The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Jiří Valášek (* 1931)

• narodil se 31. března 1931 v Lubné u Rakovníka

• od dětství rád sportoval

• jako chlapce jej silně zasálo rozbití Československa v září 1938

• vyučil se truhlářem

• ovlivněn Emilem Zátopkem vstoupil do armády

• začínal v roce 1953 ve Vimperku

• v roce 1967 přešel jako velitel k posádce do Kašperských Hor

• v noci na 21. srpna 1968 zmobilizoval svůj pluk do bojové pohotovosti

• kolonu tanků obsazujících Československo nevpustil do Kašperských Hor

• vyhazovu z armády se vyhnul přestupem na vojenskou seismologickou stanici u Kašperských Hor

• vojenskou kariéru zakončil jako velitel výcvikového prostoru na Dobré Vodě u Hartmanic

• v roce 2024 žil v Kašperských Horách

V srpnu roku 1968 velitel vojenské posádky v Kašperských Horách Jiří Valášek odmítl vpustit tanky Varšavské smlouvy do města. Mobilizoval svůj pluk o síle 400 mužů do plné bojové pohotovosti a ráno 21. srpna vyjeli vstříc okupantům. Kolonu „spřátelených vojsk“ odklonil do výcvikového prostoru za městem. 30 let před ním nedaleko odsud z kopce nad Vimperkem vyjel proti armádě wehrmachtu v plné zbroji Josef Menšík, udatný rytíř z Dobrše. Němci tehdy muže s halapartnou jedoucího proti nim na koni v brnění považovali za blázna. Ani si ho nevšimli. Naopak podplukovníku Jiřímu Valáškovi hrozila za jeho statečný postoj suspendace a vyhazov z armády. Díky šťastné souhře okolností se mu vyhnul a nastoupil jako velitel na nově zřizované seismologické stanici ve starých zlatonosných štolách v okolí Kašperských Hor. 

Dnes mladí nevěří, že jsme tak mohli žít

Jiří Valášek pochází z Rakovníka, dětství prožil v nedaleké Rudné. Otec byl horník, matka v domácnosti. “Jako dítě jsem viděl, jak prezident Beneš projížděl Lubnou do Kožlan, do svého rodného místa,” začíná své vyprávění zážitky z raného dětství pamětník. Když začala druhá světová válka, bylo mu osm let. Rodina bydlela v podnájmu. “Pamatuji si jako kluk, že se tam ve třicátém osmém [roce] stěhovali lidé z pohraničí, které jsme museli dát Hitlerovi, aby nebyla válka. Ale byl to podvod, protože za rok stejně začala,” vypráví a z jeho hlasu je i po tolika letech znát hořkost z rozbití první republiky. 

“A vzpomínám si, že u těch sousedů měli jen tašku, kufr a hledali, kde by se ubytovali. Nás bylo pět a bydleli jsme v jedné místnosti! Táta s mámou na posteli, já s bráchou a se sestrou taky na jedné posteli. To se nedá vyprávět těm mladým, ti tomu nechtějí věřit, že se takhle žilo,” dodává pamětník. “Elektrika nebyla, svítili jsme petrolejkou. Pro vodu se chodilo na náměstí, kde byla veřejná studna.” 

V Rudné chodil Jiří Valášek do obecní školy. “Ve čtyřicátém třetím [roce] jsme ještě museli absolvovat jednoroční učební kurz, to jsme jezdili do Rakovníka a teprve potom jsme mohli jít do učení. Vybral jsem si truhlařinu. A mámě jsem udělal pro radost kredenc a židle, když se přestěhovali k sedlákovi, aby měli lepší bydlení. Měla z toho strašnou radost!” 

Od dětství pamětník rád sportoval. “Běhali jsme a já rád hrál hokej. Ale v té době jsem neměl kanady, jen brusle na kličku. V tom jsme hráli hokej. Hráli jsme na rybníku, kde byly šachty, a sousedům se to nelíbilo, tak nám polili led karbidem, co se dával do hornických lamp. To když se naházelo na led, tak to udělalo samé díry. Představte si, že ti starší kluci ze šachty přitáhli koleje, vozíky a udělali hřiště. Převýšení přes metr deset, všecko se zkopalo do roviny a tam jsme hráli hokej. Starší kluci nás vedli, naučili nás hrát hokej a naučili nás pracovat.”

