The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

pplk. Miroslav Vaňáček (* 1931  †︎ 2022)

• narozený 6. ledna 1931 v Brně

• vzpomínky na konec války, intenzivní boje o Brno

• vystudoval pilotní školu v Olomouci a Prostějově

• elitní stíhací pilot Československé lidové armády

• značnou část kariéry hlídal vzdušný prostor nad západní hranicí

• vzpomínky na období studené války

• invaze vojsk Varšavské smlouvy

• žil v Plzni

• zemřel 28. prosince 2022

Miroslavovým klukovským snem bylo stát se pilotem. Jeho idoly byli v té době letci německé Luftwaffe,tehdy totiž netušil že v jednotkách britské Royal Air Force statečně bojují i letci z Československa. Vyrůstal v době Protektorátu a byl zcela pod vlivem nacistické propagandy. V době, kdy studoval pilotní školu a poprvé vzlétl se stíhacím letounem k nebi, vystřídala nacistickou ideologii jiná, komunistická. V té době už ale chápal, co pro něj znamená nemít možnost jiné volby.

Bylo jen to, co nám ve dne v noci vtloukali do hlavy

Miroslav Vaňáček se narodil na sklonku roku 1931, vyrůstal ve vesnici Bedřichovice na kraji Brna, kde měli jeho rodiče  hospodářství. „Můj otec bojoval během první světové války, i když si myslím, že si nikdy ani nevystřelil. Celou válku strávil v zajateckém táboře v Itálii. A moje maminka…ta hodně četla a měla pokrokové názory. Ale někdy je uplatňovala až přespříliš,“ vzpomíná na své rodiče. Do první třídy nastoupil nedlouho před začátkem německé okupace, byl v té době ale příliš malý, aby mohl chápat její důsledky. Vzpomíná, jak zpočátku nechápal, proč mají najednou všechny obchody tak podivně dlouhé názvy. Jejich významu zpočátku nerozuměl, ale brzy si je sám mohl přeložit, od první třídy se začal učit německy. „A především jsem se musel naučit ‚Lebenslauf Adolf Hitler’. A přiznám se, že jsem ho německy uměl možná i pozpátku,“ říká a dál vysvětluje: „Nacismus nám cpali do hlavy silou moci. Takže jsme byli tak zblblí, že když jsme chodili na nějaký válečný filmy, tak jsme pochopitelně fandili Němcům. To byli pro nás kladní hrdinové. Nebylo nic jiného, bylo jen to, co nám ve dne v noci vtloukali do hlavy.“ Ve stejné době ve výloze knihkupectví zahlédl německou brožurku s názvem ‚Kriegsflugzeuge.‘ Knížečku o válečných letadlech pak četl a prohlížel nesčetněkrát, stala se pro něj ‚relikvií‘, jak říká. A společně s ní začal uctívat i dva piloty, Ernsta Udeta a Waltera Nowotnyho, legendy německé Luftwaffe. „Já jsem nemohl obdivovat české letce, protože já žádné neznal,“ dodává.

Výchova, či lépe převýchova české mládeže v duchu německého nacionálního socialismu, probíhala ve škole i mimo ni. I v Bedřichovicích začal nábor do mimoškolní organizace pro děti, do Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jak zněl její oficiální název. „Byl to nějakej trouba, který tam chtěl vybudovat buňku Kuratoria. Tak nás tam naháněl a my jsme tam museli chodit. Ale akorát jsme tam cvičili a prodělávali jsme branný výcvik. A samozřejmě jsme zdravili ‚mit erhobener rechter Hand,‘ zdviženou pravicí, a volali jsme ‚Vůdci a vlasti zdar!‘ Bylo to blbý, ale my nic jiného neměli. Když ale budu upřímný, tak v té vesnici, která do té doby spala, rozdmýchal život. Já jsem s ním poprvé v životě jel vlakem a hrál jsem divadlo. Ale jinak to byla samozřejmě kravina…to bylo Kuratorium, příprava na německej život v budoucnu,“ s upřímností a otevřeností vypráví Miroslav Vaňáček.

To jsi nepochopil, že jde o život tvého táty?

