Jiřina Vašíčková

* 1922

  • „A dole pod kopcem byly Dolany a tam chodily mé dvě sestry do školy. A ta druhá sestra, co byla o rok, tak ta vařila. Chtěla se učit švadlenou a tam jí taky nikdo, už si Češku nechtěl nikdo vzít, i když to… No a tak v těch Dolanech, tak tam chodily holky do toho… Potom přišly, že Němci to demolovali, a že plave glóbus v Ohři a všecko. Tak my vzaly vozík a se sestrou, maminka plakala a říkala, my tady necháme jiné věci. Tak jsme tam do těch Dolan šly, dneska je tam Nechranická přehrada, zmizel kostel, hřbitov, velkostatek, tam měli zahradníka, tak úplně ty Dolany zmizely ze světa. Když jsem tam po letech přišla, tak jenom vodu jsem viděla.“

  • „Já jsem jezdila do Rakovníka do čtvrté měšťanky, já jsem se moc dobře učila – všechny jsme se učily dobře a sestra se učila šít. A kvůli mně němčinu, že se doučím v pohraničí němčinu, a tady tatínek stonal a správce mu dal výpověď, tak uraženej... A tak v těch Polákách byli podruhé. Prvně že tam byl zlodějský účetní, tak šli pryč a majitel byl jiný a ten účetní tam byl zase. A když jsme se tam přistěhovali, tak německý lékař ze sousední vesnice, jsem se mu líbila, jestli bych kluka učila češtinu. A za týden přišel říct, že mě nemůže vzít, že je napjatá politická situace a že nemůže mít české děvče v rodině.“

  • „No a potom najednou, to si pamatuju ještě tu noc, já jsem spala jako dřevo a vzbudili mě a ona mobilizace. To bylo pláče, křiku, všecko. Vojáci se rozloučili a odjeli směr na Žatec a tatínek vzal žebřiňák a naložil na to nábytek. My jsme byli zvyklí na stěhování, měli jsme takové bedny na zámek. Tatínek zpíval, hrál na citeru, na gramofon, třebaže byl kovář a my jsme čtyři po něm zdědily dlouhé nohy, ale hlas ne. Tak to dal do beden a vlak už z Kadaně přes Prunéřov do těch Žaboklik nejel, tak to musel jet až tam. A přijel, odevzdal koně a my jsme tam šly pěšky do těch Žaboklik. Já když nemůžu spát, tak to vidím, na nádraží, jak jsme plakali, objímali jsme se s cizími lidmi, z otevřených vagonů koukaly kozy, někdo měl i tohle. Nevěděli jsme, co bude. A od rána do večera, oni furt stahovali vagony, až teprve stáhli a Němci to stejně zabrali. A tak jsme potom přijeli večer na Masarykovo nádraží, tam od spolku České srdce, tak už skupinu vzal, tak naše skupina se dostala do té ulice – jak se jmenuje – Sokolská? Byl tam sokol, tady blízko nádraží, no a tak jsme tam už na zemi měli připravené, rozdělení po Praze a dostávali jsme v hospodě, všude, polévky a kus chleba nebo housku.“

  • „To sbírali všechny dopravce. Tady co jsem měla ten mlýn, tak patřil do vesnice na Sázavě, Lešany, a tam byli soustředění ti dopravci všichni a pak jel na frontu. V Břežanech bylo to, ještě se o tom píše, takové soustředění, sebrali je a pak šel na frontu. Říkal potom, když se vrátil, že jeli přes Znojmo, to bylo po bombardování, takže nebožtíky, auto že měl samou krev. No a pak přijel na frontu Ruskou, no a byli za frontou a říkal, spal jsem radši pod autem, Rusové už je hnali a ojedinělá kulička vždycky cvrnk cvrnk, do kapoty, tak se schovával. Tak je Rusové hnali zpátky. A auto bylo na dřevoplyn, manžel to předělal a nechal to schválně zadehtovat. Už to nechtělo jet ta kolona, teď jeden, že sabotuj. Tak zahvízdali, auto vytáhli na louku, zvedli kapotu a granátem ho rozbili a manžela sebrali s sebou a on jim po cestě utekl z toho Ruska. Ani nevěděl, že tady byla revoluce, nic. Teď já byla v jiný stavu s touhle, nevěděla jsem, zda je živ, peníze žádné, že jsem ze mlýna měla brambory, že jsem tam chodila pomáhat, mouku a tak. Tak najednou potom tady ta, co neslyší, tady stála a koukala, jdou lidi od vlaku a najednou tatínek jde, no tatínek špinavej, zarostlej, museli jsme mu dát necky do chlívka, aby něco nepřinesl.“

  • Full recordings
  • 1

    Čisovice, 30.07.2021

    (audio)
    duration: 01:18:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Čisovice, 13.08.2021

    (audio)
    duration: 01:16:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byli jsme celou válku jednou nohou v kriminále

Jiřina Vašíčková jako patnáctiletá
Jiřina Vašíčková jako patnáctiletá
photo: archiv pamětnice

Jiřina Vašíčková, rozená Náměstková, se narodila 23. srpna 1922 v Nových Ohnišťanech u Nového Bydžova jako nejstarší z pěti dcer. Tatínek Josef pracoval jako kovář na různých dvorech a rodina se neustále stěhovala. V roce 1928 nastoupila Jiřina do obecné školy v Libočanech a pokračovala v měšťance v Rakovníku. Po záboru Sudet na podzim 1938 musela rodina opustit své tehdejší působiště v Polákách u Kadaně a přesunout se do Prahy, kde spolek České srdce zařídil uprchlíkům ubytování a stravu. Jiřina pracovala nejprve jako hospodyně u pražského advokáta, když ji ze služby propustil, přesunula se do Ječné ulice do kláštera, kde si ji na práci záhy vybrala majitelka Válcového mlýna Brejlov na Sázavě. Zde pracovala v kuchyni až do roku 1940, kdy se provdala za Josefa Vašíčka a přestěhovala se s ním do Čisovic. Narodily se jim dvě dcery. Švagr provozoval Lucký mlýn nedaleko Čisovic, za války pomáhal partyzánům a společně s Josefem Vašíčkem, který provozoval autodopravu, zásobovali okolí načerno umletou moukou. Vašíčkovi pomohli i veliteli partyzánské skupiny Jan Kozina Vasilu Kišovi, se kterým pak zůstali v kontaktu i po válce. Na samém konci války byl Josef Vašíček jako autodopravce donucen odjet na frontu i se svým vozem, pomáhal například po náletech na Znojmo. Po osvobození Čisovic Rudou armádou měli Vašíčkovi v domě zřízen lazaret, v patře měli ubytovaného sovětského majora. V roce 1948 jim znárodnili komunisté autodopravu a dcery kvůli třídnímu původu nesměly studovat. Jiřina Vašíčková pracovala na národním výboru v Čisovicích, vedla místní matriku a byla také předsedkyní místního Červeného kříže. Od konce šedesátých let pracovala v Mikrotechně v Modřanech, kde se vypracovala na vedoucí na příjmu zboží. Koncem šedesátých let ovdověla, se svým druhým manželem žila krátce v Lounech, kde pracovala jako kuchařka v místní zemědělské škole. Poté se vrátila zpět do Čisovic, kde žila i v době natáčení v roce 2021.