The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Aust Vedral (* 1968)

• narozen 10. února 1968 v Praze

• vyučil se dřevorubcem, pracoval jako závozník a řidič v ČSAD

• na konci 80. let neprošel politickými prověrkami po kritice zásahu SNB při demonstracích

• těsně před listopadem 1989 nastoupil jako řidič do Československé televize

• v listopadu 1989 se podílel na protirežimním odporu v ČST při vysílání z garáží

• pomáhal technicky zajišťovat přenos z demonstrací na Václavském náměstí a na Letné

• ve sklepě budovy ČST objevil připravenou zásahovou jednotku SNB

• od 90. let působil v soukromé ochrance

• v roce 2006 zasahoval při bombové hrozbě během vysílání ČT v Plzni

• v době natáčení (2025) žil ve Votici

Těsně před 17. listopadem 1989 nastoupil jako řidič do Československé televize a ocitl se uprostřed sítě odpůrců režimu: převážel tajně herce na vysílání, která se odehrávala v garážích, pomáhal při ozvučování demonstrací na Václavském náměstí i na Letné, hlídal přenosový vůz v mrazu, když stále hrozil zásah bezpečnostních složek, a několik týdnů se pořádně nevyspal. Bylo mu 21, hlavu měl plnou ideálů, pro které sloužil do roztrhání. Po revoluční euforii přišlo vystřízlivění a vyhazov pro nadbytečnost, ale motiv ochrany a pomoci se mu vracel celý život, a to včetně dramatické chvíle, kdy v roce 2006 při živém vysílání v Plzni našli bombu a on chtěl předejít katastrofě...

Těžko jsem se podřizoval autoritám

David Aust Vedral, roz. Janďourek, se narodil 10. února 1968 v Praze do rodiny, která byla už od jeho narození poznamenaná konfliktem s režimem. Rodiče byli rozvedení, vychovávala ho matka Václava Fabiánková (dříve Austová) s otčímem. Matčiny kritické názory na politiku komunistické strany ho ovlivňovaly už od dětství. O vlastním otci ví jen málo. V dospělosti ho sice dohledal, ale on krátce poté zemřel.

Jeho maminka vedla dětské tábory a oddíly, tehdy pod hlavičkou Pionýrské organizace. Vnášela do nich však jiný obsah, než jaký režim očekával. Kladla důraz na přírodu a čestnost. Toto prostředí od mala formovalo i Davida, avšak ve škole se brzy ukázalo, že nedokáže dostát požadavkům na kázeň. Sám o sobě mluví jako o „nezdolném, nevychovatelném“ dítěti. Nesnesl uzavřený prostor a bezduchou disciplínu. Nejlépe se cítil venku, v přírodě, v prostředí turistického oddílu. Škola potlačovala jeho přirozenost a odpovídal útěkem. Někdy i doslova, například když při vyučování vylezl oknem, aby se proběhl, a vrátil se, až „když se nadechl“.

Na cesty na Západ jsem mohl zapomenout

Ve čtrnácti letech se dostal do pedagogicko-psychologické poradny a ze základní školy odešel na internát a dřevorubecké učiliště. Čekal, že zde bude aspoň blízko přírodě, kterou miloval, jenže místo toho se učil přírodu ničit a vytěžovat. Internát mu připomínal mazáckou vojnu, kde vládla hierarchie, což se mu nelíbilo. Chtěl se co nejrychleji postavit na vlastní nohy, ale už v sedmnácti se stal otcem a místo vysněné volnosti se musel začít chovat odpovědně. „Bylo to těžší, než jsem čekal, ale život mi poprvé dával smysl. Pro ženu, dítě a rodinu jsem chtěl opravdu něco obětovat,“ říká.

Začal vydělávat jako dřevorubec, ale kvůli zdravotním problémům musel z lesa odejít. Vnímal to jako vysvobození. Při kácení stromů si uvědomil něco, co ho hluboce zasáhlo: „Když se řízne do stromu, ‚krvácí a pláče‘,“ říká. Nastoupil do ČSAD jako závozník na náklaďáku a později si udělal papíry, aby mohl jezdit jako řidič.

