The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Wirth (* 1961)

• narozen 1. listopadu 1961 v Lanškrouně

• rodina roku 1953 do Lanškrouna nuceně přesídlena v rámci kolektivizace

• roku 1969 se vrátila do Štěpánovic na Klatovsku

• pamětník vystudoval zemědělsko-technickou střední školu

• roku 1984 nastoupil ke studiu teologie v Litoměřicích

• v listopadu 1989 se v Římě zúčastnil svatořečení Anežky České

• podílel se na dění sametové revoluce v Litoměřicích

• v roce 2025 stále působil jako farář ve Zbynicích

Katolický kněz Jan Wirth o sobě říká, že nemá rád velebnou důstojnost. „Úřaduje“ pod lipou nebo v hospodě a lidem se snaží v jejich cestě k Bohu nepřekážet. Snad právě proto se v jeho farnostech ve Zbynici a Těchonicích málokterá svatba nebo pohřeb nekonají v kostele. Když se na Šumavě zeptáte na místního pana faráře, nejspíš se dozvíte, že je to „takový sedlák a koňák“. Jan Wirth totiž devadesátých letech začal hospodařit ve Štěpánovicích na statku, o který jeho rodinu připravila násilná kolektivizace. Říká, že být sedlákem znamená něco úplně jiného, než si dnes lidé představují: „Dneska jsou sedláci buď nenapravitelní romantici, nebo jim jde naopak jen o peníze. Příkladem je třeba Babiš. Ten když řekne ‚selský rozum‘, tak tím myslí vypočítavost. To zkazili komunisti, pro ně bylo všechno včetně zvířat jen výrobní prostředek. Být sedlák v pravém slova smyslu znamená vážit si dobytka a přírody, je to vlastně to, čemu se dneska říká udržitelnost.“ 

Jan Wirth se narodil 1. listopadu roku 1961 v Ostrově u Lanškrouna. Tento poetický název patří původní sudetské obci Michelsdorf v Sudetech, která se stala skutečným ostrovem vyhnanců režimu. Všechny spojovalo to, že měli soudem zakázáno přiblížit se k hranicím okresu, ze kterého byli vystěhováni. Stejně jako pamětníkovi prarodiče a otec, kteří byli oběťmi komunistické Akce K – jako kulak. „Rodina mé maminky sem přišla dosidlovat pohraničí po válce, protože děda měl zemědělskou školu. Žili tam jen Němci, ale muži byli mrtví nebo v zajetí a samy ženy nezvládaly obhospodařovat statky. Bydleli u nějaké rodiny, která pak šla do odsunu, ale vztahy s nimi měli dobré, vím, že se pak i navštěvovali,“ vzpomíná pamětník. 

Dědu nejvíc bolelo, když trpěli jeho milovaní koně

Jakub Wirth (1887) hospodařil od útlého mládí na rodinném statku ve Štěpánovicích, kam si v roce 1922 přivedl svou ženu Barboru, po roce se jim narodil syn Jan, pamětníkův otec. Hospodářství zahrnovalo polnosti i hospodářská zvířata, Jakub byl na svou dobu dosti moderní a statek vybavil zemědělským náčiním, jako je lis nebo mlátička. Ostatní sedláci prý nechápali, proč do vybavení dává tolik peněz. „Když si děda koupil sekačku, kterou tahali koně, tak ale stejně ráno vstával a chodil kosou obsekávat meze, protože byl zkrátka na takovou poctivou práci zvyklý,“ popisuje Jan Wirth.