Miroslavovi rodiče se ale k německé okupaci stavěli negativně. „Ale samozřejmě jen v kruhu rodinném, protože vzhledem k těm trestům, které hrozily, si lidi nedovolili věřit ani sousedovi,“ dodává Miroslav Vaňáček a dál pokračuje: „Tenkrát jsem byl ještě hodně malej kluk, a tak mě táta umravňoval, co můžu a co nesmím říct na veřejnosti. A já to dodržoval.“ Což ale nebyla tak docela pravda, pomalu dospíval a víc chápal co se kolem něj děje. A začal si utvářet vlastní názory. Vzpomíná na příhodu ze školy, kdy učitel, jinak velký vlastenec, jak Miroslav Vaňáček dodává, vychvaloval před dětmi hrdinnou německou armádu. Miroslava, který zareagoval hlasitým pohrdáním, pak učitel vyvedl na chodbu, kde mu uštědřil facku se slovy: „To jsi nepochopil, že jde o život tvého táty?“ Nejvíc mu ale ve vzpomínkách utkvěly události z konce války. Na jaře 1945 začali Němci chystat obranu Brna, přestože již bylo jasné, že představy o konečném vítězství se mění ve fatální prohru. V okolí Brna se narychlo kopaly zákopy a budovaly zátarasy. Zapojit se muselo velké množství Čechů, většinou vysokoškoláci, kteří podléhali totálnímu nasazení. Příkaz ale přišel i Miroslavovu otci. „A on tam místo sebe poslal mě a prošlo to. Organizoval to takovej hodně starej německej voják a jemu to bylo jedno. Takže já jsem taky kopal a zajišťoval tak obranu německé říše. Povinně,“ s mírnou ironií v hlase dodává Miroslav Vaňáček.

Boje o Brno začaly bombardováním už na sklonku roku 1944, kdy sirény ohlásily první velký letecký útok. Čtrnáctiletý Miroslav se spolu s dalšími třemi chlapci vypravil do města. „A najednou mi přelítla bomba nad hlavou a já jsem zůstal ležet na ulici, zamotanej v drátech ze spadlého elektrického vedení. Třásl jsem se tolik, že jsem ani nebyl schopnej zvednout ruku. Ležel jsem tam, dokud mě kluci nevytáhli a neodnesli pryč,“ vzpomíná. A anděl strážný, jak sám vysvětluje velkou dávku štěstí, která ho provázela v nebezpečných situacích i celý jeho další život, při něm stál dál. „Při tom jednom bombardování, byl to strašnej rachot a já se samozřejmě bál. Schoval jsem se pod ruský auto a když to skončilo a já jsem zpod toho auta vylezl, tak jsem zjistil, že na něm byly do výšky narovnaný rakety do kaťuší. Kdyby to auto trefili, tak jsem tam ještě dneska lítal v luftu...“ vypráví dál.

Život lidskej je pro ně skoro bezcennej

Letecké útoky amerických a na samém konci i sovětských bombardérů znovu začaly na počátku dubna a ustaly až 26. dubna, kdy boje o Brno skončily. Během přechodu fronty, když probíhaly ty nejintenzivnější pozemní boje, se Vaňáčkovi ukrývali ve sklepě. „U nás fronta přešla během noci a k ránu k nám vtrhli Rusové a řvali akorát: ‚Germán jesť?‘ A Germán nebyl, tak to tím skončilo,“ říká Miroslav Vaňáček a dál popisuje situaci ve městě těsně před jeho osvobozením. „V Brně se bojovalo hodně, od nás německý jednotky couvali dál na západ a soustředilo se jich tam velké množství. Náletů byla spousta, vzpomínám si, že jeden den jich bylo třináct. Němci většinou stříleli jen s kulomety, ale taky házeli bomby, takový menší. Jednu nám hodili do dvora, těsně za sousedovu zeď, a ta zeď pak letěla na tu budovu, kde jsme byli schovaní ve sklepě. Ale byli tam s námi dva zkušení němečtí vojáci a ti nám před vchodem udělali takovou pevnost, a tak se nám nic nestalo. A pak dorazila Rudá armáda. A život pak odpovídal tomu, že jsme byli v té zóně, která jim patřila.“ Brno spolu s Rudou armádou osvobozovali i rumunští vojáci. Během bojů o město jich padlo okolo dvou tisíc, Sovětů kolem deseti. A město, především následkem intenzivního bombardování, bylo z velké části zničené. „A nejčastější slova, která jsem pak slyšel od rána do večera, byla: ‚Nás mnógo.‘ To říkal každej Rus, bez ohledu na hodnost. Bylo to tak vžitý, že to bylo až směšný. A oni se chovali podle toho. A poznal jsem to i později, že život lidskej je pro ně skoro bezcennej,“ říká Miroslav Vaňáček.