Na konci 80. let snil o tom, že bude jezdit s kamionem na Západ, vydělá víc peněz a bude vozit ženě u nás nedostupnou „západní“ kosmetiku. Aby ho režim na Západ pouštěl, musel jako mladý „perspektivní“ pracovník projít prověrkami. Nedopadlo to však dobře. „Na jedné schůzi přednášející lhal o věcech, které se staly na nedávné demonstraci, na které příslušníci SNB mlátili lidi. Nepokrytě lhal. Neudržel jsem se a řekl jsem, že lže a že je hnusnej komunista,“ vzpomíná.

Tento jeho výstup se objevil v kádrovém posudku – a nejenže mu zavřel cestu na Západ, ale měl mít další následky. „Údajně se mnou měli v podniku ‚zatočit‘. Garážmistr mi řekl, že jsem idiot, a kompromitující posudek roztrhal. Řekl mi, abych z podniku radši zmizel,“ vzpomíná David Aust Vedral. Díky známosti s Hugem Markesem, zvukařem z Československé televize, ho v ČST zaměstnali jako řidiče. Tam pak prožil nejdramatičtější okamžiky pádu totalitního režimu v listopadu 1989, který odstartoval tvrdý policejní zásah při studentské demonstraci 17. listopadu. Garáže přenosových vozů, ke kterým měl jako řidič blízko, se následně staly důležitým centrem odporu.

Revoluce v Československé státní televizi

V pondělí 20. listopadu se v redakcích a dalších pracovištích Československé televize objevily první protestní reakce na zásah proti demonstrantům na Národní třídě i na pokus stranického aparátu zatajit veřejnosti pravdu. Požadovali odvysílání nesouhlasu a odsouzení zákroku. Narychlo byl svolán Závodní výbor ROH a po vyhrocené diskusi z něj vzešel protestní dopis adresovaný Federálnímu shromáždění, České i Slovenské národní radě a předsednictvu vlády. Vedení Závodního výboru ROH trvalo nadále na loajalitě k vedoucí úloze KSČ.

Část zaměstnanců z výrobních a přenosových štábů svolalo na 21. listopad setkání do garáží přenosových vozů pod formální hlavičkou ROH a zapojili i další, veskrze technické profese. „Lidi z technických profesí se tolik nebáli projevit své názory, protože na nich záviselo vysílání,“ vysvětluje David Aust Vedral. Předali vedení ČST petici, aby ji uveřejnilo v Televizních novinách. To však vedení odmítlo a jednostranné zpravodajství pokračovalo. Zaměstnanci byli připraveni zapojit se do generální stávky.

Vedení ČST nakonec ustoupilo a ve středu 22. listopadu petici zveřejnilo. Umožnilo také vysílat alespoň krátké živé vstupy, které považovali za lepší variantu než úplné mlčení, mimo jiné i kvůli obavám z možného převzetí vysílání armádou či StB. Prvním úspěchem iniciativy „Garáže“ se stal souhlas vedení s televizním pokrytím manifestace na Václavském náměstí 22. listopadu 1989.

Zastrašováni jsme byli stále

Na těchto přenosech z terénu se podílel také David Aust Vedral. „Byl jsem dělník, tahal jsem kabely a reproduktory pro ozvučování,“ vysvětluje. Vzpomínky na události nedokáže chronologicky srovnat, vše se odehrávalo překotně a dny mu splývají. Vzpomíná například, jak s přenosovým vozem přijeli na Václavské náměstí. Na místě byli ráno, když byl prostor ještě prázdný. Instalovali techniku, ozvučovali balkón nakladatelství Melantrich, odkud hovořili představitelé disentu, i přilehlé plochy, aby bylo všechno slyšet.

Dostal tehdy neformální úkol, spíše prosbu, že pokud by došlo k zásahu bezpečnostních složek, měl odvést Václava Havla a Martu Kubišovou do bezpečí. „Sám jsem se tomu později smál – stal jsem se vlastně neoficiálním bodyguardem, aniž by o tom věděli. Hlídal jsem prostě hlavní vchod. Asi jsem tam ale nebyl jediný, koho takto pověřili; spolupracovníci o sobě často nevěděli. Naštěstí k ničemu nedošlo,“ vypráví.