„Soudruhům, kteří vysedávali v hospodě a nechali se unést myšlenkou kolektivizovaného zemědělství, se samozřejmě dědův statek líbil, chtěli ho vzít do družstva a z dědy udělat předsedu,“ říká s tím, že o kolektivizaci měli zájem spíš ti méně schopní, často to byli ti, kterým jeho děda pomáhal už za války plnit dodávky pro nacisty. Jakub Wirth se pochopitelně svého těžce vydřeného hospodářství vzdát nechtěl. Během násilné kolektivizace Wirthovi museli odevzdat nejcennější zemědělské stroje, další dali pod hrozbou vysoké pokuty do nuceného odkupu. Jakub Wirth měl vřelý vztah ke všem zvířatům, ale obzvlášť hrdý byl na své chovné klisny. Jedním z postihů, které ho nejvíce bolely, bylo to, že musel své chovné březí klisny dávat k dispozici do JZD. „Děda s nimi musel v noci pracovat na svém, aby byl schopen odevzdávat předepsané dodávky, ale ráno musely být okšírované a soudruzi je dřeli v tom svém nově založeném družstvu. Když mi to táta vyprávěl, vždycky brečel,“ říká pamětník.

Co nepropadlo družstvu, odnesli sousedé

Velkou ranou byl zákaz najímání pracovních sil. Na statku zůstali jen Jakub s Barborou a pamětníkovým otcem Janem (1923), a tak přestali být schopni plnit předepsané dodávky. Ty byly samozřejmě úmyslně vysoké, cílem přece bylo sedláky, kteří nechtěli vstoupit do družstva, zničit a zastrašit tak ostatní hospodáře a donutit je ke kolektivizaci. Atmosféra nedůvěry a strachu je podle pamětníka pro totalitní režimy typická. „Strach je nejúčinnější zbraň. Člověk má ale povinnost milovat a součástí lásky je statečnost,“ zdůrazňuje.

V září roku 1952 bylo na Jakuba podáno trestní oznámení. Soud mu vyměřil osmnáctiměsíční trest odnětí svobody, majetek propadl státu. Na statek ve Štěpánovicích přijelo komando složené z estébáků i pracujícího lidu. Barboru s Janem vytáhli z postele a odvezli je rovnou k soudu do Klatov. Domů se už nepodívali, byli odvezeni rovnou do Ostrova u Lanškrouna, k výměru o vystěhování patřil i zákaz pobytu v domovském okrese.  „Táta vzpomínal, že byl celý den zavřený v autě, takže se tam i počůral,“ říká pamětník. V roce 2004 v listu Konfederace politických vězňů Věrni zůstaneme vzpomíná Jan Wirth starší: „Otce uvěznili 3. 2. 1953, 4. 2. přijelo nákladní auto, naložili věci mého otce i moje veškeré šatstvo, obuv, prádlo, i zašívané, mouku, sůl i dřeváky. Řádili jako divá zvěř. Když jim matka řekla, proč berou synovy věci, že žádné pole nevlastním, sebrali také moji vkladní knížku a řekli matce: ‚Buďte zticha, nebo vás svlečeme taky.‘“ To, co na statku nepropadlo družstvu, si odnesli sousedé. „Ve slabých chvilkách nám pak lidé chodili říkat, kdo si vzal cirkulárku a kdo šroťák,“ vzpomíná Jan Wirth. 

Na ostrově vyhnanců

Jakub Wirth si odseděl ve věznici na Borech čtyři měsíce, po kterých byl na základě odvolacího soudu propuštěn, do svého domova se ale vrátit nesměl. Následoval svoji ženu a syna do vyhnanství. Jeho zdraví bylo podlomené, nohy měl vykloubené od přivazování k židli, duševně ale zůstal silný, věřil, že soud jeho trýznitelů připadá Bohu, a na smrtelné posteli jim dokázal odpustit. „Jednou se děda tajně vypravil vlakem přes půl republiky do svého rodného kraje, sedl si u lesa, poplakal si a jel zpátky. Riskoval tím kriminál,“ říká pamětník s tím, že domů se dědeček dostal až v rakvi, komunisti ho na statku nechali pracovat s namořeným obilím a musel být odvezen na výplach žaludku. Ten mu však způsobil protržení břišní stěny a pamětníkův dědeček pomalu, v bolestech, umíral.   

