pplk. Miroslav Vaňáček

* 1931  †︎ 2022

  • „Šedesátej osmej, ten já jsem prožíval strašně moc. Šel jsem právě do té hotovosti, z domu, tam jsme byli a přišel tam ruskej generál mezi nás. A my jsme ho tak ignorovali, dávali jsme najevo ten nesouhlas a on začal řvát, že před ruským generálem se chováme jako prasata a kdesi cosi. No a pak jsem se tam hádal s těma oficírama a s kdekým a bylo to pendrek platný. Ale všichni byli proti, tam nebyl jedinej člověk, kterej by souhlasil s tím vstupem. Ani jeden, ani ten poslední. Všichni byli proti. Takhle to tam dopadlo. Vyhnali nás z letiště a tři měsíce jsme chodili kopat támhle na severozápad, jsme kopali vodovod, jsme dělali do nějakýho JZD. Tři měsíce, na letiště jsme nesměli. A dělali jsme s krumpáčema a lopatama. Takhle jsem to tady prožil, no a já jsem potom třeba napsal: ‚Okupanti idítě domoj,‘ pověsil jsem to uprostřed letiště, všechno jsem to řekl. Jenomže oni už měli vybraný lidi a už jich bylo dost, který vyhodili, a mě už nechali. Tak jsem zůstal sloužit dál.“

  • „Bylo to na letounu MIG 19, kterej sledoval po těch patnáctkách (MIG 15) a my jsme vždycky měli to první, protože jsme byli přepadová letka a jediná letka totálně a úplně vycvičená, která držela tyhlety služby. Byla neděle, nádherný počasí, dohlednost byla až do Španělska, to bylo vyjímečný. No a mě zvedli, že byl cíl, tady někde, nějakej americkej, a když jsem vzlétl, tak jsem poletoval sem, tam, jak jsem byl zvyklej, prostě směrem na sever a směrem na jih, takhle šikmo, pořád a najednou byl hroznej frmol, křik, řev po rádiu, přebíralo mě vedení, který bylo nadřazený tomuhle velitelskýmu stanovišti a řekli mně, že mě přebírají a budou mě dál vodit. Já byl totiž už v západním Německu, dávno, celou dobu. A oni mně dali zatáčku doprava, protože nastal velikánskej zmatek, tak jsem šel ještě dál. No a pak mě dali kurz nula šedesát, tedy na východ, rovnou domů, jako do republiky a forsage (pozn. přídavné spalování), to mělo dva motory ta devatenáctka, tak jsem dal forsage a fičel jsem na východ. Pak po mně pořád chtěli polohu, no já věděl starou belu. Když moc křičeli, uviděl jsem v dálce před sebou na východě letiště, tak jsem řekl, že vidím 490, to je číslo Žatce. Jenomže ono to bylo letiště u Aše, někde úplně na západě Čech, který tam nechal postavit Hitler, za války. A to už jsem věděl, že je velikánskej malér…“

  • „Viděl jsem partu, těsně před tou frontou, ještě dokud tam byli Němci, tak nějakýho starýho dědka německýho táhli, umlácenýho a byli to nějaký hrdinové, kteří potřebovali likvidovat Němce. Možná že za války pracovali pro Velkoněmeckou říši a teď si tam hráli na revolucionáře. Dotáhli ho do takové stodoly, to bylo v Bedřichovicích, tak jsem se tam přikradl. Když tahleta parta viděla, že ten člověk už je těsně před smrtí, tak mu dali pokoj, nechali ho ležet na zemi a odešli. Zbyl tam on a já. Teď ten dědek se potom, po čase, zmátořil, posadil se k takovému stroji, kterej se na venkově používal na sečení trávy nebo obilí, k tomu se posadil, opřel se, pak si sundal opasek, kterej měl, opasek tam umístil, nějak si omotal kolem krku a nedá se říct, že se oběsil, ale asi se udusil. No ale to jsem celý pozoroval, až bylo po něm. Pak, když byl mrtvej, ještě vím, kde je pochovanej. Hodili ho do toho, jak jsem říkal, do toho velkýho, protipancéřovýho rigólu, kde byli ti koně a takovýhle Němci jako on. Tam skončil…To nebyly gardy, podle mě to byli nějací hlupáci. To nemělo s lidstvím nic společnýho. Ani s politikou ne. To s tím do dneška nesouhlasím. Je to taková hanba, hanba tohohle národa, protože se to odehrávalo většinou už po skončení války a to já velice rozlišuju. Ve válce se dá ledacos omluvit, pokud válka neexistuje, tak už jsou to sprostý vraždy a už se na to člověk musí dívat jinak.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 24.06.2022

    (audio)
    duration: 03:12:10
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Měli právo se pomstít a sestřelit mě

Miroslav Vaňáček v počátcích kariéry stíhacího letce
Miroslav Vaňáček v počátcích kariéry stíhacího letce
photo: archiv pamětníka

Miroslav Vaňáček se narodil 6. ledna 1931 v Brně. Vyrůstal v nedalekých Bedřichovicích, kde měli jeho rodiče menší hospodářství. Do první třídy obecné školy nastoupil na začátku druhé světové války, ke které se váže mnoho jeho vzpomínek. Vzpomíná na německou přípravu obrany města, opakované masivní bombardování i situaci během intenzivních bojů. Byl svědkem příjezdu vojáků Rudé a rumunské armády, kteří 26. dubna 1945 Brno osvobodili. Jako dospívající chlapec se stal i svědkem nelidského zacházení s Němci ve vyhrocené atmosféře konce války. Od útlého dětství toužil stát se letcem a v roce 1949 proto absolvoval velmi náročný přípravný pilotní kurz. Následně byl přijatý ke studiu elementární pilotní školy v Olomouci a studium ukončil v pilotní škole v Prostějově. Po úspěšném zakončení zůstal dál ve škole jako instruktor stíhacích pilotů a v roce 1953 byl převelený na nově vybudované vojenské letiště v Plzni-Líních. Armáda v té době plánovala restrukturalizaci letectva a přezbrojování na zcela nový typ proudových letadel. Miroslav byl vybraný jako jeden z prvních adeptů pro výcvik na letounech MIG-15 a během velmi krátké doby se stal jedním z elitních pilotů. Byl velitelem tzv. přepadové letky, která v období studené války střežila vzdušný prostor státu nad západní hranicí. Má mnoho vzpomínek na toto období, včetně vzpomínek na dramatické střety s americkými stíhači z opačné strany hranice. Velké rozčarování mu přineslo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy se nejen piloti, ale veškerý personál letiště v Líních aktivně sovětským okupantům postavili. Během své dlouhé kariéry stíhacího letce absolvoval mnoho úspěšných vzletů, kariéru ukončil v hodnosti podplukovníka. Miroslav Vaňáček zemřel 28. prosince roku 2022.