The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Voskovcová (* 1950)

• narozena 14. května 1950 v Pelhřimově jako Vlasta Šabacká

• otec byl důstojník, zaměstnanec generálního štábu, brzy po jejím narození odešel do invalidního důchodu

• dětství a mládí prožila v Třebíči, kde v roce 1968 maturovala na gymnáziu

• 1968-1969 studovala český jazyk a výtvarné umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1969 odjela do Francie, kde získala politický azyl

• v Paříži vystudovala malířství na Académie des Beaux-Arts (1970-1974)

• v roce 1974 se po amnestii pro emigranty vrátila do Československa vyřídit rodinné záležitosti

• na letišti v Ruzyni byla zatčena a poté soudně stíhána za emigraci

• policie se ji později snažila obvinit i z prostituce

• z Československa odjela až o rok později na základě prezidentské milosti a francouzské intervence

• spolupracovala s časopisem Svědectví a Fondation pour une entraide intellectuelle européenne

• 1981 se v Paříži provdala za básníka Prokopa Voskovce, narodil se jim syn Jonathan

• dodnes vystavuje své obrazy ve Francii, Belgii a v České republice

„Od deseti let jsem si představovala, že jednou budu žít ve Francii,“ říká Vlasta Voskovcová. Dětský sen se jí ale v době počínající normalizace mohl splnit jen za cenu emigrace, odloučení od rodiny, ztráty majetku a odsouzení komunistickou justicí, která nepovolené opuštění republiky trestala rozsudkem v nepřítomnosti. 

Dívka z „buržoazní“ rodiny

Narodila se 14. května 1950 v Pelhřimově jako Vlasta Šabacká, její rodina žila v Třebíči. Otec byl od dob první republiky důstojníkem z povolání a v době dceřina narození ještě působil na generálním štábu. Matka vystudovala obchodní akademii a před narozením dětí pracovala jako účetní ve velkoobchodě své sestry. Vlasta vyrůstala s o šest let starším bratrem Mirkem. 

Do jejich dětství zasáhlo onemocnění obou rodičů, takže asi dva roky Vlasta s Mirkem žili u tety v Novém Městě na Moravě. Většinu dětství a dospívání však Vlasta prožila v Třebíči, ve městě s památnou židovskou čtvrtí, kde se však o židovské minulosti města téměř nemluvilo. „Slovo Žid jsem poprvé slyšela až někdy v patnácti letech,“ konstatuje Vlasta Voskovcová. Nemluvilo se ani o politice; Vlasta příliš nechápala, proč na ni ve škole hledí skrz prsty jako na dívku z „buržoazní“ rodiny, když její otec je invalidní důchodce. Důvodem byla zřejmě rodinná minulost: její dědeček spolupracoval s Tomášem Baťou a nechal postavit vilu, ve které rodina stále žila. 

Na základní škole vstoupila do Pionýra, i když cítila, že rodiče z toho nejsou příliš nadšeni: chtěla zapadnout do kolektivu, být jako ostatní. V době studia na třebíčském gymnáziu, kam nastoupila roku 1964, však postupně začala pociťovat uvolňování politických poměrů i atmosféry ve společnosti, i když podle jejích slov „do malých měst to všechno přicházelo později“. Vedení školy bylo z nadcházejících změn zmatené a rozpačité: „Nechápali, co se to vlastně děje.“ 

Ke konci Vlastina studia na gymnáziu zemřela její matka. Na jaře 1968 Vlasta odmaturovala a byla přijata na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština a výtvarné umění. Podle názoru jejích třebíčských příbuzných to byla „zrada“ – pokládali za samozřejmé, že zůstane na Moravě a bude studovat v Brně. 

„Nechtěla jsem zůstat uvězněná.“

Poslední prázdniny před nástupem na vysokou školu trávila u známých s bratrem na Malé Skále v předhůří Jizerských hor. Zde je zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Brzy ráno jsem se vzbudila a slyšela jsem rádio. Myslela jsem, že je to nějaká rozhlasová hra,“ vypráví Vlasta Voskovcová. Jakmile pochopili, co se děje, vydali se s bratrem autostopem do Prahy. Řidiči jim ochotně zastavovali, vyhýbali se hlavní silnici od Liberce, ucpané kolonami tanků, a cestovali po vedlejších cestách. 

Na podzim nastoupila Vlasta do prvního ročníku vysoké školy. Její bratr mezitím studoval na evangelické bohoslovecké fakultě, kde se seznámil se Svatoplukem Karáskem, Vráťou Brabencem a dalšími pozdějšími disidenty. 