Chtěl jsem na Šumavu

Z učení šel Jiří Valášek na školu důstojnického dorostu v Českém Těšíně. “V Praze nás přivítal Zátopek. Znal jsem ho jako olympijského vítěze. Byl vynikající a vyprávěl nám, jak se to dělá. Říkal: ‚Kluci, na vojně budete mít všechno možné, co budete chtít. Hlavně sportovat.‘ Tak jsem to podepsal,” vysvětluje pamětník, jak se jako sportovně založený mladý muž nechal naverbovat slavným olympionikem do Československé lidové armády (ČSLA). 

V Těšíně se v roce 1953 seznámil se svou budoucí ženou. Vzali se o tři roky později. To už byli na Šumavě. Jiří Valášek nastoupil jako poručík u 68. motostřeleckého pluku Vendelína Opatrného ve Vimperku. “Mohl jsem jít do Rakovníka, tam byla také posádka, jenže mně se nelíbilo, že je tam rovina. Ale Šumava... zkrátka jsem chtěl na Šumavu. Dorazili jsme do Sušice, kde byla divize, a tam jsme byli rozděleni. Část šla do Klatov, část do Domažlic a já nastoupil do Vimperka,” vysvětluje Jiří Valášek. 

“Tehdy tam byla jen stará prvorepubliková kasárna u nádraží. Kasárna U Sloupů se teprve stavěla. Tam jsme se potom asi v padesátém čtvrtém nebo padesátém pátém roce s plukem přestěhovali,” vzpomíná a dodává: “Vimperk, když jsem tam přišel, byl tehdy špinavé pohraniční městečko.” 

Bydlel zprvu na svobodárně v bývalém objektu Steibrenerových tiskáren u Svaté Anny. Vzpomíná, jak našli se spolubydlícími bedny plné modlitebních knížek různé velikosti, i s lupami, které se před válkou ve Vimperku vyráběly a vyvážely do celého světa. “Potom se začaly stavět vojenské byty na stráni, na tzv. Sojčáku, protože pluk potřeboval ubytovat vojáky,” vykládá, kde později už se ženou bydleli. 

“Když byl poplach, tak nahoře u Sloupů stříleli rakety a dělobuchy, aby nás vzbudili. Jenže tím budili celý Vimperk! Děti brečely, ženské nadávaly, co jsme to za blbce. My naskákali do V3Sek a jeli jsme na cvičení, do kasáren na poplach. A že těch poplachů bylo dost! Tenkrát se dost strašilo tím, že by mohla být třetí světová válka,” popisuje život ve vojenském městečku Jiří Valášek.

Rozhodni se jako velitel

Ve Vimperku sloužil až do roku 1967: “Pak jsem byl přeložen do Kašperských Hor. Tam jsem velel posádce a předsunutému praporu, který měl za úkol chránit hranice v Železné Rudě.” Vybavuje si, jak šel obhlédnout svěřený úsek v zakázaném pásmu a záhy zjistil, že ho celou dobu sledoval z krytu bdělý pohraničník. Čekal, zda se pan major nepokusí o útěk. “Tak to mi tehdy došlo, že oni nehlídají hranice proti Západu, ale že hlídají nás,” usmívá se Jiří Valášek.

V létě 1968 dostali s manželkou výjezdní doložku na dovolenou do Jugoslávie. “Ale děti ne, ty jsme museli nechat u příbuzných v Českém Těšíně. Tak si režim hlídal svoje lidi. Když jsme tam jeli, zastavila nás vojenská hlídka. Ten voják mi říkal: ‚Co vy jste to za oficíra? Oni vás obkličují, a vy si jedete na dovolenou! To není pochopitelné,‘” kroutil hlavou Jugoslávec v uniformě. 

Tady je potřeba připomenout, že Jugoslávie nebyla součástí Varšavské smlouvy a její zástupci v OSN po 21. srpnu podpořili rezoluci odsuzující okupaci Československa. V době, kdy byl pamětník na cestě k moři, bylo vyhlášeno cvičení Varšavské smlouvy bez účasti armády ČSSR. “A v Kašperkách mezitím běžela fáma, že se Valášek bojí, že zdrhnul,” popisuje situaci předcházející invazi pamětník. Z dovolené v Jugoslávii se s manželkou vrátili týden před okupací.