Sovětští vojáci, kteří Brno osvobozovali, nepatřili k elitě Rudé armády. Ta se soustředila na dobytí Berlína. Do Brna dorazili vojáci 2. ukrajinského frontu, mnozí z nich byli i bývalí trestanci a bojovali z donucení. Bojové jednotky po dobytí Brna pokračovaly dál do Čech a v  Brně zůstal ‚zadní voj.“ „A to byla ta horší část armády, armáda vykutálenců, zlodějů a machrů všeho druhu,“ dodává Miroslav Vaňáček. Vzpomíná například, jak před jejich domem zastavilo nákladní auto plné rádií. „A takovejch válečnejch kořistí měli  mnoho, pak to všechno odváželi do Ruska. Jednou jsem poslouchal rozhovor dvou ruskejch vojáků a zaujalo mě, že ten jeden neměl vůbec žádnou radost z konce války. A tak jsem se ho vyptával proč a on mi na to řekl, že doteď mohl loupit oficiálně, se zbraní v ruce. Mohl si dělat, co chtěl... To byl pro mě šok, na kterej nikdy nezapomenu.,“ dál vypráví. Největší problémy ale měli působit vojáci rumunské armády. Ještě nedávné spojence nacistického Německa prý Sověti nenáviděli a bylo to na první pohled patrné. Sovětští důstojníci byli po skončení války u Vaňáčkových na čas ubytovaní, krátce předtím u nich bydleli vojáci němečtí. Miroslav Vaňáček vzpomíná, že Němci s blížící se neodvratitelnou prohrou ztráceli sebevědomí a byli tišší a skromní. Oproti vojákům Rudé armády, kteří si vítězství vychutnávali naplno. Miroslav Vaňáček vypráví, jakým způsobem také oslavovali: „Bavili se tím, že dělali soutěž, kdo trefí elektrický dráty. A řada z nich se opravdu trefila. Ten drát se nepřerazil, ale udělala se tam taková smyčka a to byla pak velká sláva.“ Pokořené a rezignované německé vojáky pak Sověti odváděli do zajetí. „Doprovázela je jen eskorta, ale asi byla i zbytečná. A ten ruskej eskorťák šel k nám a od mojí matky vyfasoval veškerý jídlo, který jsme doma měli. A pak všechno rozdal těm německejm zajatcům.“ 

To nemělo s lidstvím nic společného

Radostné dny konce války ale měly i své stinné stránky. Už na konci května 1945 byli z Brna vyhnáni všichni německy mluvící obyvatelé způsobem, který vyústil v mnoho lidských tragédií. O tom, co se dělo během ‘divokého odsunu’ velkého počtu především žen, dětí a starých lidí z Brna, věděl Miroslav jen z doslechu. Nechtěně se ale stal svědkem podobné události. „U nás byl obrovskej protitankovej zátaras, širokej pět metrů a hodně hlubokej a ten pak sloužil jako odkladiště mrtvejch koní, kterých byla strašná spousta. A taky mrtvejch Němců. Němce tam házeli s těma koňma. Po válce se to zahrabalo a není po tom dneska ani památky.“ Jedním z těch ‚bezejmenných’ Němců, kteří jsou tam pohřbení, je i jakýsi starý muž. Miroslav tehdy zahlédl skupinku Čechů, kteří ho zbitého do bezvědomí vláčeli po zemi. Miroslav se schoval a z úkrytu pak sledoval všechno, co se dělo dál. Starého muže odtáhli do opuštěné stodoly, kde ho nechali ležet. Domnívali, že je mrtvý a ztratili o něj zájem. 

„To byli nějací hrdinové, kteří potřebovali likvidovat Němce. Možná že za války pracovali pro Velkoněmeckou říši a teď si tam hráli na revolucionáře. Když odešli, tak jsme tam zůstali jen on a já. Ale on se najednou probral a posadil se. V té stodole byl žací stroj, on si k němu sedl, sundal si opasek, omotal si ho kolem krku a nedá se říct, že se oběsil, ale asi se udusil. Hodili ho pak do toho velkýho, protipancéřovýho rigólu, kde byli ti koně a takoví Němci jako on…to nemělo s lidstvím nic společnýho. Je to taková hanba, hanba tohohle národa, protože se to odehrávalo většinou už po skončení války. Ve válce se dá ledacos omluvit, ale pokud válka není, jsou to už jen sprostý vraždy.“