Vlasta vnímala nastupující normalizaci a stále víc ji to táhlo do světa. „Říkala jsem si, že dodělám ročník a v létě vycestuju,“ konstatuje. V té době nebyla ještě zcela napevno rozhodnuta zůstat za hranicemi natrvalo, výrazně však k tomu přispělo náhlé úmrtí jejího otce v květnu 1969. 

Vlasta odjela na konci září 1969 s bratrovou přítelkyní Víťou na vinobraní do Champagne; sám bratr se k nim měl připojit později. Dívky pracovaly ve vinařství Vilmart v Rilly-la-Montagne u města Épernay. O tom, že se Vlasta rozhodla pro emigraci, definitivně rozhodlo zavření hranic na začátku října 1969. „Kdyby hranice nezavřeli, možná bych se vrátila. Ale takhle ne – nechtěla jsem zůstat uvězněná v Československu.“ Pro její rodinu to mělo osudové následky, v Československu totiž uvízl její bratr Mirek. Obě dívky pracovaly ve vinařství asi dva měsíce a majitelé, kteří soucítili s Čechoslováky po sovětské invazi, se k nim chovali velmi přívětivě. 

Pařížští umělci a Češi ve Svědectví 

V prosinci 1969 se Vlasta přesunula do Paříže. Atmosféra města byla stále ještě poznamenána dozvuky roku 1968, kdy se Paříží přehnaly studentské bouře. „Na ulicích byla vidět vojenská auta, ale nálada byla bezvadná, lidé na loňské události vzpomínali s nadšením.“ Ona sama byla vřele přijata, i v Paříži potkávala mnoho Francouzů, kteří se chovali vstřícně a byli ochotni pomáhat emigrantům. Spřátelila se se Slovenskou Alenou Vichrovou, manželkou spisovatele a sociologa Rogera Caillois, která pracovala pro UNESCO. Zpočátku si přivydělávala úklidem v jejich domácnosti. V této době ještě neuměla francouzsky, chodila na lekce do Alliance Française. 

Na jaře 1970 udělala zkoušky na prestižní výtvarnou Académie des Beaux-Arts, a od září tam začala studovat v ateliéru kresby, takže základní životní potřeby mohla pokrýt ze studentského stipendia. Později si přivydělávala prací na půl úvazku v nakladatelství Éditions Le Terrain Vague; jeho nakladatel Éric Losfeld publikoval moderní poezii, ale také erotickou literaturu. V protějším domě v ulici Verneuil bydlel slavný zpěvák a bohém Serge Gainsbourg se svou partnerkou Jane Birkin, kteří se v nakladatelství často stavovali na dopolední aperitiv. Vlasta tak rychle pronikala do prostředí místních umělců. 

V Československu byla velmi brzy odsouzena v nepřítomnosti za opuštění republiky k nepodmíněnému trestu a propadnutí majetku; domnívá se, že rychlý rozsudek byl vynesen účelově, protože někdo z vlivných lidí v Třebíči se chtěl zmocnit jejich rodinné vily. Polovina domu ale zůstala jejímu bratrovi, kterému se posléze podařilo druhou polovinu od státu odkoupit. Ve Francii díky tomu získala politický azyl. 

Jedním z důležitých míst scházení Čechů v Paříži v té době byla redakce exilového časopisu Svědectví, která tehdy sídlila v rue du Pont de Lodi v Latinské čtvrti. Brzy sem našla cestu i Vlasta. Podle jejích slov se tu scházely různé generace emigrantů, a třebaže poúnorová emigrace (z roku 1948) měla někdy sklon zahlížet na tu posrpnovou (po roce 1968) jako na lidi poznamenané komunismem, šéfredaktor Pavel Tigrid dokázal tyto rozmíšky svou osobností překlenout: „Ten byl nad takovými věcmi. Vždy byl v kontaktu s lidmi, stále se zajímal o to, co se děje v Československu.“ 

V redakci Svědectví poznala mimo jiné Oldřicha a Marii Dubinovy, výrazné osobnosti československého exilu, a také básníka Petra Krále, který se pro nadcházejících několik let stal jejím partnerem. Ten jí uvedl do společnosti českých i francouzských surrealistů, následovníků v té době již zesnulého André Bretona, jako byl například Jean Schuster. Francouzští umělci, třebaže levicově orientovaní, si podle jejích slov rozhodně nemysleli, že v komunisty ovládaném Československu vládne jakýsi ráj na zemi, a stále byli ochotní Čechům pomáhat. 

