pplk. Jan Vazač

„Byl jsem pro to vycvičenej, vychovanej. Kdyby sem někdo chtěl pronikat a strana a vláda mě poslali na něj, tak bych střílel. Ale nestřílet bych na dopravní letadlo s osvětlenými okýnky, kde bych věděl, že jsou lidi. To bych nesplnil. Natolik mi já neukradli. Nehledě k tomu, mně to připadalo v podstatě jako hra, stejně. Celý to hlídání a ta pohotovost a tak dále. Já jsem v tom pohotovostním systému protivzdušný obrany žil a prošel jsem to od piky jako pilot. Kde jsem seděl v hotovosti, kde jsem startoval, kde jsem lítal podél státní hranice a podél té státní hranice na druhé straně lítal Američan nebo Němec. Pak jsme to ukončili a vrátili se ve vší počestnosti domů. Takový byl život, měl jsem ostře nabito. Musel jsem odstartovat ve velmi krátkém časovém limitu. V tom nejostřejším stádiu studené války jsme seděli v Budějovicích na letišti, na okraji letiště, na takovém vyhrazeném prostoru. Dvě hodiny a byli jsme přivázaný v aeroplánech, všechno bylo připravené, zbraně nabité. Technici u nás, abychom mohli nahodit a v tom šibeničním časovému termínu odstartovat. To jsme seděli dvě hodiny a po dvou hodinách mě vystřídali jiní a pak jsem šel zase dvě hodiny. A tak to šlo v létě od rána od čtyř hodin do večera do desíti. To jsem byl součástka toho celého systému a celý ten systém byl aktivovaný na řadě letišť v Česku.“

„U mě to zkušební období trvalo tři roky, protože já jsem o přijetí do strany nežádal a oni mi to nenabízeli. Tam už něco kolidovalo. Pak byl život ve straně a tam člověk viděl lecjaké věci. Řeknu vám případ. Když Chruščov promluvil o Stalinovi na sjezdu, tak americká strana to využila k informační válce. Už tehdy oni to uměli. A na hranicích byly stanice, kde se nafukovaly balony a na ty balony se podvěsily balíky letáků s Chruščovovým projevem. My jsme měli za úkol, když ten balon přiletěl na hranici, tak je sestřelovat. Já jsem žádný nesestřelil, k tomu jsem se nedostal. Nebyl jsem v posádce, která to dělala. A když ty balony proletěly a spustily letáky, nebo když jsme se k nim dostali, tak jsme měli zakázáno je číst. Nicméně, jak to v životě chodí, tak jsem si ho přečetl. Zase přes příbuzenstvo. To byl další takovej bodík, další slupka praskla. A teď ti naši patolízalové, kteří si drželi svoje místa, se nějak chovali. A to byly další věci. Nebo já jsem si všímal těch paradoxů a zapamatoval jsem si je. Měli jsme stranickou schůzi, na stranických schůzích se ideologicky zpracovávali lidi, aby se to jejich já uchvátilo. Na té schůzi se řešila otázka náboženství. V té době nás strana požádala, aby my, co chceme vystoupit…já jsem byl v římsko-katolické církvi…co chceme vystoupit, abychom to podepsali a ten papír předali. Samozřejmě já jsem to předal, protože já jsem byl z římsko-katolické církve už jednou nohou venku. Protože jsem už leccos zažil a prostě, nevěřil jsem.“

„Matka byla ve vysokém stupni těhotenství a přijeli k nám gestapáci a drsným způsobem tu ženu, která na tom takhle byla, vyslýchali. To si pamatuju, to bylo hrozný. Nejpikantnější na tom bylo to, že ta sestřenka kvůli, které se to seběhlo, ležela vedle v ložnici v posteli. Nicméně dopadlo to tak, že na to nepřišli, hrůzu spustili a otec si to šel odsedět. Já myslím, že to je takový způsob, jakým pracovaly i orgány StB tady, a podle mého názoru, i jakým pracují Putinovy orgány v Rusku. To se mi už vkládalo do mysli, že je něco nepatřičného a to se schovávalo. Nicméně pak tátu nasadili do Rakouska. Stavěla se tam podzemní továrna, kdesi u Ebensee. A mě tehdy bylo 14, byla nouze o jídlo a měli jsme známé rolníky, takže jsem jezdil pro mléko asi 12 kilometrů za Budějovice. Pamatuju si jednu takovou cestu, to byl rok 1945, možná leden, únor. Jel jsem pro mléko do jedné hájovny, vlakem do obce Hluboká u Borovan. A když jsem vystoupil z vlaku, tak byla už tma a já jsem šel podél trati. V době, kdy jezdily transporty s lidmi z koncentračních táborů, a říkalo se, že jezdí v otevřených vozech a že když tam někdo zemře, že ho vyhodí. A tak jsem šel po té trati a pořád jsem měl strach, jestli na něco nenarazím. Po dvou kilometrech jsem tam došel, na nic jsem samozřejmě nenarazil, došel jsem pro mléko, vzal jsem mléko a šel jsem zpátky. Jel jsem do Budějovic, naštěstí na nádraží nebyla žádná kontrola, tak jsem mléko přivezl domů. To bylo moje další střetnutí se strašnou realitou, které ve mně zůstalo.“