Mgr. Jan Wirth

„V sobotu jsou rajony, sanitární den, dřív, než se začne, mazáci jdou a všechny kohoutky otevřou, ucpou umyvadla, dokud [voda] nevytéká na buzeráku z přízemí ven, tak se neuklízí. Uklízí se, až když začne lavina vystupovat ven, pak se vezmou hrabla na sníh a tu vodu hodíš ven. To jsem zažil, neříkám, že každou sobotu, ale byly chvíle, kdy jim tak šiblo, že říkali, že budou pořádný rajony! Nebo kartáčkem na zuby čistit záchodovou mísu, to se nedá dělat jinak, kartáček na zuby. Nebo jsem zažil, že si udělali bazén na umývárně, to bylo v poschodí, hrozilo, že se propadne strop, tam bylo nejmíň třicet centimetrů a dole se začal prohýbat strop. Když vidím černý barony, tak si říkám, že mám lepší scénky, co jsem zažil.“

„Chovali jsme také koně na hříbata, měli jsme je zapsané v zemské knize, jako když máte dneska značkové auto. On [děda] postavil nové budovy, nechal jenom chlív starej, jinak barák a dvě budovy postavil nový. Tak se to těm soudruhům, kteří seděli v hospodě a nechali se opojit tou myšlenkou společného hospodaření, líbilo a přišli za ním a říkali: ‚Jakube, uděláme to u tebe, budeš předseda.‘ A on říkal: ‚Ne, když to chcete, tak to udělejte, ale beze mne.‘ Byli to lidi, který děda vytahal za války z průšvihu, byli to lemplové a lenoši, že nemohli Němcům zaplatit dodávky válečný. A potom teda oni nasadili na něj, když to odmítl. Řadu pokut dostal a byl takový trest za nějaké nedodané dodávky – a to táta obrečel, když to vyprávěl, protože říkal, že to byly chovný klisny a měly v sobě hříbata. Ten trest byl, že ty koně museli být ráno okšírovaný před vratama, soudruzi je v tom svém zakládajícím družstvu dřeli, pak je přivezli hladový a udřený domů, táta s dědou jim dali nažrat a oni jeli celou noc na našem, bez zastávky do padnutí. To byla ta závěrečná fáze, než dědu zavřeli, takový drastický věci. Potom, když dědu zavřeli, tak koním uřízli hlavu a bylo vyřešeno – prostě kůň není moderní stroj...“

„Domluvili jsme se, že se za týden uvidíme v tom Římě na náměstí u toho obelisku, že se sejdeme, to jsme měli řečený v určitou hodinu, to jsme byli domluvený, a pak už se v životě neuvidíme, počítali jsme s tím. Tak jsme se tam sešli, tam jsme se rozloučili, že už se v životě neuvidíme, že zase odletí na druhou stranu zeměkoule a já půjdu do klece. Odjeli jsme do Čech. Přijeli jsme ve středu a v pátek 17. listopadu mi říká rektor Cikrle, co je teďka biskup v Brně: ,Nějakej tvůj strejda,‘ nebo jak se představil, ,volá z Kladna, aby ses tam na něj přijel podívat.‘ Sedmnáctého listopadu večer... Tak já jsem si od něj půjčil auto, jedu do toho Kladna. Tam byl takovej hotel, kde mohli bejt lidi, který neměli právo vstoupit na český území, jako když se rozbilo letadlo, tak je tam zašili a hlídali je tam policajti nebo esenbáci a oni vlastně neměli možnost jít ven, ale mohlo se asi jít dovnitř nebo je to zvláštní, že mě tam pustili. Teď já jsem tam přiběhl, teď jsem zjistil, že je to Jarda, já jsem vůbec nevěděl, kam jedu. Jsem nevěřil tomu, že Jarda, co by tady dělal nebo tak... A on říkal: ,Hele, pro mě to byl tak silnej zážitek po tom celým životě prožitým v exilu, že jsem si tu letenku koupil ještě sám, alespoň na pár hodin.‘ Říkal: ,Mám to asi na pět hodin a pak jedu zase zpátky, protože stejně mě nepustí. Já koukám tady z Kladna a brečím tady směr Praha.‘ A říká: ,Tady nějaký ty lidi furt vykládaj, že v Praze na Václaváku je nějakej strašnej mazec.‘ A říkal: ,To je tady normální? Tady se o tom furt mluví, že tady mlátí nějaký študáky...“

„My když jsme dělali revoluci, tak jsme byli schopný celý Litoměřice osobně pozvat na demonstraci. Každej dostal dopis do schránky, protože nás bylo tři sta v baráku, takže jsme v pohodě to město zvládli. My jsme měli dokonce své delegáty na jiných školách, třeba na pedagogický v Ústí a všude možně, kde byla nějaká škola, tak všude jsme měli svoje delegáty trvalý, který tam vedli revoluci, protože my jsme na to měli čas a schopnosti. Oni, chudáci, to byli potomci těch komunistů, a oni vůbec nevěděli, co mají dělat, a my jsme věděli, jak na to, nebo jsme si to mysleli nebo chtěli jsme. Takže to nás bavilo. Já jsem v páťáku skoro nechodil do školy, to jsme furt plašili revoluci. To bylo taky hezký, tam jsi v Praze šel po Praze, viděl jsi taxikáře, stačilo zvednout ruku a zadarmo tě odvezl kamkoliv, když viděl, že seš študák a neseš pakl papírů.“

„Rozhodně to nebylo těžké studium, na rozdíl od toho, co teď, a to z toho důvodu, že nám směli přednášet profesoři, kterým to komunisti dovolili, a to byla druhá nebo třetí kategorie. Čtyři z toho jsme sami vyhodili v rámci sametový revoluce, jsme sami studenti řekli, že na jejich přednášky chodit nebudeme, a to byli kněží, ale prostě byli to ti, kterým dovolili přednášet, a my jsme tím chtěli říct: ,My chceme ty lepší, ty, kteří nesměli přednášet, ty teďka potřebujeme poslouchat.‘“