The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Voráč (* 1961)

• narozen 25. března 1961 v Karlových Varech do rodiny Romů

• matka pochází z Orlova u Prešova a otec ze Smolníku u Košic

• v dětství chtěl být slavným muzikantem nebo zpěvákem, měl pět sourozenců

• v letech 1975–1978 se vyučil na středním odborném učilišti v Chebu, obor traktorista-mechanizátor a opravář zemědělských strojů

• v roce 1990 založil Romský klub mezilidských vztahů

• v letech 1999–2004 studoval na Evangelické akademii, maturoval v oboru Sociální činnost v prostředí etnických menšin

• učil se romsky od romistů Hany Syslové a Zbyňka Andrše

• jako aktivista organizoval demonstrace proti xenofobii

• pomáhá s Khamoro, o.p.s. lidem z vyloučených lokalit, v roce 2022 i romským běžencům z Ukrajiny

Emil Voráč pochází z rodiny slovenských Romů, která do Karlovarského kraje přišla po druhé světové válce. Romsky se naučil až v dospělosti od romistů. V roce 1989 byl ve stávkovém výboru, po revoluci si doplnil vzdělání a založil obecně prospěšnou společnost Khamoro, která pomáhá se začleňováním jedinců v sociálně vyloučených lokalitách na Sokolovsku. Činný je ale i ve věci připomínky romského holokaustu, coby občanský aktivista vystupuje proti nenávisti a xenofobii ve společnosti. V roce 2022 se angažoval v pomoci romským uprchlíkům před válkou na Ukrajině.

Dětství romského kluka a soudružka učitelka

Narodil se 25. března 1961 v Karlových Varech a skoro celý svůj život prožil v Karlovarském kraji. Emil Voráč pochází z pěti sourozenců. Rodiště rodičů je na Slovensku, odkud se přestěhovali po skončení druhé světové války v roce 1946. Matka pochází z devíti sourozenců z Orlova u Prešova a otec ze Smolníku u Košic. Na základní školu nastoupil v Chodově, tehdy v Sokolovském okrese, asi 11 kilometrů od Karlových Varů. Už tehdy projevoval hudební talent a chtěl se stát slavným muzikantem nebo zpěvákem. Ale stejně jako mnoho jiných Romů i Emil Voráč zažil, jaké je to být ponížen, zaškatulkován nebo šikanován. Jednou o přestávce se jeho spolužáci mezi sebou domluvili, že si z Emila vystřelí. Sebrali mu tkaničky od bot a snažili se ho vyprovokovat, běhali s tkaničkami po chodbě a po třídě, a když přišla do třídy soudružka učitelka, tak Emila chytila kolem ramen a zeptala se, co se děje. “Sebrali mi tkaničky a nechtějí mi je dát,” řekl soudružce a ona odvětila: “Copak cikáni mají tkaničky?” Cítil se velmi ponížený a ublížený. Přestal chodit do školy a doma nic nikomu neřekl. Když bylo rodičovské sdružení, rodiče se o jeho záškoláctví dozvěděli a naštěstí mu to rozmluvili. Protože se chtěl ukázat před spolužáky, kteří si ho dobírali, přihlásil se do pěvecké soutěže. Tam se potkal s dnešními profesionálními zpěváky Miriam Hruškovou a legendou Daliborem Jandou a oba je porazil. Emil se rozhodl, že se svým životem něco udělá a bude bojovat proti šikaně a diskriminaci. Jedno z klíčových poznání udělal na vojně – zjistil, že socialistický režim systematicky Romy od narození v nemocnicích evidoval ve speciálních složkách pod symbolem R a pokračoval tímto způsobem ve školkách, školách, povinné vojenské službě a posléze v zaměstnání.

Sen emigrovat do Ameriky a vztah k romštině

Po roce 1968 bylo běžné, že lidé přemýšleli nad možnou emigrací do západního světa a pro někoho byl sen vycestovat na dovolenou do bývalé Jugoslávie a pokračovat za svobodou do Ameriky. Podobně smýšlel i Emil. “Měl jsem dva kamarády a náš sen byl emigrovat přes tehdejší Jugoslávii do Spojených států. Společně jsme to plánovali a oběma kamarádům se ta emigrace do USA povedla a úspěšně se na tamější život adaptovali. Jeden vystudoval novinařinu a druhý herectví.” Oba se oženili a zapustili v zemi svých snů kořeny. „To, že jsem já s kamarády nakonec nevycestoval, na to měla vliv moje máma, která se snažila, abychom celá rodina byli v bezpečí, a proto nás ani nechtěla učit mluvit romsky a ani na nás romsky nemluvila. Já jsem se potom v dospělosti učil romsky od romistů. S kamarády jsem byl v kontaktu, bohužel jeden z nich už zemřel. Pro některé lidi byla tehdy emigrace jediné řešení, já jsem kvůli svým rodičům nakonec neemigroval,“ vypráví Emil Voráč.

