Karel Vágner

* 1942

  • „Jak jsme hráli v Paláci kultury na Intertalentu, tak jsme byli potom pozvaní do takového salonku, kde byli tihle funkcionáři – jako že gratulace. A dobré, dali jsme si nějaký chlebíček a deci. A ten Müller se najednou… měl tam svoje děti a ty otevřely program Intertalentu – super udělaný, barevný. A objevily tam, že Jirka Korn má náušnici. Co se tam událo – takovéhle věci mě měnily, to byla jedna z věcí, která se mnou docela zamávala. On na tom místě nechal zničit asi 30 tisíc výtisků jenom proto, že měl Jirka náušnici. Normálně se rozzuřil a Jirka od té doby minimálně rok nemohl vůbec nic dělat. Kvůli náušnici!“

  • „My jsme na těch školeních, o kterých jsme už mluvili, vždycky podepisovali prezenčku [prezenční listinu]. A já dokonce mám na to svědkyni – to byly naše kamarádky, ty referentky z Pragokoncertu. Tenkrát se podělali ředitel Pragokoncertu František Hrabal právě asi s tímhle Müllerem – jako najednou že to bylo Národní divadlo a že se ničeho nezúčastnili popíci. A já vám řeknu na svou čest, jak to probíhalo. My jsme tam přišli, žádné hlídání – to jsou všechno kecy. My jsem tam normálně přišli. Já jsem prošel a Dáša Ďuricová, moje kamarádka, která dneska dělá tajemnici Petru Jandovi, na mě zavolala: ‚Kájo, nepodepsal jsi prezenčku.‘ Já jsem se vrátil a podepsal jsem to. Vůbec nechápu lidi, kteří se dneska stydí za to, že to podepsali. Vždyť to nikdo nevěděl, že podepisuje nějakou Antichartu! To totiž není pravda. A jedinou pravdu řekl v tomhle, jak to prošlo, Karel Gott. Že to nebylo vůbec… Když jsme tam šli, nikdo nikomu neřekl, že je to Anticharta. To prostě není pravda. Oni využili těch prezenček. A to můžu odpřisáhnout. Teď mluvím za sebe. Mně nikdo neřekl, že je to nějaká Anticharta.“

  • „My jsme měli jednu povinnost – a ta byla děsivá. Já nevím, jestli to bylo každé dva měsíce, ale to nám zrušili všechny kšefty, ať to bylo kdekoli, pokud někdo už nebyl v zahraničí. A měli jsme takzvané školení. A to bylo tak, že tam mluvil buď Hrabal, ředitel, ale většinou hosti – a hlavně tenhle Müller –, kteří se potom zmrskali a zbytek byla volná zábava. Nikdy nezapomenu, bylo to někde na Mělníce na nějakém zámku, jak jsem přijel domů a říkal jsem: ‚Hele, já už onemocním, protože na tohle se nemůžu dívat.‘ Na jedné straně to bylo humorné, a na druhé… Rudla Rokl hrál a zpívala Zelenková. Přišel úplně nalitý a říkal: ‚Zelenino, vykašli se na to, umíš hovno. Rudlo, hraj.‘ Rudla hrál, naštvaný. A on do toho říkal melodrama. Já si pamatuju na verš, na který nikdy nezapomenu: ‚Rudá záře nad Kladnem a my se za ni popadnem.‘ Asi potom za půl hodiny jsem měl s ním příběh já, nejenom já, ale Luboš Brabec, který tam neměl hrát, ale jenom byl po kšeftě někde a měl s sebou kytaru. A on k němu přišel a říká: ‚Hele, Brabčáku, zahraj Niagaru.‘ Luboš říkal: ‚Já hraju jenom vážnou muziku, nezlobte se. Já… to nevím…‘ ‚Nekecej. Zahraj Niagáru, když seš umělec.‘ A on říkal: ‚Ale já to neumím, nezlobte se.‘ ‚Tak to koukej půjčit Vágnerovi.‘ On mi podal ten mistrovský nástroj, na který mu nikdo nesmí sáhnout. A já jsem spustil: ‚Na břehu Niagary stojí tulák starý.‘ A ten zoufalý Brabec mě sledoval, takhle tu ruku při hraní, jestli mu neškrábu nehty lak. Na to nikdy nezapomenu. A tam byli všichni, já nevím – Josef Suk, paní Růžičková, cembalistka slavná… A všichni jsme se styděli, hlavu pod stolem. Ale my jsme tam jezdit museli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.02.2022

    (audio)
    duration: 02:11:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.04.2022

    (audio)
    duration: 33:59
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.03.2025

    (audio)
    duration: 01:44:32
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Na politických školeních jsme se styděli, ale jezdit jsme tam museli

Karel Vágner v roce 2022
Karel Vágner v roce 2022
photo: Post Bellum

Karel Vágner je český hudebník, kontrabasista, kapelník, skladatel a producent. Narodil se 22. března roku 1942 ve Kbelích jako nejmladší ze čtyř synů Josefa Vágnera, veterána z první světové války, který se účastnil námořní vzpoury v Pule v roce 1918. Karel Vágner se vyučil nástrojařem, ale záhy se začal věnovat hudbě. Po absolvování konzervatoře hrál s různými kapelami, například s Greenhorns nebo Orchestrem Karla Duby. V srpnu 1968 přežil tragickou nehodu v Mongolsku, při které zahynulo několik členů Dubova orchestru. V 70. letech založil vlastní Orchestr Karla Vágnera, který doprovázel tehdejší hvězdy pop music jako Hanu Zagorovou nebo duo Stanislav Hložek – Petr Kotvald. S orchestrem jezdil do Sovětského svazu či na Kubu, do ciziny se mnohokrát podíval také s fotbalovým klubem hvězd Amfora. Spolu s dalšími režimem podporovanými umělci se musel účastnit pravidelných politických školení pod taktovkou Miroslava Müllera, tehdejšího šéfa oddělení kultury Ústředního výboru KSČ, nebo třeba televizních večerů sovětské písně. V roce 1977 byl mezi umělci, kteří v Národním divadle podepsali tzv. Antichartu – podle svých slov zde však podepsal jen prezenční listinu, čímž nijak nevybočil z tehdy běžné praxe. V roce 1982 napsal hudbu k hitu Holky z naší školky, který se stal nejprodávanější písní československé pop music. Po roce 1989 založil hudební nakladatelství Multisonic – první akciovou společnost v oblasti hudby.