Jednou z těch, kdo jim podal pomocnou ruku, byla i spisovatelka Marguerite Duras, která Petru Královi a Vlastě Šabacké pronajala za vstřícnou cenu svůj byt na rue Jacob, kde spolu několik let žili. 

Téměř na rok uvízla v Československu

Roku 1973 vyhlásilo Československo amnestii pro ty, kdo zůstali za hranicemi i po jejich uzavření na podzim 1969. Nyní režim sliboval, že se mohou bez následků vrátit domů. 

Vlasta Šabacká to rozhodně neměla v úmyslu. Cítila ale výčitky svědomí kvůli bratrovi, který byl doma perzekuován jako příbuzný nelegální emigrantky. Chtěla odjet do Československa a své vystěhování zlegalizovat. Aby si pojistila, že se dostane zpátky do Francie, rozhodla se formálně provdat za francouzského občana. Tuto možnost jí nabídl básník Alain Joubert, který pracoval v časopisu Reader’s Digest a se svou životní partnerkou žil nesezdaný. 

Ale vyřizování všech formalit se protahovalo, svatba proběhla až v prosinci a Vlasta mohla do Československa odjet teprve 3. ledna 1974, tedy tři dny po skončení amnestie. Na československém zastupitelském úřadu v Paříži ji ujišťovali, že to nebude problém. 

„Samozřejmě to byla lež,“ konstatuje Vlasta Voskovcová. „Hned na Ruzyni mi vzali všechny papíry, pas, přijela policie z Bartolomějské.“ Sice ji nezatkli, ale situace se už od začátku vyvíjela hrozivě. Třebíčský soud totiž kvůli jejímu pozdnímu příjezdu amnestii odmítl. Po několika dnech ji přišel příkaz k nástupu výkonu trestu v pankrácké věznici, kam se měla dostavit 8. května 1974. 

V soukromém životě ji v těch dnech potkala další, tentokrát pozitivní osudová událost: seznámila se s básníkem Prokopem Voskovcem, který patřil do stejného surrealistického okruhu jako její dosavadní partner Petr Král a pracoval jako správce depozitáře Národní knihovny ve Zbraslavském klášteře. Rychle se do sebe zamilovali, což jí pomáhalo snášet protahující se pobyt v Československu, plný nejistoty.  Vlasta začala pracovat jako brigádnice v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici. 

Právník, kterého jí pomohla sehnat matka Petra Krále, podal odvolání, o intervenci se snažil i Vlastin oficiální manžel Alain Joubert. Vlasta dostala odklad nástupu trestu, mezitím ale došlo k dalšímu dramatickému zvratu. 

Při procházce s Prokopem Voskovcem na Malé Straně je legitimovala policejní hlídka, která zjistila, že Vlasta nemá v občanském průkazu trvalé bydliště ani zaměstnavatele. Byla zadržena a vyslýchali ji na policejní služebně ve Vlašské ulici. Tamní policista se Vlastě představil jako její spolužák ze základní školy v Třebíči. Bohužel se nesnažil jí pomoci, spíše naopak – zřejmě cítil zadostiučinění, že může někdejší „namyšlenou“ spolužačku ponížit. 

Druhý den si pro ni do knihovny Francouzského institutu přijela policie. Znovu ji odvezli na služebnu ve Vlašské ulici, kde se dozvěděla, že je obviněna z příživnictví. Policisté jí dávali najevo, že ji podezírají z prostituce, a odvezli ji na venerologické oddělení u Apolináře, kde měla podstoupit vyšetření na pohlavně přenosné choroby. 

U Apolináře strávila skoro dva týdny, nejprve na uzavřeném oddělení s ženami, které se skutečně živily prostitucí. „Ze začátku se chovaly trochu agresivně, ale jedna se o mě začala starat a vlastně to tam bylo bezvadný,“ vzpomíná. 

Její právník podal žádost o prezidentskou milost, která jí byla koncem léta skutečně udělena. Podepsal ji tehdy dosluhující prezident Ludvík Svoboda. Potom si mohla podat žádost o vystěhovalecký pas. Tentokrát ale nastaly potíže pro změnu z francouzské strany: Vlastin oficiální manžel Alain Joubert se totiž účastnil demonstrace proti chilskému diktátorovi Pinochetovi a tak byl sám ve své vlasti politicky podezřelý. 

Začátkem prosince bylo konečně vše připraveno k jejímu vycestování. „Okamžitě odjeďte, do dvou dnů ať jste pryč,“ řekl jí úředník na francouzské ambasádě. 

