"Je fakt, že když jsem tam ještě byl, jestli vzpomenete, když na Ukrajině bouchla ta atomová elektrárna, tak mně zase kontráš zavolal: ‚Potřebuju tady jednu místnost.‘ ‚Dobře.‘ A pak teprve mně řekl, že ji potřebovali proto, že ten radioaktivní mrak z toho výbuchu se šířil do Evropy a šel přes Dobrou Vodu. A oni měli za úkol zjišťovat, jaká koncentrace je tam. Měřili to a bylo to přísně tajné, takže mně to ani neřekli, až potom později mně řekl: ‚Jo, my jsme museli a měli jsme tady měřicí přístroj, jak silná ta radiace se dostala až sem k nám.‘ Jaká byla, už nevím."
"Ano, bylo to taky na Dobré Vodě, jedna chaloupka, tak zvlášť, tak za mnou přišli, že by potřebovali si ji jako sebrat. Tak ji sebrali a byl to, abych to řekl přesně, konspirační byt. Kde se scházeli ti, kteří spolupracovali s kontrarozvědkou. Zjišťovali, kde co kdo jak kecnul, koho mají zavřít, anebo nechat být."
"Armáda mě vyškrtla, nevěděli, kde jsem. Já jsem velel atomové stanici, chytali jsme atomové pokusy, a už jsme zase podléhali Moskvě. Měli jsme za úkol za každou cenu objevit atomový pokus, ať americký, francouzský, nakonec i sovětský, a do půl hodiny to muselo být v Moskvě. Přímé velení. 24 hodin se čumělo do papírů. Dali nám svoje přístroje, ta civilní seismická stanice měla jiné, ta to vyvolávala 24 hodin po, my jsme to věděli automaticky. Takže jsem tam nastoupil a chytaly se atomové pokusy. Francouzi je dělali taky, jeden a za půl hodiny druhý. Chytli [jsme ho], hned to bylo hlášené. Výhoda byla, že tady Šumava má nádherné seismické složení, že je tady možnost 500krát zvýšit otřes země. Já jsem tam byl a na Moravě bylo slabé zemětřesení malé, tak říkám: ‚Květo, je zemětřesení, tady se mně třesou všechny sklenice.‘ Tak jsem zamkl, aby náhodou. Tak to jsme chytali a hlásili. Tam jsem vydržel celou tu dobu, než přestaly pokusy."
"Dostal jsem důtku s výstrahou. Chtěli mě vyhodit z armády, protože část důstojníků mých, štábních, někteří byli proti tomu, že jsem je nepustil do Kašperských Hor. Za to mě chtěli vyhodit z armády. Za to mě jenom náš výbor strany potrestal. Musel jsem být ve straně komunistů. Já byl ve straně od roku 1949. Tenkrát strana měla význam. Nebylo to zprofanované. A 1968, když se to začalo točit, přišli z Dobrušky za mnou, že je tady krásné prostředí a je tady seismická stanice v Kašperských Horách dole, v těch štolách, kde se dřív pokoušeli dolovat zlato, že by se tam postavila vojenská stanice na hlídání atomových pokusů. Tenkrát se hodně pokusů dělalo. Jestli jim pomohu stavět tu stanici. Tak jsem řekl: ‚Ano, ale za podmínek, že až bude hotová, tak mě tam zaměstnáte.‘ Splnili to, tím jsem se prakticky zachránil. Jinak bych vylítl do civilu a šel bych asi do vězení nebo cokoli. Protože automaticky jsem přešel pod Ministerstvo národní obrany pod Dobrušku a ti nevěděli, co jsem tady vyváděl."
"Volal mi velitel pluku: ‚Oblíkni se a jdi do kasáren. A pusť si rádio.‘ Tak jsem se oblékl a pustil rádio. V Praze na letišti přistávají vojenská letadla, obsazuje se letiště. A předpoklad je, že obsadí Československo. ‚Co mám dělat?‘ ‚Jsi velitel, tak se rozhodni.‘ A protože jako velitel mám určitou [zodpovědnost], vyhlásil jsem nástup vojska, ne poplach, o půlnoci, a říkám: ‚Soudruzi, Sovětský svaz nás obsazuje, myslím, že bychom se měli vyjádřit jako vojáci. Takže navrhuji, že je nepustíme do Kašperských Hor, máte na to celou noc a ráno bude v šest hodin budíček a vyrazíme.‘ Ráno jsme vyrazili. A zavolal jsem to starostovi národního výboru i tajemníkovi, řediteli školy, co se děje, a vyjeli jsme na Cikánku v plné bojové pohotovosti. Vojáci měli 60 ostrých nábojů, dva ruční granáty, měl jsem dva raketomety, zákluzové granáty, to všechno bylo připravené k obraně. Velitel pluku mně poslal tankovou četu a jeden nezákluzový kanon a čekali jsme."
Jiří Valášek se narodil 31. března 1931 v Lubné u Rakovníka. Otec byl horník, matka v domácnosti. Bydleli v podnájmu, se sourozenci se dělili o jednu postel. Od dětství rád sportoval, běhal, hrál hokej. Jako chlapec zažil zábor československého pohraničí v roce 1938. Rozbití republiky jej velice zasáhlo. Okolí Rakovníka bylo plné utečenců z příhraničních oblastí. Na konci války osvobodila Lubnou Rudá armáda. To vše hrálo později roli při jeho vstupu do komunistické strany a do armády. U náboru na něj silně zapůsobil Emil Zátopek. Nadějného olympionika tehdy strana využívala k propagaci svých záměrů. Vykládal mladým lidem o sportovních příležitostech, které jim vstup do armády přinese. Jiří Valášek podepsal a dostal se na školu v Českém Těšíně. Tady se zamiloval do hezkých očí jednoho neposedného děvčete. Brali se v roce 1956. Po takzvaném vyřazení si mohl vybrat, kam půjde. Chtěl na Šumavu. Vedle služby v armádě hrál dál hokej. Ve Vimperku i později v Kašperských Horách, kam přešel v roce 1967 jako velitel kašperskohorské posádky o síle 400 mužů. 21. srpna 1968 odmítl vpustit tanky Varšavské smlouvy do města. Dostal důtku s výstrahou, před vyloučením ho zachránil přestup na vojenskou seismologickou stanici. Z útrob šumavských hor sledovali jaderné pokusy na celém světě. V armádě končil jako velitel vojenského prostoru na Dobré Vodě. První, co zde udělal, bylo uklizení místního hřbitova a kostela. S manželkou vychovali dvě děti, radují se z vnoučat a devíti pravnoučat. V roce 2024 oslavili 68 let od svatby. V době natáčení v roce 2024 žil Jiří Valášek v Kašperských Horách.