Po válce jsme o českých dějinách nevěděli vůbec nic

V září 1945 se Miroslav vrátil do školy, aby ukončil základní vzdělání. Nad katedrou visela podobizna československého prezidenta Edvarda Beneše, Miroslav tam od první třídy vídal jen portrét Adolfa Hitlera. Děti se také přestaly povinně učit němčinu, nahradila ji ruština. A o české historii nevěděly vůbec nic. Miroslav Vaňáček vypráví, jak ředitel školy rozhodl, že je nutná náprava, že děti musí znát české dějiny, aby se v nich posílily pocity sounáležitosti s českým národem. Ale způsob, který učitelé zvolili, nebyl podle Miroslava Vaňáčka příliš šťastný. Děti česká historie příliš nezajímala, mnohem lákavější byly klukovské hry ‘na válku.‘ V té době ovšem s opravdovými zbraněmi a municí, kterých bylo všude plno. „My jsme měli zbraní a střeliva! Já jsem mohl zásobovat celou rotu,“ dodává Miroslav Vaňáček. Popisuje, co všechno s kamarády podnikal, jak například našli nevybuchlou leteckou pumu, kterou pak naložili na vozík a odvezli mimo město. „Tam jsme do té bomby stříleli. Jenže nevybuchla a nás to přestalo bavit. Tenkrát jsme naštěstí nevěděli, že musíme trefit roznětku. Tak jsme tu pumu nahrnuli do strže a šli jsme domů,“ vypráví dál. Největší ‚válečnou kořistí,‘ byl ale německý tank, který zůstal stát za vsí. „A my jsme ho s klukama obsadili. Byl plnej střeliva a jedna z našich her byla, že jsme z těch hilzen vyndávali granáty. Ty jsme vyhazovali, nás zajímal střelný prach v těch hilznách. Ten když se zapálil a přišlápl, tak to lítalo a hvízdalo do dálky. Ale ty granáty jsme celkem i uklízeli. Zahrabali jsme je a já jsem jedinej na světě, kdo ví, kde jsou. A já to nikomu nepovím. Ale je to tam do dneška,“ dodává pobaveně.

Trvalo ještě dlouho, než pozůstatky bojů o Brno zmizely, dospívajícího Miroslava už ale stejně přestávaly hry na válku zajímat. Měl jiné zájmy a také jiné starosti. V roce 1946 ukončil základní školu a následně se vyučil typografem. Dva roky pak pracoval v tiskárně, ale hlavně začal systematicky pracovat na splnění svého největšího životního snu.   

Že o vás někdo rozhodoval a vy jste o tom nevěděl, bylo to nejhorší z celého toho tehdejšího svinstva

Nejprve začal létat na větroních a pak si podal přihlášku na pilotní školu. Na ní se hlásily stovky zájemců, Miroslav Vaňáček říká, že výběrem prošel málokdo. Z jeho pohledu byly nejnáročnější lékařské prohlídky, ale nezanedbatelný vliv měla pravděpodobně i politická příslušnost zájemců o vstup do armády. Bylo krátce po komunistickém převratu. „Co se týká politického výběru, určitě o tom někdo rozhodoval, ale jak to probíhalo, to nikdo neví. To, že o vás někdo rozhodoval a vy jste o tom vůbec nevěděl, tak to bylo to nejhorší z celého toho tehdejšího svinstva.“

Do přípravného pilotního kurzu ve Šternberku ho ale přijali. „V osmnácti jsem se stal vojákem, leteckým dorostencem. Dali nám německý uniformy a na rukávy červený pásky. Akorát se strhaly ty hakenkrojce,“ vypráví. Na rok, který prožil ve Šternberku, vzpomíná ale velmi nerad. Výcvik byl nesnesitelně tvrdý a panovala tam šikana ze strany důstojníků. Jestli tak činili z pouhé zvůle, nebo měli jasný cíl, aby základním výcvikem prošli jen ti nejodolnější a nejschopnější, Miroslav Vaňáček netuší. „Byl to šílenej dril a bylo jich dost, kteří ten kurz nedokončili. Ale já jsem vytrval, nešlo nic jiného než to přežít. Ale bylo to sakra tvrdý. Důstojníci se k nám chovali velice nadřazeně, vůbec nás nebrali jako lidi. Nejvíc ale řvali, ti co byli hodnostně nejníž. Si pamatuju, jak jsme nacvičovali nějakej útok a leželi jsme v rojnici na zemi. Ten důstojník nás schválně poslal tam, kde bylo nejvíc bláta a vody a pak ještě na každýho z nás šlápnul, abychom se do toho pořádně ponořili. Hrozný svinstvo.“

