David Aust Vedral

„Do garáží jsem provážel nějaké herce, nebo někoho, a měl jsem chvíli čas. V té době jsem kouřil, tak jsem si šel zakouřit. Protože byla zima, tak jsem asi nechtěl kouřit venku. Tak jsem šel do sklepení Československé televize a zapálil jsem si. Tam byly velké protipožární dveře – a teď jsem je otevřel a rozsvítilo se světlo. A po obou stranách na chodbě seděli příslušníci SNB s těmi bílými přilbami a štíty a obušky. Bylo jich tam asi 40 a já jsem se tam mezi nimi takhle najednou ocitl. Tak jsem se lekl, samozřejmě, oni se taky lekli, tak jsme tam byli a chvilku jsme na sebe koukali. Začal mi fungovat autopilot. Říkal jsem si, že tady prostě nemůžu zůstat, to je jasný, tak jsem dělal, že tam patřím, že to je normální, že se tam chodí kouřit, že si vybrali blbé místo. A hrdě jsem prošel pryč jako že nic a oni se mezi sebou domlouvali, co se mnou udělají, ale než se stačili domluvit, tak jsem z chodby vypadnul a běžel jsem do výrobního štábu, kde jsem řekl, že jsme obsazení. Že je tam zásahové komando SNB. A ve štábu, předpokládám, že to byla Jiřina Pokorná, mi řekla, že by bylo fajn, abych s tím odjel do Činoherního klubu. A nevím, jestli už bylo Občanské fórum, nebo jestli vznikalo, to si nepamatuji, ale vím, že jsem tam měl jet za Václavem Havlem, mu sdělit informaci, že Československá televize je obsazená komandem SNB, připraveným zasáhnout.“

„Odpor sílil, bylo to znát na atmosféře, ale samozřejmě i sílilo to komunistické, proti tomu odporu. Byli tam hrozní hajzlové a děly se tam hajzloviny, jak to prostě uměli jenom komunisti. A po 17. listopadu to začalo být masovější, začalo nás podporovat daleko víc lidí a začalo se mluvit otevřeně. Začaly tam fungovat garáže, ty proslavené garáže. Já nevím, jestli jsou proslavené, ale já jsem to tak cítil, protože to byly garáže přenosových vozů, odkud se vysílalo živě, anebo se tam dělaly záznamy pro zahraničí. A já jsem na to byl strašně pyšný a hrdý.“