Na nejmasovější demonstraci na Letenské pláni dne 25. listopadu 1989 přišlo na 800 000 účastníků. David Aust Vedral si ji spojuje s velkým mrazem a dřinou – kabely se tahaly na kilometry, aby ozvučení dosáhlo co nejdál. V průběhu manifestace měl za úkol hlídat přenosový vůz. „Přenosák byl klíčový; díky němu se mohla dostat k lidem informace i o případném násilném zásahu, pokud by k němu došlo. Pořád se to mohlo zvrtnout, pořád mohl někdo dát rozkaz a pokusit se revoluci potlačit,“ vypráví a vzpomíná, že atmosféra na této demonstraci se mu nejevila bezpečnější; naopak. Čím svobodnější byly projevy, tím víc měl dojem, že atmosféra houstne. „Přibývalo výhrůžných poznámek typu, že odpůrce pozavírají, popraví a vrátí padesátá léta. Zastrašovali všechny – organizátory i obyčejné lidi.“

Ve sklepení ČST jsem objevil připravené ozbrojence

Protikomunistický odpor v ČST sílil, což na druhou stranu vyvolávalo protitlak. „Začalo se mluvit otevřeně, vysílalo se z garáží, nebo se tam dělaly záznamy pro zahraničí. Z garáží vycházely důležité informace a rozhodnutí,“ vypráví David Aust Vedral. V těch dnech se téměř nedostal domů a skoro nespal, takže vzpomínky mu splývají. I když dnes o listopadu 1989 mluví s úsměvem, tehdy to bylo velmi ostré. Vjezd do Československé televize vedl přes vrátnici, kde byli domluvení s vrátným. Ten za kávu nebo cigarety neprováděl důkladné kontroly,“ vzpomíná. Herce, kteří z garáží mluvili k národu, vyzvedával například v Činoherním klubu a do ČST je provážel tak, že klečeli v dodávce 1203 mezi sedačkami, přikrytí dekami nebo krabicemi.

Jednou právě dovezl do garáží nějaké osoby a měl chvíli čas. Odešel do sklepení budovy Československé televize, aby si tam zapálil cigaretu. Otevřel protipožární dveře, rozsvítilo se světlo a spatřil, že na obou stranách chodby sedí příslušníci Sboru národní bezpečnosti – asi čtyřicet mužů s bílými přilbami, štíty a obušky. Ocitl se mezi nimi úplně nečekaně.

„Chvíli jsme na sebe hleděli, paralyzováni vzájemným překvapením. Snažil jsem se působit nenuceně, jako bych tam patřil a bylo běžné, že tam chodím. Zatímco se domlouvali, co se mnou provedou, prošel jsem kolem nich co nejklidněji ven a pak utekl,“ vypráví. Zamířil rovnou do výrobního štábu, kde oznámil, že budova je obsazená zásahovou jednotkou. „Myslím, že to byla Jiřina Pokorná, která mi řekla, abych to jel říct do Činoherního klubu. Zpráva se měla dostat k Václavu Havlovi: ‚Československá televize je obsazena komandem připraveným k zásahu, pravděpodobně kvůli přenosovým vozům, z nichž se živě vysílalo.‘“ V Činoherním klubu ho požádali, aby zprávu řekl na kameru. „I když jsem byl hrozně nervózní, na kameru jsem to nějak řekl,“ dodává. Má za to, že i díky tomu byly jednotky staženy a k zásahu nedošlo.

Bál jsem se, že tím, co dělám, ublížím rodině

Riziko vnímal jako permanentní. Nervozita ozbrojených složek rostla. Všude byli milicionáři a na nádražích uniformované a ozbrojené složky. Z jeho pohledu byli představitelé režimu vyděšení a zároveň zmatení: jako by nechápali, co se děje. „Komunisté nebyli připraveni na rychlost a masovost změny, na to, jak se euforie šíří. Zlom nastal ve chvíli, kdy masa lidí přestala mít strach a začala veřejně říkat, co si myslí,“ doplňuje.