Na státním statku Lanškroun, který se stal rodině Wirthových nedobrovolným domovem, žilo a pracovalo sedmdesát rodin kulaků. Na chod dohlíželi lidé, kteří neměli o práci v zemědělství ani tušení. Spíš jim dělalo dobře mít nad někým moc, šikanovat a ponižovat „buržoazní živly“. „Pokud někdo onemocněl a nemohl pracovat, přišli mu změřit teplotu s revolverem,“ říká pamětník. Dodává ale, že bývalý velkostatkář Slánský si uměl ze soudruhů udělat legraci: „Chodili se s ním radit, protože jim bylo trapný volat na výrobní správu. Slánský jim třeba namluvil, že provázky, kterými se tahá tele při otelení, jsou jednorázové a mají se vyhazovat na hnůj. Samozřejmě se pak ty provázky namotaly na stroje a zničily je. Nebo jim namluvil, že se obilí musí takzvaně zaháčkovat. Takže všichni zaměstnanci statku šli v sobotu na akci Z a ohýbali klasy – ve skutečnosti je to tak, že obilí se samo ohne, když je zralé.“ 

Jako nezvaní hosté na svém statku

V roce 1969 se rodina dočkala částečné satisfakce, rehabilitační soud zahladil trestný čin a navrátil jí obytné stavení v areálu hospodářství. V budově se ale nacházela kancelář JZD, sklad a byt nájemníka. Withovi se tak museli stěhovat od příbuzných k příbuzným. Tam tehdy osmiletý Jan poznal, co to znamená mít záhumenkovou krávu: „Měla stání přímo v domě a my jsme k ní v noci chodili na záchod, protože záchod byl venku a byla tam zima. Chodili jsme ji s klukama pást, ale spíš pásla kráva nás, nažrala se a šla domů. Dovedete si dneska představit, že pustíte prvňáčka s krávou za ves?“ 

Statek ve Štěpánovicích byl kvůli špatnému hospodaření JZD úplně zdevastovaný. Řada věcí chyběla a lidé pak ve slabé chvíli přiznávali, co si kdo odnesl. „Nájemníci se nechtěli odstěhovat, ale moje maminka byla ostrá, takže se jí povedlo je vystrnadit. Ale tatínek byl po tom všem úplně zlomený, ztratil víru ve spravedlnost,“ říká Jan Wirth. Jeho děda Jakub prý dokázal ještě před smrtí vzkázat iniciátorům celého procesu, že jim odpouští. „Byli to takoví čtyři pitomci, tři z nich k nám jednou přišli prosit, abychom jim odpustili, ale spíš si mysleli, že jsme je nějak prokleli, protože měli problémy,“ přidává vzpomínku z útlého dětství.

Během normalizace mohla rodina obývat jeden dům, hospodářské budovy patřily dál zemědělskému družstvu. „Na dvoře udělal soudruh botou čáru a postavila se tam prkenná ohrada, něco jako berlínská zeď. V JZD bylo dvě stě krav a tři sta prasat, občas něco uhynulo, a my jsme si v tom hráli. Já jsem od třetí třídy jezdil traktorem a tak jsme žili,“ popisuje pamětník. Oba jeho rodiče byli zaměstnaní na „svém“ statku, tedy na statku, který byl jejich rodině zabaven. Maminka Marie, která chodila krmit prasata a kydat jim hnůj, vzpomíná, že kdyby se této práce sama neujala, utopila by se nejspíš nebohá zvířata v močůvce. 

V první linii

Jan Wirth vystudoval Střední zemědělskou školu v Křimicích, obor mechanik zemědělských strojů. „Na strojní průmyslovku do Klatov mě z kádrového důvodu nevzali, ale tohle prošlo, asi že jsem byl daleko od domova a nebyl jsem na očích,“ myslí si. Jeho o devět let mladší sestra chtěla studovat střední zdravotnickou školu, to bylo ale v době, kdy už byl pamětník knězem. „Řekli jí, že když má bratra faráře, nemůže pracovat s lidmi, a tak vystudovala tu průmyslovku, kterou já jsem studovat nesměl, a až po revoluci si doplnila zdravotnické vzdělání,“ líčí absurditu doby. 

