Ing. Jan Vaňourek

* 1936

  • „To právě v těch Napajedlích byl ten službyvedoucí, to byl předseda té strany. Ač tedy komunista, tak výborný člověk, pracant. Toho jsem si nesmírně vážil. A druhý byl ten můj ředitel. Tenkrát když mě jmenovali jako kádrovou rezervu, tak ten pan Vítů přišel za mnou a říká: ‚Vždyť ty musíš do té strany, tomu se neubráníš.‘ A já povídám: ‚Nechte to být, ono to nějak dopadne.‘ Pak se tím začali nějak zabývat a prostě mě nějakým způsobem přesvědčovali, abych do té strany šel. Tak při tom jednom jednání, kde seděl ten pan Vítů a na druhý straně seděl Lojza, traktorista a taky dobrý chlap. A teď mě tedy přesvědčovali. Já jsem se bránil. A když to už trvalo asi půl hodiny, tak za mnou seděl ten ředitel a říká: ‚Nechte ho. Když nemá zájem, tak co by tam dělal.‘ A tím jsem se prostě nějakým způsobem tomu vyhnul. Takže vždycky říkám, že to byl takový šťastný okamžik, takže jsem celou tu dobu proplul, aniž bych tímto byl poznamenán.“

  • „Byli s nimi problémy jednak kvůli koním. Jak potřebovali koně, tak klidně vzali páru. A vozy. Protože jeli s těmi vozy až kdesi z té Ukrajiny, tak se to opotřebovávalo. A jak upadlo kolo, tak si někde vzali nějaké jiné. Pak s nimi měly problém ženy. Tak si vzpomínám, jak se takhle dobývali i k naší mamince. Ale tenkrát jsme měli štěstí, že tam přišel nějaký ruský oficír a ten tam pak udělal pořádek a tím tedy byl pokoj. Vím ale, že jsme ten první měsíc ráno vždycky zapřáhli a zajeli jsme s koni za Kosov do lesa, vzali jsme nějaké takové důležité věci, o které by byla škoda přijít. A tam jsme vždycky do večera počkali, než se ta fronta uklidnila, a vrátili jsme se navečer domů.“

  • „To byla jedna skupina, co si vzpomínám. Ovšem s nimi bylo zacházeno trochu jinak. Nevím, jestli to bylo pod vlivem nějakých dohod s Červeným křížem nebo něco takového. Ti se normálně pohybovali v normálních uniformách. Samozřejmě bez nějakých označení hodnosti a podobně. V pěkných šatech, botách. Skupina to byla malá, měla asi dvacet lidí. A ti mohli přespávat i v těch našich obytných zařízeních. A jednou za dvě hodiny se museli na povel sejít na dvoře. Oni je spočítali a zase rozpustili. Tak ti tam byli do rána. Ti dokonce byli vybaveni i svým zubařem, protože si vzpomínám, jak tam jednomu vrtal zub přenosnou vrtačkou. Tak s těmi bylo poněkud jinak zacházeno.“

  • „V té době, když jsem narukoval na vojnu, tak jsem byl v Chocni, takže jsem rukoval ve Vysokým Mýtě. Nevěděl jsem, k čemu jsem odvedený, protože tenkrát se transportovali noví vojáci jedním vlakem a postupně vystupovali, jak projížděli tou republikou k těm jednotlivým útvarům. Nás vezli dál z Prahy do Plzně. Pořád jsme nevěděli, k čemu nastupujeme. Věděli jsme jenom číslo útvaru. Do Plzně jsme přijeli před půlnocí. Naložili nás do nákladních aut. A když jsme přijížděli asi 15 kilometrů za Plzní, tak jsme slyšeli hukot letadla a zjistili jsme, že jdeme na letiště. Takže já jsem se stal vojínem 5. stíhacího pluku, což bylo pro mě veliký překvapení. Ale ještě větší to bylo pro mého velitele. Tam si vzpomínám, jak po výcviku, který jsme prodělávali na starém letišti v Plzni na Borech, jsme se vraceli ke svým útvarům. A teď jsme stáli před hangárem a náš velitel – nějaký nadporučík – seděl na křídlech MIGu, houpal nohama. A teď se takhle ptal každého, co je jeho zaměstnání. Tak ten řekl: ‚Elektrotechnik,‘ – přikývl – ‚Soustružník,‘ – přikývl. Prostě takhle to pokračovalo až ke mně. A já, když jsem mu řekl, že jsem zootechnik, tak on se zarazil a řekl: ‚Co prosím?‘ A já říkám: ‚Zootechnik.‘ - ‚Člověče, vždyť krávy tady nemáme.‘“