Po absolvování základního výcviku přestoupil na tzv. elementární pilotní školu v Olomouci. Podmínky tam byly o poznání snesitelnější, ale i tam panovala ‚anarchie a šikana.‘ A ani tuto školu nedokončilo mnoho adeptů na piloty. Miroslav Vaňáček jako příklad uvádí jednu z příhod, podle jeho slov ale nebyla ojedinělá. „Ožralej důstojník se v noci vracel a tomu, kdo měl noční hlídku, přiložil pistoli k hlavě a řekl mu, aby mu dal zbraň. Tak on mu jí dal a pak ho z tý školy vyhodili. Tohle všechno skončilo, když se začala naše armáda řídit ruskými předpisy, alespoň v tom ty předpisy byly dobrý. Byla to taky ale doba, kdy začali vyhazovat důstojníky a účastníky odboje ze západní fronty…“

Já byl ten, který je poprvé vytáhl do vzduchu

Létat se učil na starých německých strojích, většinou z druhé světové války. „Všechno to byly starý krámy vrtulový. Nejvíc jsme létali na Messerschmittech 109. Až po pěti letech se začala letecká výzbroj proměňovat za československá proudová letadla,“ vysvětluje. A létal ve dne v noci. „Jen jeden z nás se během výcviku zabil,” říká stroze. A podobným způsobem dodává, že mu to asi docela šlo. Po ukončení studia v Olomouci pokračoval na letecké škole v Prostějově a školu ukončil v hodnosti poručíka. Nejlepší z absolventů zůstávali na škole a stávali se instruktory, další skupina se stala profesionálními stíhacími letci, poslední šla k bombardovacím letadlům, vysvětluje dál Miroslav Vaňáček. On dostal nabídku stát se leteckým instruktorem a adepty na stíhací piloty pak učil dva následující roky. Na toto období vzpomíná: „Všichni byli o dva roky starší než já, ale všichni se na mě dívali jako na Boha. Protože já jsem byl ten, který je poprvé vytáhl do vzduchu.“ Po dvou letech byl převelený na nově vybudované vojenské letiště v Plzni-Líních, které mělo sloužit pro nový typ letadel. Armáda přezbrojovala a staré vrtulové stíhačky se vyřazovaly z provozu, nahradit je měl zcela nový typ proudových stíhacích letounů typu MIG. Ve své době špičkové letouny sovětské výroby kladly na piloty vysoké nároky a Miroslav Vaňáček se po nutném dalším výcviku stal jedním z prvních pilotů, kteří usedli do letounu MIG-15. Během následujících let byl znovu pokaždé mezi prvními, kteří se přeškolovali na další konstrukčně stále dokonalejší letouny. A zvyšující se technická dokonalost se netýkala jen samotných letadel, ale i jejich zbraňového vybavení.

První čtyři MIGy-15 přistály v Líních v dubnu 1952 a ihned zaujaly tzv. hotovost, začaly střežit nedotknutelnost vzdušného prostoru Československé republiky. Konkrétně se jednalo o tehdy nejhlídanější část hranic, od konce Šumavy dál na západ. Na druhé straně střežily bavorské hranice stíhačky americké. Z nedávných spojenců se stali úhlavní nepřátelé, začala nejvíce napjatá etapa studené války a piloty na obou stranách čekalo nesčetně mnoho vzájemných konfrontací, i Miroslava Vaňáčka.

