The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Wirth (* 1961)

• narozen 1. listopadu 1961 v Lanškrouně

• rodina roku 1953 do Lanškrouna nuceně přesídlena v rámci kolektivizace

• roku 1969 se vrátila do Štěpánovic na Klatovsku

• pamětník vystudoval zemědělsko-technickou střední školu

• roku 1984 nastoupil ke studiu teologie v Litoměřicích

• v listopadu 1989 se v Římě zúčastnil svatořečení Anežky České

• podílel se na dění sametové revoluce v Litoměřicích

• v roce 2025 stále působil jako farář ve Zbynicích

Pamětníkův dědeček Jakub Wirth byl statkářem v obci Štěpánovice u Klatov. Bydlel s rodinou v domě, kterému se říkalo U černejch, takže i Jakubovi se říkalo Černej. „Říkalo se, že když jde Černej s kosou, tak jdou všichni.“ Během kolektivizace v 50. letech byl Jakubův statek označen za kulacký a Jakub se stal obětí, která měla zastrašit ostatní statkáře ve vsi a donutit je ke vstupu do JZD.

Postup byl v každé vesnici obdobný. Nejprve statkáře šikanovali nesplnitelnými dodávkami a postupně mu znárodnili vybavení a zvířata. Jakub vlastnil koně, kteří najednou museli pracovat přes den na státním a až v noci mohli pracovat na hospodářství doma. „Byli to krásný koně a tímhle je vlastně utrápili k smrti.“

Jeli tak, jak je vytáhli z postele

Jakub Wirth nedokázal likvidační dodávky plnit. Následovalo zatčení, tvrdé výslechy a věznění v Plzni na Borech. Na statku zůstala jeho žena a syn Jan a ti byli v roce 1953 z obce násilně vystěhováni. „Přijeli estébáci, sebrali tátu a babičku a odvezli je před soud. Pak už rovnou jeli do toho Ostrova.“

Stěhovali se do osady Ostrov v sousedství Lanškrouna pod Orlickými hrami. „Jeli tak, jak je vytáhli z postele. Neměli peníze, nic.“ Zezačátku žila Jakubova rodina v Ostrově naprosto bez ničeho a spali na zemi v rozpadlém mlýně, který jim byl přidělen. Jejich majetek ve Štěpánovicích byl zabaven. „Oni si vzali peníze a co se jim líbilo. Sepsali takový soupis, co se bude znárodňovat.“

Přežili buď ochlastové nebo věřící

Do Ostrova v Lanškrouně byli násilně vystěhováni statkáři z různých části republiky a žili tam v podstatě jako v lágru. Nesměli místo opustit a tvrdě pracovali na státním. „Řídili to tam dost pevnou rukou. Když měl někdo teplotu, tak mu jí přišli změřit s pistolí v ruce, jestli nekecá… Můj táta několikrát odřezával oběšený, který to nedali. Říkal, že tam přežili buď ochlastové nebo věřící lidi.“

Jakubův syn Jan se v Ostrově seznámil se svou ženou Marií, jejíž rodinu do pohraničí vyhnali z Moravy. V Lanškrouně se manželům 1. listopadu 1961 narodil syn Jan a vyrůstal tam až do druhé třídy základní školy. „Já si tátu skoro nepamatuju, protože byl furt v práci a trhal ty normy.“

Musím žít něčím jiným

V roce 1968 se režim konečně začal uvolňovat a poprvé byla vystěhovaným kulakům nabídnuta možnost rehabilitace. Janův otec se bál s úřady cokoliv domlouvat, ale jeho žena se chopila iniciativy a v Praze domluvila navrácení rodinného statku. Rodina se tam vrátila v září 1969 narychlo, protože po srpnu 1968 se režim opět zpřísňoval.

Ve Štěpánovicích nastoupil Jan do druhé třídy a po absolvování základní školy šel studovat zemědělsko-technickou školu v Křimicích u Plzně. Po jejím dokončení nastoupil na vojnu, kterou sloužil v Mikulově a ve Znojmě. Jan vzpomíná, že scénky z filmů jako jsou Černí baroni jsou jen slabým odvarem toho, co zažíval na vojně on. „U nás se stalo, že se ožrali dva lampasáci a stříleli ostrýma po klukách. Honili je po kasárnách tím obrněným transportérem. Dneska by to bylo v evropským zpravodajství.“

Po návratu z vojny chtěl Jan pracovat v technickém oboru, ale dostal práci zootechnika v JZD. „Jak jsem dělal toho zootechnika, tak jsem si uvědomil, že pro socialismus se nedá žít, že musím žít něčím jiným. Svým způsobem jsem to JZD podporoval tím, že jsem v tom pracoval. Byla v tom taková obrovská šeď, smutek, nesmyslnost žití.“

V průběhu 80. let dospěl Jan k rozhodnutí stát se knězem. „To rozhodnutí samozřejmě stojí na nějakém vztahu k Bohu a to je dost těžko sdělitelná zkušenost.“ Na kněžství se dalo v tu dobu připravovat na fakultě v Litoměřicích, Vychovávat nové duchovní vůdce nebylo rozhodně v zájmu komunistického režimu.