  • „My jsme ze školy šli za Hoštejn a tam jsme sbírali střelný prach a rozbušky a tak dál. Kšeftovali jsme s tím s klukama z Krasíkova a Tatenic, kteří tam tenhle zdroj neměli. Byli jsme hrozně vážení. Teď jsem ještě u stodoly našel zapomenutou skládku patron z války. Co my jsme třeba dělali s tím střelným prachem, že nic nevyhořelo. Dnes tátu obdivuju, že měl s náma takovou trpělivost, že nám všechno prošlo.“

  • „Šli zajatci. To byla hrůza. Vždycky je nahnali do naší velké stodoly, ale myslím, že i do jiných stodol. Byl únor, patnáct centimetrů mokrýho sněhu, a oni šli v dekách bez bot, nohy zavázaný třeba jen nějakým hadrem. Působilo to hrozným způsobem. Stravování bylo takový, že před stodolu dali dřevěný necky a všechny ženský z Kosova nosily všelijaký polívky a to se tam vylilo, zamíchalo a oni to do nějakých těch hrníčků dostali. Teď jich bylo v té stodole asi dvě stě. Ven nesměli a záchod neexistoval. Tak tam bylo strašný prostředí, když odešli. To jsem si teda říkal, že to je takový zážitek, na který člověk nemůže zapomenout.“

  • „Já jsem přišel do školy a tam mi pan ředitel přečetl, že mě nemůžou v druhém ročníku vést, protože jsem vyloučenej. Že musím nastoupit na státní statek. Tak jsem nastoupil na nejbližší státní statek v Postřelmově. Tam jsem byl asi tři neděle. Pak za mnou přišel správce a řekl, že je musím opustit a musím na státní statek do Bernartic. Tak jsem potom přišel do Bernartic. Tam už bylo asi osm děvčat. Byl jsem tam do 1. prosince a pak ty děvčata nechali v Bernarticích a já musel do Vlčic. A tam jsem byl až do jara příštího roku.“

  • Full recordings
  • 1

    Kosov, 06.02.2014

    (audio)
    duration: 02:13:49
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 08.02.2018

    (audio)
    duration: 01:57:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Tři sta devadesát pět let v obci Kosov

Ing. Jan Vaňourek v roce 2014
Ing. Jan Vaňourek v roce 2014
photo: Vít Lucuk

Jan Vaňourek se narodil 23. října 1936 ve Václavově u Zábřehu na Moravě. Velkou část života prožil v nedalekém Kosově na rodinném hospodářství, které jejich předci prý vlastnili již od roku 1635. Na konci druhé světové války byli v jejich stodole ubytováni zajatci, kteří pod dozorem Němců pochodovali na západ, a pak tu bydlela i osvobozující sovětská jednotka. Po nástupu komunistického režimu a řízené kolektivizaci venkova byl na rodinu vyvíjen velký nátlak spojený s těžko splnitelnými státními odvody zemědělských produktů. Jan Vaňourek byl v roce 1951 vyloučen ze zemědělské školy a s dalšími dětmi tzv. kulaků poslán na práce do Státního statku Javorník, hospodářství Vlčice. Když se vrátil, podařilo se mu školu dokončit a po několika odvoláních ho dokonce přijali na vysokou školu zemědělskou. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) bylo v Kosově založeno až v roce 1957. Pamětníkův otec v té době již znal osudy sedláků, kteří původně chtěli dál soukromě hospodařit, a do družstva jako všichni ostatní v obci raději vstoupil. Jan Vaňourek se po studiích zabýval chovem koní. Pracoval v hřebčíně Tlumačov a později v hřebčíně Napajedla. Nakonec se dostal až na generální ředitelství, kde byl vedoucím chovu koní pro Českou republiku. Po pádu komunistického režimu se s manželkou Věrou vrátil na rodinné hospodářství, kde žije i dnes.