Po maturitě nastoupil Jan Wirth základní vojenskou službu u takzvaných bigošů. „To byli ti nejnižší, určení do první linie, Romové a tak, já jako mechanizátor jsem měl na starosti stroje a byl jsem řidič,“ vysvětluje pamětník a dodává, že v té době končila vojna mazácká a začínala vojna lampasácká. V mazáckém systému byla moc delegovaná na zkušenější vojáky, což připomínalo systém v komunistických nebo nacistických lágrech. „Takhle to fungovalo na vojně, během prvního roku z tebe udělali agresivního jedince, starší ti dávají zakoušet to utrpení, který zažívali oni, nosíš jim jídlo, čistíš boty,“ popisuje Jan Wirth. Neuvěřitelně zní jeho historka o takzvaném sanitárním dni, kdy mazáci pustili vodu ve všech umyvadlech, a dokud voda netekla v přízemí ven, tak se nezačalo uklízet. Potopu pak vojáci hrnuli z kasáren hrably na sníh. Tomu se říkalo plavby. „No ale někdy jim šiblo a museli jsme kartáčkem na zuby čistit záchod a podobně,“ dodává.

Když se mazáci ožrali, nechali vojáky nastoupit ve dvě hodiny ráno na chodbu a stříleli jim nad hlavu ostrými náboji. Největší „čočku“ prý dostávali ti, kteří nedodělali vojenskou školu ve Vyškově, ale museli si dosloužit povinnou vojnu. Ti třeba celý den stáli na muničníku a mazáci jim ze srandy stříleli pod nohy samopalem, aby tancovali kozáčka,“ líčí pamětník. Náčelník štábu řval, že je lidí jako sraček. Že voják Varšavský smlouvy, aby byl bojeschopný, musí být špinavý, hladový a nasraný. Když bylo bahno, přišlápl ještě plazící se vojáky do země. Největší radost prý lampasáci měli, když bylo ve Varšavě vyhlášeno stanné právo.[1] „Rozjeli jsme se tam, k ránu jsme se ale otočili a jeli zpátky, jednu špatně zaparkovanou škodovku jsme při tom přejeli tankem,“ říká Jan Wirth.

Kráva nemá startér

V roce 1983 se Jan Wirth vrátil z vojny a nastoupil do JZD jako řidič. „Měl jsem čtrnáct korun na hodinu, což bylo hodně. Ale předseda prohlásil, že mám jít ke kravám, protože přece když chcípne motor, tak se může nastartovat. Ale s krávou je to složitější. Kráva nemá startér,“ vzpomíná. Jako zootechnik na statku vnímal, že zaměstnanci neměli k dobytku žádný vztah. „Bylo jim jedno, že má kráva zanícené vemeno, když ale přišli na záskok starší lidé, ta generace mých rodičů, tak to bylo úplně o něčem jiném.“ Viděl také, že socialistické hospodářství nevzkvétá. Na statku měl třeba dvě stě býků, které ale nebylo kde porazit, a tak se poslali vlakem do NDR. V obchodech přitom nebylo maso k dostání. V době, kdy pracoval Jan Wirth jako zootechnik, už začal mít blízko ke kněžskému povolání. Seznámil se se známým knězem a zakladatelem Karmelitánského nakladatelství Janem Fatkou.[2] Přátelství s inspirativními lidmi v jeho okruhu bylo pro pamětníka vysvobozením ze socialistické šedi. 

