Karel Vágner

„My jsme na těch školeních, o kterých jsme už mluvili, vždycky podepisovali prezenčku [prezenční listinu]. A já dokonce mám na to svědkyni – to byly naše kamarádky, ty referentky z Pragokoncertu. Tenkrát se podělali ředitel Pragokoncertu František Hrabal právě asi s tímhle Müllerem – jako najednou že to bylo Národní divadlo a že se ničeho nezúčastnili popíci. A já vám řeknu na svou čest, jak to probíhalo. My jsme tam přišli, žádné hlídání – to jsou všechno kecy. My jsem tam normálně přišli. Já jsem prošel a Dáša Ďuricová, moje kamarádka, která dneska dělá tajemnici Petru Jandovi, na mě zavolala: ‚Kájo, nepodepsal jsi prezenčku.‘ Já jsem se vrátil a podepsal jsem to. Vůbec nechápu lidi, kteří se dneska stydí za to, že to podepsali. Vždyť to nikdo nevěděl, že podepisuje nějakou Antichartu! To totiž není pravda. A jedinou pravdu řekl v tomhle, jak to prošlo, Karel Gott. Že to nebylo vůbec… Když jsme tam šli, nikdo nikomu neřekl, že je to Anticharta. To prostě není pravda. Oni využili těch prezenček. A to můžu odpřisáhnout. Teď mluvím za sebe. Mně nikdo neřekl, že je to nějaká Anticharta.“

„My jsme měli jednu povinnost – a ta byla děsivá. Já nevím, jestli to bylo každé dva měsíce, ale to nám zrušili všechny kšefty, ať to bylo kdekoli, pokud někdo už nebyl v zahraničí. A měli jsme takzvané školení. A to bylo tak, že tam mluvil buď Hrabal, ředitel, ale většinou hosti – a hlavně tenhle Müller –, kteří se potom zmrskali a zbytek byla volná zábava. Nikdy nezapomenu, bylo to někde na Mělníce na nějakém zámku, jak jsem přijel domů a říkal jsem: ‚Hele, já už onemocním, protože na tohle se nemůžu dívat.‘ Na jedné straně to bylo humorné, a na druhé… Rudla Rokl hrál a zpívala Zelenková. Přišel úplně nalitý a říkal: ‚Zelenino, vykašli se na to, umíš hovno. Rudlo, hraj.‘ Rudla hrál, naštvaný. A on do toho říkal melodrama. Já si pamatuju na verš, na který nikdy nezapomenu: ‚Rudá záře nad Kladnem a my se za ni popadnem.‘ Asi potom za půl hodiny jsem měl s ním příběh já, nejenom já, ale Luboš Brabec, který tam neměl hrát, ale jenom byl po kšeftě někde a měl s sebou kytaru. A on k němu přišel a říká: ‚Hele, Brabčáku, zahraj Niagaru.‘ Luboš říkal: ‚Já hraju jenom vážnou muziku, nezlobte se. Já… to nevím…‘ ‚Nekecej. Zahraj Niagáru, když seš umělec.‘ A on říkal: ‚Ale já to neumím, nezlobte se.‘ ‚Tak to koukej půjčit Vágnerovi.‘ On mi podal ten mistrovský nástroj, na který mu nikdo nesmí sáhnout. A já jsem spustil: ‚Na břehu Niagary stojí tulák starý.‘ A ten zoufalý Brabec mě sledoval, takhle tu ruku při hraní, jestli mu neškrábu nehty lak. Na to nikdy nezapomenu. A tam byli všichni, já nevím – Josef Suk, paní Růžičková, cembalistka slavná… A všichni jsme se styděli, hlavu pod stolem. Ale my jsme tam jezdit museli.“