„V tom roce 1968, na jaře, jsem oslovil –protože mi někdo říkal, že je to možné, tak jsem požádal, aby mi vrátili... Protože oni neudělali domovní prohlídku, ale řekli mi, abych jim přinesl skautské knížky, které mám, a foglarovky. Samozřejmě jsem jim je všechny nepřinesl, ale pár jsem jich přinesl a odevzdal jsem jim to. Oni pohrozili, že jinak udělají domovní prohlídku, tak to jsem nevěděl, co všechno tam táta kde má, to by všechno bylo špatně. Tak jsem se skřípějícími zuby nějaké knížky a pár časopisů přinesl, pak jsem toho litoval celý život. A v tom osmašedesátém jsem se dozvěděl, že je možné požádat, takže jsem napsal, aby mi to vrátili. A oni mi napsali, že bohužel to nejde, že se to nedá dohledat a že mi teda vyplatí... asi dvě stě třicet korun mi tenkrát poslali.“
„Přímo z oken našeho bytu bylo vidět na rozhlas, a u toho plzeňského rozhlasu, tam bylo takové jako menší povstání a lidi se tam shromažďovali s transparenty a taky jsme tam vyrazili a taky jsme to vnímali. Byly tam zaparkované tanky, ruské, takže jsme to prožili opravdu naplno – celou tu okupaci, tváří v tvář, a uvědomil jsem si, že jsou to už druhé tanky, které v životě vidím, protože předtím tam přesně na tom místě byly americké tanky.“
"Tak to byla polovina toho roku 1957. My jsme se samozřejmě už tam přestali scházet, v té klubovně. Přišel rok 1958 a v pololetí na konci ledna jsme dostali vysvědčení se čtyřkou z mravů a s tím, že jsme vyloučeni ze všech středních škol v Československu. Ta čtyřka z mravů je taková zvláštní známka proto, že když někdo hodně zlobil, tak dostal dvojku z mravů, když někdo byl téměř gangster, tak dostal trojku z mravů, ale čtyřku z mravů – já jsem nikdy nepoznal nikoho, za celý svůj život jsem nenarazil na nikoho, kdo by měl čtyřku z mravů. My jsme ji dostali všichni, protože jsme všichni chodili na střední školu. No a v tu ránu jsme byli vyloučeni ze školy. Byla to taková zvláštní situace, kdy jsme byli zvyklí chodit ráno do školy a střetávat se s kamarády, se spolužáky, a najednou jsme museli sedět doma a neměli jsme vlastně kam jít.“
„V roce 1950 jsme se na základě toho, že se můj otec znovu oženil, po smrti maminky, jsme se přestěhovali na jeho nové pracoviště do Teplic, což byl pro malého kluka dost velký zážitek, ty Teplice. Protože to bylo zase krátce po válce, bylo tam spoustu památek – v uvozovkách – po Němcích. My jsme nacházeli ve stodolách třeba součásti uniforem německých, součásti značení, takové ty hákenkrajce, plynové masky a tak dále. Byl to teda nesmírně dobrodružný život pro kluky. Samozřejmě pro dospělé asi taky, protože se tam stěhovali lidé hlavně z toho důvodu, že tam bylo bydlení, a součástí toho bydlení byly i pozůstatky domácností Němců, kteří mohli odejít jenom s malými zavazadly. Takže v rodinách, které jsem tam navštěvoval u kamarádů, byly úžasné věci, jako třeba malá promítačka s německými válečnými filmy. Bylo tam třeba piano, které hrálo samo, jenom se šlapalo na nějaké pedály, a jeden pokoj z mnoha pokojů, které ta rodina mého kamaráda měla, tak ten byl vyhrazený jenom na železniční modely, na vláčky. Celý pokoj, nic jiného tam nebylo, jenom vláčky, což pro malé kluky byl úplný zázrak.“
„Ti spojenci při nočních náletech shazovali takové – říkalo se tomu vánoční stromečky, ono to tak trošku vypadalo, jako takový vánoční stromek. To byly světlice, které měly osvětlit tu krajinu, město nebo ten bombardovaný objekt, takže osvítily celé město, byla to úžasná podívaná. Potom začaly padat bomby a začaly výbuchy a to byla ještě větší podívaná pro malé dítě...“
Petr Vyleta se narodil 22. září 1941 v Plzni. Otec Josef Vyleta, předválečný důstojník Československé armády, měl na starosti opravy a dovoz vozového parku po spojencích z Normandie. Po válce pracoval jako bankovní úředník. Na konci války zažil Petr Vyleta bombardování Škodových závodů. Přestože ve čtyřech letech onemocněl dětskou obrnou, vzali jej do skautského oddílu, kde strávil šest měsíců až do jeho zrušení režimem. Po smrti matky Marie Vyletové se rodina stěhovala do Teplic, v roce 1954 se vrátili do Plzně. V obou městech Petr Vyleta založil a vedl chlapecký oddíl. V roce 1956 začal do oddílu docházet bývalý skaut Karel Kahoun, stal se jeho vedoucím a v témže roce chlapci složili ilegální skautský slib. Po odchodu Karla Kahouna na vojnu vedl oddíl krátce pamětník. Následovaly výslechy na Státní bezpečnosti (StB), čtyřka z chování a vyloučení ze všech výběrových škol v republice. V té době byl pamětník také členem vodáckého oddílu TJ Lokomotiva a vyhrál republikový přebor. Nastoupil do učení na jemného mechanika psacích strojů a na večerní škole pracujících si dodělal maturitu. Po maturitě pokračoval ve studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, aprobace dějepis a ruština. V letech 1965–1968 pracoval jako učitel, nejprve ve Stráži u Tachova, později v Blovicích u Plzně. V době normalizace ze školství odešel a od roku 1978 pracoval jako vedoucí Krajského informačního střediska (KIS) n. p. Komenium. Po jeho zrušení v roce 1986 nastoupil do podniku Meta jako vedoucí oddělení sociální rehabilitace a dodělal si doktorát z pedagogických věd. V letech 1990–1991 vedl Odbor školství Plzeň a v letech 1991–1993 byl školním inspektorem. Následující dva roky fungoval jako náměstek na Ústřední školní inspekci (ÚŠI) a po roce 1996 se stal správním radou na ministerstvu vnitra. Od roku 1997 do odchodu do důchodu v roce 2006 vykonával funkci ředitele sekretariátu náměstka ministra vnitra. Až do začátku 90. let se věnoval práci s mládeží ve sportovních oddílech. V roce 2025 žil v Praze.