Večer 20. srpna volal Jiřímu Valáškovi velitel: “‚Vezmi si uniformu, jeď do kasáren a pusť si rádio!‘ Tak jsem se oblékl a pustil si rádio: ‚V Praze na letišti přistávají vojenská letadla a předpoklad je, že obsadí Československo.‘ Co mám dělat? ‚Jsi velitel, tak se rozhodni.‘ Vyhlásil jsem k půlnoci nástup vojska a říkám: ‚Soudruzi, SSSR nás obsazuje. Myslím, že bychom se měli vyjádřit jako vojáci. Navrhuji, že je nepustíme do Kašperek. Máte na to celou noc. Ráno bude v šest hodin budíček a vyrazíme.‘” Uvedl svůj pluk o síle 400 mužů do plné bojové pohotovosti. Vojáci měli každý 60 ostrých nábojů a dva ruční granáty, dále měli dva raketomety, zákluzové granáty, všechno bylo připravené k obraně. “Velitel pluku mně poslal tankovou četu a jeden bezzákluzový kanon a čekali jsme,” popisuje pamětník. 

Vyjeli na tzv. Cikánku a zaujali pozice ve stráních podél příjezdové cesty za městem. “Kolona se valila od Vimperka. Já byl na Cikánce, tady žena mi dělala tlumočnici, protože já umím rusky akorát zvýšit hlas. A major Štěpaňuk v gazu. Já mu říkal: ‚Hele, do Kašperek nepůjdeš.‘ A on mně říkal: ‚Já válčit nemám, máme se domluvit. My vám jedeme pomoct!‘” Jiří Valášek majoru Štěpaňukovi navrhl, aby se usídlili na Ždánově, na vojenské střelnici. Major souhlasil. Kolona se odvalila do ždánovských vrchů a gazík s majorem se vrátil za Jiřím Valáškem. “Zajímavé bylo, že i on pochopil, že je tu rozpor – že jedni je tu chtějí, a druzí ne. A oni nevěděli, na čem jsou a jak se mají zachovat,” dodává pamětník. Vybavuje si, že většina vojáků byli Asiaté a že asi po 14 dnech střelnici opustili. 

Byla to zrada, Rusové mě strašně zklamali

Na otázku, jak osobně vnímal srpnové události, odpovídá i po letech rozhodně: “Jako zradu, Rusové mě strašně zklamali! Ale paní, já je mám furt rád. Některé ty řeči – to by byla dlouhá diskuze, protože jsem dřív narozený. Dá se říct: Brežněv byl blbec, ten to zorganizoval. Ten za to za všechno mohl, že ta vojska poslal sem. Tady neměli co dělat! Ale byli v NDR, byli v Polsku, byli na Slovensku, akorát u nás nebyli. Tak sem vtrhli a byli tady 20 let.” 

A se zastřeným hlasem dodává: “U kina v Kašperských Horách je lípa, tenkrát jsme ji sázeli jako symbol svobody, na jaře roku 1968. A ona to nebyla pravda! Jenže jak to chcete hodnotit?“ pokládá si dále otázku pamětník. „Když jsem zažil válku a byli jsme se potom podívat s manželkou v Polsku, v koncentračním táboře v Osvětimi a viděli tam ty haldy dětských botiček, to byla ohromná místa, viděl jsem ty pece, tu kremaci, kde to dělali, a viděl jsem, jak ta válka vypadala, ty esesáky, tak jsem si říkal: ‚Proč ta válka vůbec začala?‘“ přemítá Jiří Valášek o úloze Rudé armády v dosavadním největším světovém konfliktu. 

Po srpnu dostal důtku s výstrahou, chtěli ho vyhodit z armády. “Protože část mého štábu byla proti tomu, že jsem je do Kašperek nepustil,” vysvětluje pamětník, co následovalo. “Přišli za mnou taky tři oficíři, majoři z Vimperku. Báli se, co bude, protože oni tam taky měli problémy. Chtěli pryč a já byl připraven jim pomoct. Měl jsem propustku, byl bych je klidně dovedl až za dráty. Nakonec k tomu nedošlo.” (Z kasáren U Sloupů během okupace vyjelo několik vojáků z RHP vysílat o dění s vysílačkou, ale to už je jiný příběh.)

“Když se to pak začalo otáčet, přišli za mnou z Dobrušky, že na Šumavě jsou výborné seismické podmínky a že by tu chtěli zřídit vojenskou seismologickou stanici k monitorování jaderných pokusů ve světě. Protože tenkrát se hodně dělaly jaderné pokusy. A jestli jim pomůžu. Řekl jsem ano, ale až to bude hotové, tak mě tam zaměstnáte. Splnili to. Tím jsem se prakticky zachránil, jinak bych vylítl do civilu a šel bych asi do vězení nebo co by následovalo,” dodává, že tím automaticky přešel pod Ministerstvo národní obrany. 