Měli právo se pomstít a sestřelit mě

Miroslav Vaňáček se po čase stal velitelem tzv. první přepadové letky, což byly hotovostní letouny, které jediné mohly létat nad ‘předsunutou hranici’, územím nikoho. Zapovězené pásmo bylo vybudované v počátku 50. let mezi reálnou hranicí a železnou oponou. Hotovostní letouny vzlétaly jen v případě, že byl v dohledu ‘cíl,’ tzn., že se nad naší hranicí objevilo nepřátelské letadlo, případně jiný objekt. Miroslav Vaňáček dál vypráví, jak vypadala běžná služba v hotovosti. „Služba začínala brzy ráno a pokud jsme dostali povel z velitelství, že se přiblížil cíl, tak nás zvedli a létali jsme pak podél hranic. V reálu to vypadalo tak, že my létali na východní části hranic a na západní létali Američani.“ Dál vzpomíná na jeden z letů, který jen zázrakem neskončil tragicky. A tragické důsledky by se netýkaly jen jeho samotného. Vše se událo během jednoho slunného letního dne, kdy se na velmi krátkou chvíli objevilo v blízkosti hranice americké letadlo a Miroslav Vaňáček dostal rozkaz vzlétnout  A létat pak podél hranice, což byl standardní postup. Chybou navigátora se ale dostal nad německé území, nad kterým pak pravděpodobně poměrně dlouhou dobu zůstával. Že je něco v nepořádku mu došlo, až když se začaly z vysílačky ozývat stále vzrušenější hlasy. „Chtěli po mě hlásit polohu, ale já věděl starou belu, věděl jsem tak akorát, že jsem v Evropě…když už moc křičeli a do velení mě převzalo nadřazené velitelství, došlo mi, že se asi opravdu něco děje. Pořád chtěli abych jim hlásil polohu a já pak uviděl letiště. Myslel jsem, že je to Žatec, ale bylo to letiště u Aše. A to už jsem věděl, že je velikánskej malér…“

Bez úhony se mu podařilo přistát, teprve potom ale mohl ‚dělat hrdinu‘ jak říká a ještě dodává: „Dodnes je mi divný, proč na mě ani nevystřelili, oni museli mít podobný systém ochrany jako my. A měli právo se pomstít a sestřelit mě.“ Tou pomstou ze strany Američanů naráží na incident, při kterém československý pilot z letiště Líně sestřelil nad naším územím dva americké vojenské letouny. V případě Miroslava Vaňáčka a jeho přeletu nad německé území následovala nejprve protestní nóta od Američanů. Československá strana měla všechno vysvětlit, pro Američany ale bylo toto vysvětlení nedostačující a následovala druhá, třetí a nakonec čtvrtá protestní nóta. Teprve pak všechno utichlo, Miroslav Vaňáček se domnívá, že československá strana se omluvila.

Já jsem žil pro létání, pro něj bych udělal v životě cokoli

Na dobu studené války vzpomíná Miroslav Vaňáček ještě dalšími ‘epizodkami,’ jak je sám nazývá: „Zrovna byla válka v Koreji a vždycky za námi přišel politruk a něco vymyslel, třeba že se na betonový bomby budou psát nápisy ‚Za Koreu.‘ A podobný nesmysly. Politiku nám vtloukali do hlavy pořád. Jak to bylo za Německa, tak to bylo i teď, jenže opačně.“ Českoslovenští piloti se také pravidelně účastnili vojenských cvičení v rámci armád Varšavské smlouvy. Cvičení se konala  na polygonu v Astrachani v tehdejším Sovětském svazu a Miroslav Vaňáček se jich účastnil také. “Dneska létají piloti cvičit do Švédska nebo do Ameriky, my létali do Sovětského svazu,” s trochou trpkosti dodává. Z té doby si ale uchovává plakátek, na který některý ze sovětských pilotů dokreslil portrét Miroslava Vaňáčka s dovětkem ‘střílet tak jako kapitán Vaňáček.’ Nad cvičným prostorem v Astrachani probíhal i nácvik ostrých střeleb na pohybující se cíl, tedy sestřelení makety letadla raketami umístěnými pod trupem stíhacího letounu. Profesní kvality tehdy velmi mladého Miroslava Vaňáčka byly nadprůměrné. On sám říká, že byl asi šikovný a všestranný. Pro létání ale žil, bylo ‘alfou i omegou jeho života’ a ‘udělal by pro něj cokoli.’  A aby se mu mohl věnovat naplno, musel udělat i určité ústupky, jak dodává. Například vstoupit do Komunistické strany. Ale ‘cokoli’ přece jen ochotný udělat nebyl, kupříkladu odmítl stát se politrukem pluku. „Nastala situace, že se všechno měnilo podle sovětského vzoru, a tak už pak nesměl být hlavní politruk nelétající. A plukovník, protože věděl, že dokážu na lidi působit, si mě zavolal a řekl, že mě chce tou funkcí pověřit. Mě polil smrtelnej pot, řekl jsme mu, že se na to necítím a dostal jsem tedy tři dny na rozmyšlenou. Přemýšlel jsem, co se mnou můžou udělat, když odmítnu. Že mě můžou třeba zbavit funkce velitele první přepadové letky. Ale tak by mi vlastně odpadla spousta starostí. To by mi nevadilo, ale bál jsem se, aby mě nevyhodili...” A přestože funkci politického velitele odmítl, nevyhodili ho. A zůstat mohl i po prověrkách, které probíhaly po okupaci ze srpna 1968. Na dny, které následovaly po 21. srpnu 1968, vzpomíná: „Šel jsem právě do té hotovosti a přišel tam mezi nás ruskej generál. A my jsme ho ignorovali a on začal řvát, že se chováme jako prasata a kdesi cosi. No a  pak jsem se tam hádal s těma oficírama a s kdekým a bylo to pendrek platný. Všichni jsme byli proti, tam nebyl jedinej člověk, kterej by s tím vstupem souhlasil.”