Na teologické fakultě v Litoměřicích studoval ještě před sametovou revolucí, a jak říká s nadsázkou sobě vlastní, získal tím pádem lepší přehled o marxismu-leninismu než předseda JZD na VUML (Večerní univerzitě marxismu-leninismu). I na teologii směli učit jen ti, kterým to komunisti dovolili. „Nebyli tak hloupí, aby té ideologii věřili, měli za to ale dobře zaplaceno. Přijeli tam zahraničními auty a o přestávkách se bavili o tom, co chce manželka přivézt z Francie, celý komunismus měli na háku,“ vzpomíná Jan Wirth s tím, že seminář byl takovým světem sám pro sebe. Studenti hráli ochotnické divadlo a chod koleje zajišťovali svépomocí, sami si také tiskli a svazovali skripta. „Já jsem měl na starosti vodovody a kanalizace a motorovou pilu, některé přednášky bylo lepší prospat, a tak jsem šel raději spravovat protékající záchod,“ komentuje. Každý čtvrtek šel někdo ze seminaristů na výslech, vždy ráno pro něj přijel estébák z jeho domovského města. „Za toho spolužáka jsme vždy ten den sloužili mši svatou a on nám pak vyprávěl, jak výslech probíhal. Cílem bylo v nás pěstovat strach – a už jsme zase u toho, že strach je nejúčinnější nástroj v rukou ďábla.“ 

Revoluční rok na teologii

Celá fakulta se zúčastnila svatořečení Anežky České, které se odehrálo 12. listopadu roku 1989 ve Vatikánu. Kněz Tomáš Halík tehdy připomněl staré proroctví, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Když jsme se vraceli domů, tak byla v letadle jiná atmosféra, všichni se s námi najednou bavili,“ říká Jan Wirth. Sametovou revoluci mu zvěstoval za zvláštních okolností strýc, který žil od svých osmnácti let v emigraci v Austrálii. „V pátek 17. listopadu za mnou přišel rektor, že neustále volá nějaký Wirth z Kladna. Nechápal jsem to, ale jel jsem tam. Kvůli vízu musel být strýc jen v tom hotelovém pokoji u letiště. Ptal se mě, co se to u nás děje, že prý na Národní v Praze mlátí studenty,“ objasňuje pamětník. Po návratu do Litoměřic tedy informoval své kolegy v semináři. Ti se pak aktivně zapojili do revolučního dění. Ustanovili si stávkový výbor, přes noc doručili letáky s výzvou ke generální stávce do každého domu v Litoměřicích a na náměstí organizovali demonstrace. „Vybavuju si, jak jsem se pral s estébákem v sámošce o kabel, ke kterému jsme měli napojené ozvučení,“ říká pamětník, který se v revolučních dnech vydal autem po republice s plakáty a informacemi a jako bonus rozdával kazety s legendárními komickými nahrávkami Milouše Jakeše z Červeného Hrádku.

Na teologické fakultě přednášeli až na výjimky samí zaprodanci režimu, byli to lidé, které komunisté vydírali například skrze jejich blízké a měli je takzvaně omotané kolem prstu. Studenti si tak po sametové revoluci sami zjednali pořádek. Děkana fakulty odstranili ve velkém stylu. „Přijeli jsme s jeho řidičem před fakultu, naházeli jsme mu kufry do auta a řekli jsme mu, ať už ho sem nikdy nevozí, že ho tu nechceme. Pak jsme šli za kardinálem Tomáškem, který dalším vyučujícím odebral Karolinskou misi, jednomu jsme ten glejt dokonce přibili na dveře fary,“ líčí pamětník s tím, že estébáci, kteří přednášeli marxismus-leninismus, se loučili s prosbou, aby na ně nezapomínali v modlitbě. 