“Armáda mě vyškrtla. Nevěděli, kde jsem, a já velel seismické stanci. A to už zase Sověti byli u moci a už jsme zase podléhali Moskvě. Měli jsme za úkol za každou cenu objevit atomový pokus a do půl hodiny to muselo být v Moskvě. Přímé velení. Přísné utajení. 24 hodin se čumělo do papírů,” vykládá Jiří Valášek. 

Pod dohledem vojenské kontrarozvědky

Podplukovník Jiří Valášek přišel na Šumavu jako voják z povolání v 50. letech. Celá Šumava a obzvláště okolí Vimperka bylo již tehdy pod drobnohledem vojenské kontrarozvědky (VKR). V letech 1950–1953 nad Vimperkem v lokalitě U Sloupů stavěl pro Armastav tajné vojenské objekty a následně též nová kasárna trestný PTP prapor s číslem VU 1029, po kterém se v oficiálních archivech slehla zem. Ve Vimperku U Sloupů sídlil přísně tajný 60. raketový prapor, který měl od 60. let ve výzbroji moderní raketové systémy K6 Luna, od 80. let údajně i tzv. OTR. V roce 1988, po podpisu smlouvy mezi USA a SSSR o likvidaci raket středního a kratšího doletu, byli z Vimperka rakeťáci staženi stejně jako oddíl z Libavé do Hranic na Moravě (pro zajímavost – všechny ostatní raketové respektive protiletadlové prapory, které měly ve výzbroji K6 Luna, byly až později odveleny do Rokycan a zrušeny).

Přísně utajovaný a nadstandardně vyzbrojený raketový prapor v bezpečném stínu Boubína pár kilometrů od západní hranice musel být také náležitě hlídán. Dohled nad přísným utajením byl v dikci tzv. kontrášů neboli příslušníků VKR a jejich spolupracovníků.

Pamětník během své služby a z pozice své funkce samozřejmě přicházel při výkonu povolání do styku s příslušníky a spolupracovníky VKR často. Nejednou byl jimi také sám vyšetřován. Ve složce, kterou na něj VKR vedla, je veden jako “důvěrník”. Odmítnout “kontrášům” spolupráci bylo z podstaty výkonu jakékoli funkce v ČSLA nemožné. Přesto fungování VKR v armádě hodnotí pamětník pozitivně a vysvětluje, jak to vnímal z pohledu vojáka: “Kontrarozvědka byla důležitá – asi jako máte dnes moderní mobil, tak to bylo dřív. Byla výborná, protože měla přehled, co se děje, a taky nás často informovala o tom, co můžeme a co nemůžeme. Tonda Zlámal, šéf kontrarozvědky, výborný kamarád, a děda Němec ve Vimperku – hrávali jsme spolu volejbal, taky šéf kontrarozvědky. A to je rozdíl – kontrarozvědka byla vojenská, vztahy Západ – my. Kdežto tajná policie je něco jiného. Vojsko je rozdíl.” 

Konspirační byt a chata na Antýglu

Mimo VKR působily v armádě její vlastní výzvědné jednotky, cvičené pro nasazení v boji – takzvané prapory RHPz. Jiří Valášek vysvětluje: “Byl tam [U Sloupů ve Vimperku] spojovací prapor, byl tam průzkumný prapor, a ten měl i četu hloubkového průzkumu. A to už já nevím. Protože já jsem v tom šedesátém sedmém [roce] přešel velet do Kašperek.” 

Jak s úsměvem vzpomíná, už při příchodu do města se patřičně uvedl, když se ptal tajemníka národního výboru, proč mají v Kašperských Horách pamětní desku Rudé armádě, když město osvobodili Američané. Následoval srpen 1968. Po roce 1969 VKR na pamětníka vedla složku s názvem Květa – Čedok. V roce 1971 byl prověřován a lustrován jako důvěrník. Krátce nato byl obviněn a vyslýchán kvůli rodinné chatě na Antýglu. VKR jej podezírala z kontaktů s cizinou a vyzrazení vojenského tajemství. 

Pamětník k tomu vysvětluje: “Tenkrát na Srní už byla kontrola PS [Pohraniční stráže]. Takže v té době jsme pomalu na Antýgl museli mít povolení, že tam můžeme být. Chata už byla v prvním pásmu, které kontrolovala PS. A ti – aniž bych o tom věděl – hlídali, co se na chatě děje. Je fakt, že jsem jim ji jednou půjčil, aby si tam oni mohli udělat svoje. Měli své donašeče, ti se tam shromažďovali a měli tam tajnou schůzi, aby nikdo nevěděl, že jsou pomocníci Pohraniční stráže.” 