“Okupace letiště Líně v srpnu 1968  byla  provedena  nejdříve  pozemními  útvary Sovětské armády, protože specialisté praporu RTZ zneškodnili naváděcí systém letiště, a tak sovětské MiG-21 přistály na letišti až o pět dní později.” (citace z článku o historii letiště Plzeň-Líně, zdroj https://www.classictrainers.cz/cs/provas/historie-letiste-plzen-line/. A Miroslav Vaňáček vzpomíná, co po tomto zcela jasně projeveném nesouhlasu se sovětskou okupací, následovalo: “Vyhnali nás z letiště a tři měsíce jsme chodili kopat vodovod do nějakýho JZD. Na letiště jsme nesměli a dělali jsme s krumpáčema a lopatama... takhle jsem to prožil. A třeba jsem i napsal: ‚Okupanti idítě damoj,‘ a pověsil jsem to uprostřed letiště...všechno jsem to řekl. Jenomže oni už měli vybraný lidi a už jich bylo dost, který vyhodili, a mě už nechali. Tak jsem zůstal sloužit dál.“ 

Někdo má anděla strážného, já měl dva, na každém křídle jednoho

Za svou kariéru stíhacího pilota absolvoval Miroslav Vaňáček sedm tisíc vzletů. A také sedm tisíc přistání. „A ono to přistání je pokaždé jiné a pokaždé chce celého pilota. To není tak, že se naučíš přistávat a tím to končí. Pokaždé musíš být na sto procent koncentrovaný a dokonalý, aby to vyšlo,“ říká. Ve smrtelném nebezpečí se přesto ocitl mnohokrát, ale strach ho nikdy nesměl ochromit. On sám k tomu dodává: „Strach jsem mohl mít pořád, ale já ho mít nesměl. Kdybych měl strach, tak dnes nežiju. V aeroplánu se musíte pokaždé rozhodnout, správně a bleskově. Někdo měl anděla strážného, já měl dva. Na každém křídle jednoho…“ Smrtelné nehody letců, jejichž příčinou byla často jen nepatrná chyba, nebyly ničím výjimečným. Miroslav Vaňáček v této souvislosti vypráví o jednom ze cvičných letů, při kterém zahynul jeden z pilotů. „Pak jsem šel k jeho ženě, která držela dítě na rukou, říct, že její muž, mladej a zdravej, je mrtvej. O tom ale vyprávět nebudu, to je jenom pro mě,“ říká. Podobnou odvahu a hlavně vnitřní sílu potřeboval také k tomu, aby dokázal s létáním skončit. Rozhodl se naráz a s konečnou platností, když zjistil, že jeho oči nezaostřují se stejnou dokonalou přesností jako dřív. Jak těžké bylo vyrovnat se s tím, patří také do kategorie ‚to je jenom pro mě.‘  

S letadly se nikdy nerozloučil úplně, pracoval dál v oboru, ale nabídku k pilotování vrtulníku odmítl se slovy, ‚že je stíhací pilot a nechce na nějaké kolotoče...‘ K vyznamenáním a oceněním, která získal během své kariéry pilota říká: „Já jsem těmi metály vždycky hrozně pohrdal, jediný, čeho jsem si vážil, byl pilotní odznak, protože ten jsem si musel zasloužit.” A  v úplném závěru svého vyprávění krátce shrnuje: “Já jsem si splnil všechny klukovský sny a se svým životem jsem spokojenej. Kdybych ho mohl žít znovu, nechci jinej.“