Páter exot

Ve své první farnosti ve Štěkni se Jan Wirt potkal u kávy s tehdejším biskupem českobudějovické diecéze a pozdějším kardinálem Miloslavem Vlkem. „Znal mě z dřívějška, on totiž poté, co mu vrátili souhlas, působil na Čachrově a kázal mi při primici. Sestřičky u kafe vyprávěly, že dělám program s polskými studenty,“ říká s tím, že ho biskup vyzval, aby se stal kaplanem v českobudějovické katedrále: „Neuměl jsem si to představit, vždyť já nemám rád takovou tu velebnou důstojnost.“ Na cestě kněžstvím Janu Wirthovi pomohla Uršula Olbrich, která vedla rekolekce s polskými studenty, a v proroctví mu řekla, že jeho úkolem bude jen být přítomen a nepřekážet, ostatní si Bůh zařídí sám. „A tak také svou úlohu chápu – nepřekážet. Já úřaduji pod lipou nebo v restauraci, jezdím za lidmi místo toho, aby oni museli za mnou na faru. Všichni mě tu znají a všichni mají můj telefon,“ popisuje svůj civilní přístup.

V Českých Budějovicích podle pamětníka v devadesátých letech ještě dozníval duch sametové revoluce. Ve městě byla obnovena teologická fakulta, denně chodili na faru a do kostela studenti, aby diskutovali o víře, mnoho lidí přijalo křest. Jan Wirth osmkrát pořádal charismatickou konferenci, na své jméno si pronajal sportovní halu, koleje, menzy a tělocvičny. „Připomínalo mi to, když se dělal CzechTek, prostě náhodou přijede dva tisíce lidí,“ říká.

Díky vstřícnosti biskupa Antonína Lišky mohl Jan Wirth strávit rok mimo službu. „Tehdy jsem se zamiloval do ženy a uvažoval jsem o odchodu z církve,“ vysvětluje. Dobu volna využil k cestování po Americe a po návratu se chtěl ujmout farnosti v nějaké „zapadlé díře“, být takzvaně blíž lidem. Po farnosti v Mlázovech nakonec zakotvil ve Zbynici. „Převzal jsem farnost po páteru Pernegerovi, který byl také takový svéráz, měl tady dobytek, přezdívali mu Francínek Mexikánek. Oni jsou tu lidé zvyklí na leccos, po jednom exotovi tady nastoupil další,“ komentuje pamětník. 

Zpátky na svém

Z rozpadlého statku ve Štěpánovicích se podařilo Janu Wirthovi vystěhovat zemědělské družstvo až v roce 1996. „Lituji toho, že jsem si to nevyfotil, tam už vypadávaly kusy zdi, neskutečný binec, všude se válely rozpadlé stroje i uhynulá zvířata,“ popisuje. Dnes tady hospodaří společně se svou obdivuhodně vitální maminkou. Díky své schopnosti domluvit se s lidmi, sehnat schopné řemeslníky a peníze opravil řadu farních budov i kostelů. „Nejšikovnější jsou pracovníci z Ukrajiny, vždycky jsem na stavbě pracoval s nimi, teď jsou ale všichni na frontě,“ říká.

Jan Wirth se nemůže dodnes smířit s tvrzením, že původní myšlenka komunismu byla dobrá, jen se nějak zvrtla. Podle něj byl celý systém od začátku prohnilý a prolhaný. „Moje teta vystudovala učitelský ústav a za první republiky učila na Slovensku. Věřila tomu, že komunismus přinese sociální jistoty. Ke sklonku života už dávala najevo, že se spletla, ale to vnímali komunisti jako velkou zradu,“ vypráví. Hodnotí také nesmírnou krutost, se kterou komunistický režim trestal a mučil své vlastní lidi, kteří se ničím neprovinili, jen tím, že byli třeba jako jeho děda takzvaní kulaci: „V těch kriminálech byli bachaři zaškolení v sovětských lágrech a neštítili se vůbec ničeho.“ V době pořízení našeho rozhovoru se Jan Wirth snažil pomáhat lidem zasaženým ruskou agresí. Za finanční podpory přátel nakupuje terénní auta, opravuje je a vozí na Ukrajinu. 

 

[1] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-ctyriceti-lety-bylo-v-polsku-vyhlaseno-stanne-pravo-vlada-tvrde-zasahla-proti-opozici-26162

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Fatka