Romská mánička na vojně

Když šel na vojnu, věděl, že to budou dva velmi náročné roky života. “Měl jsem ve své složce na kartě taky takzvané R, kterým režim označoval Romy. A byl jsem tázán, proč nejsem v komunistické straně. Odmítal jsem vstoupit, půl roku jsem na vojně trpěl. O povinné vojenské službě se stále mluví, že z kluků dělá muže a že by se měla obnovit. Já když jsem tenkrát na tu vojnu šel, byly v módě vlasy na máničku a já jsem měl tenkrát opravdu dlouhé vlasy, měl jsem je někam pod lopatky. A říkal jsem si: ‘Vždycky budu nosit ty dlouhé vlasy.’ Sám sobě jsem si říkal, že nebudu dělat tohle a tamto, ale pravda je, že když jsem se z vojny vrátil, tak jsem musel hodně věcí přehodnotit.”

“Na vojně jsem toho zažil doopravdy hodně, sebevraždy, šikanu. Já jsem za celou základní vojenskou službu měl jen dvě dovolenky, a ty byly povinné za ty dva roky, co jsem byl vojákem. Měl jsem hodnost desátníka a přijali mě do poddůstojnické školy k tankistům jako velitele tanku. Tu šikanu jsem na vojně zažil ve velkém a vzhledem k té šikaně si dva kluci z našeho praporu, jeden z nich byl z mé roty, vzali život. Jeden si vlezl do skříně a podřezal si žíly a do rána bohužel vykrvácel. Druhý kluk se na stráži muničního skladu zastřelil.”

“Já jsem odseděl 186 dní basy, protože jsem nebyl vždycky ochotný přistoupit na všechno a byl jsem proti totalitnímu režimu. Ten mi hrozně vadil, spoustu příkazů a rozkazů mi přišlo hodně totalitních. Odmítal jsem to dělat, sám jsem nikoho nešikanoval a nikomu neškodil. A protože jsem odmítal dělat to, co mi přišlo komunistické a totalitní, tak jsem si za to odseděl 186 dní a téměř všechny jsem nasluhoval. A když přišla epidemie úplavice, oni nás všechny propustili do civilu, aby nám nemuseli platit odškodné. Proto nejsem pro obnovení povinné vojenské služby a říkám, že by to mělo být na bázi dobrovolnosti.”

Revoluční rok 1989 

Od začátku roku 1989 se Emil Voráč účastnil v Praze několika demonstrací. „V revolučních dnech roku 1989 jsem pracoval v Moseru jako vedoucí chemiků a byl jsem asi jediný Rom, který založil stávkový výbor. Stávkovalo a demonstrovalo se v Karlových Varech, ale navštívili jsme i Prahu a stávkovalo a demonstrovalo se opravdu intenzivně. Mně bylo vyhrožováno, že přijdu o práci, nedostanu výplatu a že mě zavřou za založení toho stávkového výboru. Nikdo nevěřil, že se podaří odstranit komunismus. Co nastalo po roce 1989, bylo mým částečně splněným velkým snem. Přesto musím říct, že ani po 33 letech jsme se toho komunismu nezbavili a stále ho tady máme.”

Utrpení Sintů a Romů za druhé světové války bylo systematicky popíráno

Emila Voráče vždy trápilo, že se Romům a Sintům nepřiznávalo utrpení za druhé světové války, kdy byli odsouzeni nacistickým režimem k vyhlazení stejně jako Židé. Považoval to za důsledek dvojího metru k Romům, který společnost nastavila. Přitom na území dnešní České republiky se vyhlazení Sintů a Romů téměř podařilo, po válce jich zůstalo jen asi 800, tisíce byly vyvražděny. „Já jsem se intenzivně začal věnovat problematice holokaustu Romů až po sametové revoluci. O utrpení českých Romů a Sintů v Československu se nemluvilo a já sám jsem toho moc nevěděl, ale u kauzy Lety u Písku jsem byl vlastně úplně od prvopočátku a jezdíme tam do současné doby. Přivezl jsem tam tisíce lidí, aby se seznámili s touto neblahou historií, holokaustem Sintů a Romů. Spolupracoval jsem s neziskovými organizacemi, které se věnovaly romskému holokaustu a podílel jsem se na vzdělávání Romů v historii holokaustu Romů. Podílel jsem se na tom, že z řad Romů z vyloučených lokalit máme v dnešní době romské mentory, kteří přednášejí historii Romů a romský holokaust. Jezdíme na pietní místa nejenom do Let u Písku, ale byli jsme i v Osvětimi a jiných místech, kde zahynuli Romové.” Emil Voráč ale navštěvuje i pietní místa, která se váží k jiným tragickým jevům spojeným s druhou světovou válkou. “Pokud se bavíme o vraždění lidí, je mi líto naprosto každého bez rozdílu národnosti.”

