Emil Voráč

* 1961

  • "Já jsem se rozhodl, hned po invazi Ruska na Ukrajinu, odjet na slovensko-ukrajinské hranice. Těsně po té invazi jsem odjel s dvěma kamarády, abychom viděli, jaká tam je situace, na těch hranicích. A tam jsme si všimli dvojího metru právě k romským běžencům. Mě to velice mrzelo. Já jsem tam odjel s devítimístnou dodávkou a rozhodl jsem se, že přivezu minimálně šestičlennou rodinu do České republiky. A právě takovou tu bezprizorní. Byly tam rodiny, které čekaly dva až čtyři dny, než je odbavili. Oni když přišli na řadu, tak je dávali na stranu a pouštěli etnické Ukrajince a ty Romy ne. A když už se dostali přes tu hranici a byli na Slovensku, tak tam Člověk v tísni zajišťoval autobusy. A já jsem se hrozně divil, protože etničtí Ukrajinci třeba vyslovili nevoli, že nechtějí, aby k nim do autobusu nastoupili ti Romové a prostě jim bylo vyhověno. Takže oni tam čekali další dva, tři i čtyři dny."

  • "Já si pamatuju, když jsem už nastupoval na vojnu, dneska už mám asi 41 let po vojně, ale pamatuju si to, tak jsem záhy našel v kartě taky takové to erko [písmeno R], označení. A byl jsem tázaný, proč nejsem členem komunistické strany a já jsem tam hrdě řekl, že nikdy nebudu. A pak jsem půl roku na té vojně trpěl právě tím, že jsem odmítal vstoupit do KSČ. Takže i takové zkušenosti mám. A tam mě právě překvapilo to erko. Já jsem tomu nepřikládal nějakou váhu, ale to mě kamarád Nerom na to upozornil. Říkal: 'Hele, oni tě tady fakt vedou jako toho cikána.'"

  • „Ve škole jsem si zažil taky… Já vám řeknu takovou příhodu. Jednou ve škole, a to bylo z legrace, mi kamarádi vyndali tkaničky z bačkor. A já jsem je naháněl po chodbě, ať mi vrátí ty tkaničky. A teď nás zastavila paní učitelka, tenkrát to byla soudružka učitelka, a říkala, co tady lítáme po chodbě. A mě tedy držela za rameno. Já jsem odvětil, že mi kluci sebrali tkaničky a že chci, aby mi je vrátila. A ona hodně nahlas, aby to fakt všichni slyšeli, odpověděla: 'Řekni mi, Voráč, kdy cikáni měli tkaničky? Nevymlouvej se, že ti vzali tkaničky.' Kluci a všichni, co byli na chodbě, tak z toho měli hrozně velikou legraci, ale já jsem z toho měl veliké trauma, protože ta legrace u těch kamarádů neustávala. Ještě druhý den, když jsem přišel do školy, tak každý na mě ukazoval. Cikáni, nemáte tkaničky! A smáli se. Ta děcka za to nemohla, my jsme nepřestali být kamarády. Ale mě to natolik vzalo, že jsem potom týden do té školy nešel.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.07.2022

    (audio)
    duration: 02:21:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Překvapilo mě, že nás Romy za komunismu kádrováci vedli pod písmenem R

Emil Voráč v roce 2022
Emil Voráč v roce 2022
photo: Post Bellum

Emil Voráč se narodil 25. března 1961 v Karlových Varech do rodiny Romů, kteří se do Čech přistěhovali těsně po válce ze Slovenska. Dětství prožil v Karlovarském kraji a do školy chodil v Chodově u Karlových Varů. Pochází z tradiční vícečetné rodiny, jeho matka měla devět sourozenců a on pochází z pěti. Od dětství měl touhu být slavným muzikantem nebo zpěvákem, na jedné pěvecké soutěži porazil i Dalibora Jandu. Chtěl pracovat v Amati Kraslice, ale vyučil se v oboru traktorista-mechanizátor a opravář zemědělských strojů. Během vojny zjistil, že občané romského původu byli během komunismu vedeni ve zvláštním registru pod písmenem R, což si po revoluci ověřil. V roce 1989 byl ve stávkovém výboru, po sametové revoluci založil Romský klub mezilidských vztahů a vystudoval obor sociální práce v prostředí etnických menšin na Evangelické akademii v Praze. V roce 2001 založil společnost Khamoro, která v Karlovarském kraji dlouhodobě pomáhá lidem z vyloučených lokalit, angažuje se i v připomínání romského holokaustu. Přestože je Rom, učil se romštinu až v dospělosti od romistů a nyní ji používá jako svůj druhý jazyk. Emil Voráč bojuje proti násilí, nespravedlnosti, rasismu a xenofobii a organizuje i demonstrace. Na jedné z nich přivítal i architekta Osamu Okamuru. V současné době (2022) Emil Voráč a Khamoro pomáhají romským uprchlíkům z Ukrajiny.