. Žila tři roky v Praze a našla si práci jako vrátná na studentských kolejích na Větrníku. V Jugoslávii mezitím začala válka a pamětnici vykradli a zničili její rodinný dům. Ztratila tehdy mnoho rodinných dokumentů i sešitů s poznámkami o své práci.