Khamoro je romsky sluníčko, ale i obecně prospěšná společnost 

Roku 1990 založil Emil Voráč Romský klub mezilidských vztahů. Poté nastoupil na Evangelickou akademii, sociálně právní školu v Praze, kde studoval obor Sociální činnost v prostředí etnických menšin. Rozhodl se, že bude pracovat s mládeží a založí obecně prospěšnou společnost. Nazval ji poeticky Khamoro, což v romštině znamená sluníčko. “Děti a mládež jsou takové to světlo naší budoucnosti. My jsme tam provozovali nízkoprahový klub pro děti a mládež, ale měli jsme tam i občanskou poradnu, terénní programy a spousty dalších veřejně prospěšných činností pro všechny. A díky tomu, že jsme se věnovali všem bez rozdílu, nejenom Romům, tak se nám dařilo spojovat většinovou společnost s Romy. Dělalo se hodně společných akcí, na kterých se podíleli lidé z majority i Romové společně a to se zaneslo do povědomí lidí v celé republice.”

Že název Khamoro používá pro své aktivity i jiná organizace, Emilu Voráčkovi nevadí. “Se Slovem 21, které organizuje stejnojmenný světový romský festival, naše organizace spolupracuje spousty let a já jsem pro Slovo 21 vyjížděl na mezinárodní letní školy, kde jsem mezinárodní romskou mládež motivoval ke vzdělání a byli tam Romové z Rakouska, Makedonie a spousty dalších států Evropy.” Obecně prospěšná společnost Khamoro ale není jenom nezisková organizace – už při svém vzniku hrála například divadlo a produkovala vlastní divadelní hry a hudbu. “My jsme dělali divadlo a většinu těch divadelních her, které jsme hráli, jsem psal já a moje manželka Blanka Voráčová. Napsali jsme třeba scénář na tradiční romskou svatbu, která byla tak známá, že se hrála v pěti zemích.”

Válka na Ukrajině mě nenechala lhostejným

“Já jsem se rozhodl, hned po invazi Ruska na Ukrajinu, odjet na slovensko-ukrajinskou hranici. Tam jsme si všimli dvojího metru k romským běžencům. Jel jsem tam s devítimístnou dodávkou a rozhodl jsem se, že přivezu minimálně šestičlennou rodinu do České republiky. Byly tam rodiny, které čekaly dva až čtyři dny, než je odbavili, a dávali je na stranu a pouštěli etnické Ukrajince a ty Romy ne. A když už se dostali přes tu hranici a byli na Slovensku, tak tam Člověk v tísni zajišťoval autobusy. A já jsem se divil, protože etničtí Ukrajinci vyslovili nevoli cestovat, aby k nim nastoupili romští Ukrajinci a bylo jim vyhověno. Takže tam čekali další čtyři dny, než jim někdo pomohl. Lidé v naší zemi, ale i političtí představitelé říkají, že romští Ukrajinci nejsou válkou ohrožení a že pocházejí ze slovensko-ukrajinské hranice. 

Většina těch lidí opravdu pochází z Užhorodu, takže tou válkou nejsou ohroženi, ale já to vnímám, že když je válka na Ukrajině, tak prostě všichni jsou ohrožení. Máme tam doopravdy rodiny, které byly válkou postiženy, máme tam rodinu, která je z Donbasu, kde jak oni říkají, jim spadla na dům raketa. Půlka domu spadla a přišli o několik rodinných
příslušníků. Ta mladá paní nám vyprávěla, jak viděla, že z jejich rodiny rozstříleli desetiletého chlapce. Rusové. A vyprávěla, jak o vesnici dál postříleli Rusové půlku jejich rodiny. Takže těch příběhů je mnoho. To, co jsme tam viděli, nás natolik vzalo, že jsme na tom byli týden opravdu velice špatně, protože jsme viděli tu bezmoc těch lidí, ten neutěšený pláč.” 

Emil Voráč se angažuje v boji proti násilí, nespravedlnosti, rasismu a xenofobii a organizuje za tím účelem i demonstrace. Na jedné z nich ho podpořil i architekt Osamu Okamura. Za důležité považuje zachování demokracie v naší zemi. Na závěr rozhovoru vyjádřil přání: “Aby tady byla vláda, která by měřila všem stejným metrem.”