Vlasta se tedy mohla vrátit do Francie. Prokop Voskovec ovšem musel zůstat v Praze. 

Mezi Paříží a Prahou

Když na konci roku 1974 znovu přijela do Paříže, zjistila, že musí ve všem začínat znovu téměř od nuly. Neměla práci ani bydlení. Marguerite Duras jí naštěstí znovu pronajala svůj byt a zaměstnání našla v jednom ze zařízení CMPP (Centres médico-psycho-pédagogiques), která se věnovala dětem s duševním onemocněním.  Vlasta zde začala působit jako arteterapeutka. 

Konečně si také vyřídila francouzské občanství, takže měla možnost legálně cestovat do Československa a setkávat se tam s Prokopem Voskovcem. Jezdila tam vždy o letních prázdninách a při svých cestách také pomáhala udržovat kontakt redakce Svědectví s lidmi v Praze. Převážela zejména peníze, dopisy nebo ústní vzkazy. Neodvažovala se převážet exilové tiskoviny: „Jen jednou, a málem to špatně dopadlo, protože na hranicích na to málem přišli.“ Za tuto svou činnost po roce 1989 získala osvědčení účastníka třetího odboje. 

Dlouhé odloučení od Prokopa Voskovce pro ni bylo tíživé, ale aby za ním mohla odjet na delší dobu, musela dát výpověď v CMPP a vzdát se práce, která ji naplňovala. Poté jezdila do Československa na dlouhodobější pobyty, nikdy ale ne déle než na šest měsíců. V Praze vykonávala pod cizím jménem různá krátkodobá zaměstnání. 

V hledáčku StB i DGS

Roku 1977 Prokop Voskovec podepsal prohlášení Charty 77 a ocitl se pod silným tlakem Státní bezpečnosti. V květnu 1979 byl v rámci akce Asanace zbaven československého občanství a vystěhoval se do Francie. Zapojil se do práce v redakci Svědectví a pracoval také jako kurýr na mopedu pro redakci francouzských novin. 

Roku 1980 se jim narodil syn Jonathan a když Vlasta a Alain Joubert ukončili rozvodem své formální manželství, konečně se mohli vzít. 

Vlasta v té době pracovala ve Fondation pour une entraide intellectuelle européenne, nadaci pro podporu intelektuálů zejména z východního bloku. Podle jejích slov využívali nadačních stipendií především Poláci a Maďaři, zatímco Čechy odrazoval ostych nebo strach. 

Poté, co Prokop Voskovec emigroval do Francie, Vlasta už do Československa nejezdila. Jednou sice plánovala návštěvu u bratra v Třebíči, ale ten ji krátce před odjezdem varoval, že k němu domů přišli příslušníci StB, kteří by si s ní prý „rádi promluvili“ – to ji od cesty odradilo. 

Prokopa Voskovce kontaktovala StB přímo v Paříži. Jakýsi Čech ho oslovil na place de la République a přímo mu nabídl spolupráci. Poukazoval na jeho nelehkou finanční situaci a nabízel možnost „přivýdělku“ za to, že by donášel zprávy z redakce Svědectví. Prokop Voskovec to samozřejmě odmítl. 

Vyslýchala ho ale také DGS (Direction Générale de la Sécurité), francouzská rozvědka, která jej podezírala ze styků s úředníky z československé ambasády. 

„Nikdy jsem nelitovala.“

Pád komunistického režimu v Československu sledovali Vlasta a Prokop Voskovci prostřednitvím televizních zpráv a prožívali ho velmi euforicky. Vlasta předpokládala, že její manžel se bude chtít natrvalo vrátit do Prahy, ten ale chtěl zůstat v Paříži. Do Čech ovšem jezdili téměř každý rok na návštěvu, i se synem, který sice vyrůstal jako Francouz, ale češtinu se obstojně naučil jako druhý jazyk. 

Vlasta se po roce 1989 částečně vrátila k malířství a pravidelně v Čechách vystavovala. „Moje obrázky a kresby jsou zvláštní, nejsou klasicky hezké, jsou takové osobní. Nežádám, aby se líbily někomu jinému,“ říká o své tvorbě. 

Později už nemohla Čechy navštěvovat tak často kvůli onemocnění svého manžela; Prokop Voskovec zemřel 9. února 2011. 

„Svého rozhodnutí zůstat ve Francii jsem nikdy nelitovala,“ konstatuje Vlasta Voskovcová na závěr, když se ohlíží za svým životem.