Vlasta Voskovcová

„Jenže, to byla taková dobrodružná [epizoda]. Byla amnestie [pro emigranty] v Čechách, v roce 1973. A můj bratr [v Československu] zůstal, nemohl se dostat ven. Zavřeli hranice. Já jsem se vdala a jela jsem tam [do Československa]. Předtím jsem žila s Petrem Králem, ale nevím, jestli mám říkat ty soukromé věci. A ten mi vždycky vyprávěl o Prokopovi [Voskovcovi]. Prostě jsem přijela, ale asi o dva dny později, protože musel být výjezd z Francie, bylo to složitý. A ještě já jsem [v Československu] zůstala, protože mě odsoudili šilenou rychlostí. Na rok vězení, zabavení majetku. A tady [ve Francii] mi přísahali na [československém] konzulátu, že to je v pořádku, že budu amnestovaná. A nebyla. Samozřejmě to byla lež. To je jedno. Nelituji toho ostatně. Protože jsem se hned seznámila s Prokopem [Voskovcem]. Tak jsem zůstala nějak z lásky. Ale znovu mě soudili a znovu mě odsoudili. Pak jsem dostala až skoro po roce amnestii prezidenta, to byl Husák [myslí Svoboda], který umíral, nevím, kdo to za něj podepsal. A francouzský konzul mně řekl: ,Okamžitě odjeďte, je to špatný.’“

„A mezitím se Prokop [Voskovec] dozvěděl, co se stalo. A oni mě hned vezli k Apolináři na venerologické oddělení. Tam byli lidi, kteří tam šli dobrovolně, a pak lidi, co byli za mřížemi. Tak mě hned vezli za mříže, aby zjistili, jestli mám nějakou chorobu. To byla opravdu radost! Policajti říkali: ,To vám nezávidíme'. Říkala jsem si, tak proč mě tam vezete? Ale Prokopovi jsem stačila říct, kam mě vezou. Také můj advokát se o tom dozvěděl a okamžitě podal stížnost. Tam jsem byla skoro dva týdny.“