David Aust Vedral měl pocit, že protirežimní odpor se „vedl sám od sebe“, kdo měl ruce a nohy, zapojil se. Zároveň v sobě cítil rozpor: měl pocit, že dělá „něco špatného“ ve smyslu režimní logiky, že to může špatně dopadnout a následky neponese jen on, ale i rodina, tedy manželka, dítě, ale i tchán, tchyně. „Žil jsem v nepříjemném pocitu viny, že je to ta moje nepřevychovatelnost a impulzivita, která tentokrát může fatálně stáhnout dolů další lidi. Nemohl jsem si ale pomoct, byl to boj za svobodu,“ říká. Domů se prakticky nedostal, spal někde v televizi, a když do něj někdo strčil nebo kopnul a zaznělo: ‚Davide, jeď tam!‘, automaticky vstal a jel. Bylo to vyčerpávající, ale euforie mu dávala sílu.

Po revoluci následoval vyhazov, zklamání a útěk k ochrance

Po revoluci přišlo vystřízlivění. David Aust Vedral popisuje, že byl jedním z mála řidičů v Československé televizi, které po revoluci „vyhodili pro nadbytečnost“. Hugo Makes zůstal, později si zařídil soukromé zvukové studio. David Aust Vedral dodává, že se za něj postavil aspoň tím, že mu pomohl získat místo rekvizitáře, takže nemusel z televize odejít hned.

Jako rekvizitář ale dlouho nevydržel. Vadilo mu prostředí: kradlo se, lhalo, byla tam faleš. Vzpomíná například na práci na pořadu „Možná přijde i kouzelník“ či na setkání s Lucií Bílou při natáčení v divadle v Táboře, ale zároveň říká naplno, že ho to nebavilo a nenaplňovalo. Přešel do soukromé ochranky (bezpečnostní agentura Fénix). Tam mu to začalo dávat smysl. „Byl jsem zvyklý fungovat ve stresu, v pohotovosti, v situacích, kde je třeba chránit, hlídat, rozhodovat se rychle,“ vysvětluje.

Bombu jsem instinktivně zalehl

Dramatická linie se mu do života vrátila i dlouho po revoluci. V roce 2006, když externě pracoval jako ochranka pro Českou televizi při předvolebním živém vysílání Otázek Václava Moravce v Plzni, prováděli bezpečnostní prohlídky s bezpečnostním rámem. Deset minut po začátku živého vysílání někdo zavolal, že je v divadle bomba a vybuchne v určitý čas. V budově zůstal jediný policista, podezřelý balíček společnými silami s dalšími lidmi našli v aktovce v šatně. V ohrožení se ocitlo na 250 lidí a nebylo mnoho času.

David Aust Vedral se proto tašku snažil co nejrychleji dostat ven z budovy. Venku si uvědomil, že ji nemůže jednoduše odhodit na náměstí, kde to bylo také riskantní. V časové tísni a bez možnosti bezpečného řešení jednal instinktivně a tašku s bombou zalehl ve víře, že pokud dojde k výbuchu, alespoň částečně omezí jeho ničivé účinky. K explozi nakonec v oznámeném čase nedošlo a po chvíli předal tašku pyrotechnikovi. „Nesmělo se o tom mluvit, protože živá vysílání pokračovala v dalších městech a nechtěli jsme, aby se někdo další inspiroval podobnými výhrůžkami,“ vypráví David Aust Vedral.

Slabší musíme chránit

David Aust Vedral působil jako osobní strážce významných osobností a zároveň vedl specializovanou bezpečnostní službu. Jeho úkolem byla ochrana lidí, u nichž selhání nepřipadalo v úvahu. Na svých stránkách uvádí, že v této roli stál mimo jiné po boku Claudie Schiffer, Davida Copperfielda, Nicole Kidman a Toma Cruise.

Svoboda podle něj není „venku“, ale především v člověku – v hlavě a v srdci. „Ať je člověk kdekoli, i v situaci omezení, musí si svobodu udržet uvnitř,“ říká. Zmiňuje i vlastní zkušenost s vazbou: říká, že kvůli své „nepoddajnosti“ vzal zákon do vlastních rukou, když se zastal lidí, kterým někdo ubližoval.

Je přesvědčen, že slabším se má pomáhat, a to nejen na osobní úrovni. Když Rusko napadlo Ukrajinu, „zvedl se mu žaludek“: vnímal v tom návrat bezpráví, které zná z doby komunismu. Proto se rozhodl aspoň mluvit o své zkušenosti a předat ji mladším generacím.