Věděl jsem, že už mě nezabijou

Studium teologie podléhalo za normalizace dohledu komunistů a studenti museli například chodit pravidelně na výslechy. „Bylo to svým způsobem hezký, protože si člověk připadal jako hrdina. To ráno se za tebe sloužila mše svatá, všichni se za tebe modlili a mysleli na tebe.“

Jan vzpomíná na zvláštní přístup obyvatel Litoměřic k třem stovkám studentů teologie. „Byl to zvláštní svět, hodně uzavřenej, lidé se s námi báli komunikovat. Byla tam taková zvláštní atmosféra, že seminaristi jsou nějaký divný černokněžníci.“

Samotné studium v tu dobu nebylo příliš náročné ve srovnání se současnou teologickou fakultou. „Nás učili jen ti, kterým to komunistům dovolili a to byli učitelé druhé a třetí kategorie. Po sametové revoluci jsme některé sami vyhodili a říkali jsme, že chceme, aby nás učili ti, co nesmí.“

Jan se kromě univerzity vzdělával i tím, že vozil po tajných přednáškách různé zajímavé osobnosti. „To byl jeden z těch aspektů, co mě lákalo na kněžství, že tam jsou lidi, kteří mají něco důležitého a je škoda je minout.“ Jan působil i jako kurýr a převážel různé zprávy od exulantů. Tím samozřejmě riskoval, ale uvědomoval si, že v tu dobu už mu nehrozí taková perzekuce jako třeba jeho dědečkovi. „Já jsem režim podrýval vlastně úplně směšně, protože jsem věděl, že v tu dobu už mě nezabijou.“

Tam jsme se nadechli

V listopadu 1989 mohl Jan odletět do Říma na svatořečení Anežky České. V tu dobu se tam dostalo mnoho lidí z Československa a šlo svým způsobem o předzvěst budoucích převratných změn.  „Tam jsme se nadechli. Bylo tam strašně moc lidí.“

Jan se tam setkal i se svým strýcem, který v roce 1948 emigroval do Austrálie. Tomu se před cestou do Říma podařilo dostat i do Československa, kde se s ním Jan setkal vůbec poprvé. V Římě se pak loučili s tím, že se vidí naposledy v životě. Jan byl tedy velmi překvapený, když se za týden se strýcem setkal znovu v Kladně.

Taxikář tě odvezl kamkoliv zadarmo, když viděl, že jsi študák a neseš letáky.

Známky toho, že se v Československu něco mění viděl Jan už cestou z Říma. „Cestou tam se s náma v letedle nikdo nebavil a cestou zpět najednou letušky strašně veselý a pilot vyhlásil, že kdo chce tak si může jít do kokpitu zamávat letadlem. Ta změna byla strašně velká.“ Pro většinu lidí bylo však dost neuvěřitelné, že by se mohlo opravdu něco změnit. Janova generace v komunistickém režimu prožila v tu dobu celý život. „To byly jenom takový věci, co člověk mlátili do nosu a nechápal, co to je.“

Jan a další studenti z teologické fakulty se stali organizátory sametové revoluce v Litoměřicích a využili toho, že jich bylo ve městě takové množství. „Když byla revoluce, tak jsme byli schopný celý město osobně pozvat na revoluci.“ V tu dobu byl Jan v pátém ročníku fakulty a většinu posledního ročníku strávil revolucí. „To bylo krásný období, člověk šel po Praze a jenom natáhl ruku a taxikář ho odvezl kamkoliv zadarmo, když viděl, že jsi študák a neseš letáky.“

Kde není pokání, tam není požehnání

Po sametové revoluci začal Jan Wirth vykonávat povolání kněze a dnes působí jako farář v pošumavské farnotsti Zbynice. „Můj život je hodně pestrej, už dlouho neznám nudu. Lidi, co se nudí, tak prožívají nějaký odvar svého vnitřního života.“ Kromě povolání kněze se Jan stará o rodinné hospodářství ve Štěpánovicích, takže práce má skutečně nad hlavu.

Jan Wirth postrádá v České republice vyrovnání s minulostí a především přiznání viny za komunistické zločiny. „Z teologického pohledu, kde není pokání, tak není požehnání. My máme obrovský dluh, že nejsme schopni pochopit vlastní vinu. V tom jsme velmi pozadu za Němcema… V Dachau si muselo celé město povinně projít lágr, nikdo se s nima nebavil, jestli chtějí nebo ne.“

Současné mladé generaci by Jan rád vzkázal toto: „Přál bych vám, abyste nenalítli všem těm stupiditám, co jsou všude kolem… Mladý člověk potřebuje žít pro silná témata. V tom jsme to měli možná jednoduší, protože silné téma bylo jasné.“

 

Pozn. redakce- text neprošel jazykovou korekturou