V té době poskytl chatu také známým z Kašperských Hor, kteří jej požádali, zda by tam mohli ubytovat přátele ze západního Německa (SRN). “Ubytovali si je, byli tam, a když to prasklo, tak mně kontráši zavolali, kdo tam byl. A měli obavy, abych neprozradil nějaké tajemství. To bylo ještě tady, v sedmdesátém prvním roce. To se nesmělo ubytovávat, všechno se muselo hlásit, a já to nenahlásil. Co se mnou udělali, už nevím, asi ‘tytyty’. Já jim říkal: ‚Německy neumím, neviděl jsem je, byli tam.‘” 

Na chatu k Valáškům jezdili také manželé z tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), paní pracovala v Německu na policii. A nastal zase problém – že je nehlásil, pro změnu na cizinecké policii. Že by to vše souviselo s jeho postojem v srpnu 1968, o tom pamětník nikdy nepřemýšlel. “Ale je fakt, že tehdy mě podporovali hlavně vojáci základní služby, většina oficírů byla proti. A můj náčelník štábu dělal všechno pro to, aby se mě zbavil,” rekapituluje Jiří Valášek.

Co jsi to zase vymyslel!

V létě 1968 se také díky Jiřímu Valáškovi začalo stavět v Kašperských Horách hokejové hřiště. Pamětník hrál hokej od mládí: “I ve Vimperku jsem hrál dlouho, moje levé křídlo bylo o 15 let mladší!” Když se nastěhoval do Kašperských Hor, hokejové hřiště mu chybělo. “Protože jsme nemohli cvičit, v tom létě 1968, a měl jsem tady výborné absolventy a byl tady výborný šéf Vojenských staveb v Sušici a dobrý tajemník národního výboru. Tak jsme se domluvili a já říkám: ‚Hele tady na Cikánce je prázdný rybník, co kdybychom tam udělali hokejové hřiště?‘ ‚Ty, to by byl nápad! Hele vy jste takoví rázní, když chcete, tak máte povolení.‘ Turek dal buldozer, já dal absolventy, ti to vyměřili, udělala se betonová podlaha, v Rejštejně na pile jsme vyráběli mantinely. Zabetonovaly se sloupy, natáhlo se vedení a my jsme na Vánoce rozsvítili hokejové hřiště a bruslilo se. I když někteří občané nadávali, že je to ruší. Umělé světlo, mantinely – myslím, že v celém klatovském okrese to bylo tehdy první takové hřiště. Jenže: Děti neuměly bruslit!” vypráví Jiří Valášek. A tak založil pionýrský oddíl a učil děti hrát hokej. “A tátové mi nadávali, co jsem zas vymyslel, že teď musejí dětem shánět brusle,” usmívá se.

Poté, co byl provoz seismologické stanice ukončen, sloužil Jiří Valášek jako velitel Vojenského výcvikového prostoru na Dobré Vodě. Vzpomíná, že první, co udělal po svém příchodu, byl úklid tamního zdevastovaného hřbitova a kostela. “V kostele bylo skladiště střeleckých terčů, to mi hodně vadilo. Uklidili jsme to tam, aby to zase připomínalo svatostánek a chodilo se tam jako do kostela, s úctou.” Odsud šel v roce 1989 do důchodu. Osud mu dopřál zdraví i lásku, se svou sympatickou paní brzy oslaví 70 let od svatby. 

Během společného života vychovali a bohužel už i pochovali dvě děti. Radost jim dnes dělají čtyři vnoučata a devět pravnoučat. Co by jim Jiří Valášek přál? “Aby dělali všechno pro to, aby se to nevrátilo. Aby nemuseli prožívat to, co jsme prožívali my. Aby opravdu budovali mír, bezpečnost a spokojený život. Aby se dostali do světa, mezi lidi. My jsme nikam nemohli, i když ta doba, která byla, pro nás, kdo jsme byli ve funkci, nebyla tak zlá jako pro ty jiné. Ale dnes by si toho, co mají, měli o to víc vážit a nebrat to na lehkou váhu.”

Použité doplňující zdroje: 

Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945–48, Fr. Hanzlík, V. Vondrášek, MO, Praha 2006, ISBN 80-7278-356-4

Hořké vzpomínání, 1996, Ústřední rada PTP-VTNP, ISBN 80-238-8956-7

Hořké vzpomínání II, 1999, Ústřední rada PTP-VTNP, ISBN 80-238-8957-4

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP83-00423R001000520001-2.pdf 

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP81-01036R000100100038-9.pdf 

Rakety, které mířily na Západ. O nejutajovanější složce ČSLA vznikla studie, která mnohé odhaluje. (10. 11. 2011) VHU PRAHA