Ludmila Voráčková

* 1931

  • "Tam byl jeden, který udával nacistům. Ten s nimi držel a on to potom řekl po válce. Řekl, co mělo být. V tom roce 1945, když vypálili Javoříčko, to bylo 5. května, tak 6. května měla být vypálená naše vesnice. A my jsme měli v lese bunkr a tam jsme se chtěli schovat. A tam jsme chtěli jít. Jenomže! 5. května už se blížila armáda, Sověti už byli asi osm kilometrů daleko, tak Němci se stáhli. A my bychom jim byli přišli rovnou pod ruku. Tam by nás byli zavraždili, to je jasné. Protože to bylo v tom místě, kde jsme se chtěli schovat, tatínek to měl připravené. Naštěstí se to nestalo, tak jsme zůstali naživu, to bylo dobré. No a pak přijela ta armáda, tak oni tam byli, na těch polích, zastavili za plotem a my jsme se tam na ně chodili dívat."

  • "Tam byli i ruští vojáci a naši partyzáni. Ten Mirek Černý, to byl velitel skupiny tam, v tom regionu. No a on byl postřelený. V jedné noze měl čtyři rány, ve druhé šest. No a ležel na mojí posteli! No ale byl tam čtyři dny, ale potom musel pryč. Oni by nás jinak zlikvidovali. My měli se sestrou takovou příhodu. Pod stodolou jsme měli sklep a tam byly drobné brambory pro dobytek a řepa. A my se sestrou Anežkou řezaly řepu. A my si zpívaly Malý hošík černovlasý, Babinský a tak – a najednou se mezi dveřmi zatmělo. My se polekaly, dívaly jsme se, kdo to je. A tam dva Sověti. Tady měli ještě ty dohody a tam na tom měli ty náboje, jak to tam mívali. A ten jeden povídá: 'Eto ničego, děvočky, ně bojtěs. Gdě papa?' Hledali tatínka, aby je převedl. A my mu řekly, že je na poli. No tak jsme jedna šla pro něj, myslím já, a pak je odvedl pryč. Jeden se jmenoval Petr a jeden Aljoša, vzpomínali jsme na ně v dobrém. Oni nás prostě chránili, bylo to dobré. Na jednu stranu to zase dobré nebylo."

  • "Takhle, když začala válka, tak bylo nebe úplně červené, rudé, jako když hoří. Tak maminka říkala, že je zle. A potom po válce, když k nám přijela ta armáda, Sověti, tak oni odjeli [Němci] pryč a zůstaly tam tanky nebo auta v takovém – my jsme říkali Zmola, tekl tam potok a ono to tam bylo naházené nebo zajeté. Tak to jsme byli rádi, že skončilo to bombardování. No a my jsme musely hlídat bratra, protože on byl malý. Oni kluci lezli podél těch tanků, ale ona tam byla ještě munice! Takže my jsme musely dávat pozor, aby se mu něco nestalo. To jsme měly nakázáno od tatínka a maminky, že ho musíme hlídat. Protože byl jediný kluk, my tři holky a kluk. No a potom jsme měli velkou radost, že to skončilo. Tak už jsme měli radost. Mně bylo už 14 let, tak pak jsem šla pracovat. Musela jsem být doma, protože maminka onemocněla. Tak jsem byla rok doma, no ale potom už jsem šla pracovat."

  • "U nás spávali ve stodole, my jsme tam ráno přišli, tedy naši, rodiče tam přišli. A tam spávali i ti utečenci, když utekli z fronty. Tak tam spávali ve stodole. Protože my jsme bydleli –takový jsme měli domek o samotě víc. Mezi zahradami a lesem. Z jedné strany byl les a z druhé zahrady. Takže my jsme byli víc jakoby na konci té vesnice. Oni tam zůstávali, ale vždycky přes den byli pryč. Přes den se báli, aby je tam někdo nenašel."

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 28.05.2022

    (audio)
    duration: 01:11:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
  • 2

    Děčín, 01.09.2022

    (audio)
    duration: 11:03
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

V mojí posteli ležel postřelený velitel partyzánů

Ludmila Voráčková – četařka, 1953
Ludmila Voráčková – četařka, 1953
photo: archiv pamětníka

Ludmila Voráčková se narodila jako nejstarší ze čtyř dětí 13. října 1931 v Hartinkově v okrese Moravská Třebová, dnes okres Pardubice. Rodina žila v domě, který se po tři stovky let dědil z generace na generaci a měla malé hospodářství. Za války musel tatínek na nucené práce, když se vrátil, pomáhal partyzánům. Hartinkov podle pamětnice unikl jen o vlásek stejnému osudu jako sousední obec Javoříčko. Tu v roce 1945 srovnalo se zemí přepadové komando SS. Ludmila chodila od útlého věku cvičit do Orla, pak přestoupila do Sokola, jehož je členkou. Celý život pracovala jako voják z povolání, stejně tak jako její manžel. V době natáčení rozhovoru v roce 2022 žila v Děčíně, aktivně se účastnila sokolských srazů i cvičení. Měla tři děti, šest vnoučat a devět pravnoučat. Příběh pamětnice mohl být natočen díky podpoře z města Děčín a Ústeckého kraje.